Článek
V říjnu 1919 byl přijat zákon, kterým se 28. říjen prohlásil za státní svátek. Vůbec však nestanovil, jakým způsobem má být tento den připomínán. Všechny ostatní svátky se slavily podle dosavadních zvyklostí. Z těchto důvodů bylo vypracováno několik návrhů zákona, který by problematiku svátků upravil. Skupina poslanců v čele s Aloisem Rašínem podala v prosinci 1920 návrh zákona, „jímž se stanoví dny sváteční a odstraňují jiné svátky náboženské“. Z návrhu je jasně vidět, že vzešel od ministra financí. Rašín svůj návrh obhajoval úspornými důvody: „Vzhledem k tomu, že je zavedena osmihodinová doba pracovní a mimo to zavádí se anglická sobota a přísný klid nedělní…jest hromadění svátků často doprostřed týdne připadajících národohospodářsky škodlivé“. Proto Rašín navrhoval jen pět svátků: 1. květen, 28. říjen, druhý svátek vánoční, velikonoční pondělí a svatodušní pondělí.
Přes některé další pokusy však celou otázku slavení svátků upravil až „zákon o svátcích a památných dnech Republiky československé“ ze dne 3. dubna 1925. Paragraf 1 uvedeného zákona stanoví, že předpisy o svátcích napříště platí pro 1. leden (Nový rok), 6. leden (Tři králové), Nanebevstoupení Páně (pohyblivý svátek v květnu nebo červnu, čtyřicet dní po velikonocích), 29. červen (svátek apoštolů Petra a Pavla), 15. srpen (Nanebevzetí Panny Marie), 1. listopad (svátek Všech svatých), 8. prosinec (Neposkvrněné početí Panny Marie) a 25. prosinec (Boží hod vánoční neboli Narození Páně).
Paragraf 2 uvedeného zákona pak určuje památné dny Československé republiky, tedy jakési „občanské“ svátky: 1. květen (Svátek práce), 5. červenec (Cyril a Metoděj), 6. červenec (Jan Hus), 28. září (sv. Václav) a 28. říjen „jakožto státní svátek podle zákona ze dne 14. října 1919.“ Státem uznané svátky a památné dny byly (s výjimkou 28. října) dny pracovního volna pouze ve státních podnicích a úřadech. Tento zákon platil až do konce období první republiky.
Největším státním svátkem byl tedy za první republiky celkem pochopitelně den vyhlášení nezávislého Československa. 28. října 1918 lidé nepřišli jen na Václavské náměstí, ale živo bylo v celé Praze. Na veřejných budovách a úřadech vlály prapory v panslovanských barvách a české bílo-červené vlajky. Mnoho lidí v davu mělo lidové kroje. Útoky na německý a habsburský majetek a symboly měly často rituální charakter. Z veřejných budov se odstraňovaly německé nápisy, vlajky a další rakouské insignie (především dvouhlavý orel). Češi symbolicky ovládli a převzali veřejný prostor nejen vizuálně ale i zvukově. Zpívala a hrála se píseň Kde domov můj a také hudba českých skladatelů (například Smetany nebo Janáčka).
Oslavy prvního výročí vzniku samostatného státu v roce 1919 měly především v Praze velkolepý charakter. Ulice byly vyzdobeny květinami a girlandami, z oken a balkónů vysely různé prapory a transparenty. Přestože pršelo, do Prahy přijely slavit tisíce českých obyvatel. V ulicích se shromáždily různé profesní a zájmové skupiny s vlasteneckými hesly na transparentech. Tehdejší vláda oslavy podporovala a vyzývala k nim všechny obyvatele státu.
V následujících letech získaly oslavy 28. října ještě okázalejší charakter. Jako národní hrdinové se připomínaly různé významné postavy z dávné i nedávné minulosti (především Hus, Žižka, Havlíček, Palacký). Především však tento den oslavoval soudobé hrdiny v boji za nezávislost a „otce zakladatele“ Masaryka, Beneše a Štefánika. Přestože byl 28. říjen pochopitelně nejvýznamnějším československým svátkem, Slováci tento den přijímali mnohem vlažněji než Češi. Téměř vůbec se pak s tímto svátkem nedokázali identifikovat Němci a Maďaři. Pro ně to byl spíše tragický den smutku, kdy se zánikem monarchie ztratili své výsadní pozice ve společnosti. Nyní se cítili spíše méněcennými, trpěnými a ve své podstatě nechtěnými občany.
Skutečně velkolepé oslavy u příležitosti „kulatého“ výročí byly vlastně možné jen jednou při desátém výročí v roce 1928. Dvacáté výročí vzniku Československa v roce 1938 se už odehrálo v tísnivé atmosféře mnichovského diktátu. Stát, jehož založení se mělo slavit, už ve svých původních hranicích neexistoval.
Literatura:
Petr Placák, Svátky aneb Historie republiky v kostce, Český týdeník č. 11, 7. - 9. 2. 1995.
Jiří Pokorný/ Jiří Rak, Öffentliche Festtage bei den Tschechen, in: Emil Brix/ Hannes Stekl (eds.), Der Kampf um das Gedächtnis. Öffentliche Gedenktage in Mitteleurope, Wien 1997.
Nancy M. Wingfield, Flag Wars and Stone Saints. How the Bohemian Lands Became Czech, Cambridge and London 2007.
