Fašismus v Jugoslávii a chorvatská Ustaša

Vleklou parlamentní krizi 20. let vyřešil jugoslávský král Alexandr nastolením osobní diktatury v lednu 1929. V říjnu 1934 se však stal obětí atentátu a na místo nezletilého Petra II. nastoupila trojice regentů v čele s princem Pavlem. Nový premiér Stojadinovič hledal východisko z krize v postupné fašizaci země. Hitler se pro něj stal osobním vzorem a Stojadinovič začal proces sbližování s Německem a Itálií. Premiérovy vzrůstající ambice však vedly v únoru 1939 k jeho odvolání. Vystřídán byl bezvýznamným politikem Cvetkovičem, který až do dubna 1941 v podstatě realizoval osobní politiku prince Pavla.

Jugoslávské fašistické strany se dělily na centralistické, podporující jednotu země a  na separatistické, založené na hnutí výlučně jednoho národa a usilující o rozbití jugoslávské státní jednoty. K prvním patří organizace jako Orjuna či Zbor, ke druhým Chorvatská nacionálně sociální strana a především Ustaša. Organizace jihoslovanských nacionalistů - Orjuna vznikla r. 1921 z podnětu mladých intelektuálů, zejména z Dalmácie, kteří ostře vystupovali proti italskému revizionismu, proti komunismu a též proti Chorvatům, které obviňovali ze separatismu. Jejich cílem byl vznik velké Jugoslávie, do níž by patřilo i Bulharsko. Nejvýznamnější fašistickou organizací v srbském prostředí bylo Jihoslovanské národní hnutí Zbor, které vzniklo koncem r. 1934 z iniciativy skupiny bělehradských žurnalistů. Cílem hnutí bylo vytvoření autoritativního státu, jenž by byl založen na systému korporací, které by nahradily dosavadní politické strany. Separatisticky zaměřená Chorvatská nacionálně socialistická strana byla založena v červnu 1940 a bojovala za zřízení nezávislého chorvatského státu, který by měl úzké vazby na Německo. Proto také důrazně dokazovala gótský, tedy neslovanský původ Chorvatů a jejich těsné kulturní sepjetí s německou oblastí.

Nejznámější fašistickou organizací jihovýchodní Evropy je bezesporu Ustašské chorvatské osvobozenecké hnutí, založené v r. 1930 hercegovským právníkem a bývalým činitelem Chorvatské strany práva Ante Paveličem. Základní koncepcí hnutí bylo vytvoření samostatného a nezávislého státu, zahrnujícího celé chorvatské historické území. Nositelem státní moci bylo vyhlášeno rolnictvo, které vlastně zahrnuje i ostatní složky obyvatel, neboť všichni vzešli z rolníků. Nový stát měl být založen na myšlence třídního smíru, realizovaného formou korporací. Za hlavní prostředek realizace svých cílů považovala Ustaša teror a násilí. Ustašovské hnutí se na sebe snažilo upozornit především diletantsky prováděnými pumovými útoky, ale jejich snahu o vstup do politiky nikdo nebral příliš vážně. Dokonce i Německo raději jednalo s představiteli Chorvatské selské strany. Přesto se však nakonec ustašovci stali shodou různých vnějších okolností jediným fašistickým hnutím na Balkáně, které se dostalo k moci.

Dne 10. dubna 1941 byl, současně se vstupem německých vojáků do Záhřebu, vyhlášen tzv. Nezávislý chorvatský stát (Nezavisna država hrvatska - NDH) a fašistickými státy byl uznán 15. května téhož roku. Nová vláda v podstatě převzala dosavadní správní aparát a usilovala především o vytvoření vlastních ozbrojených sil. V říjnu 1941 vznikla tzv. Domobrana a o něco později i ozbrojená formace ustašovského hnutí, jakási stranická milice. Nový režim se především snažil získat masovou podporu obyvatel. V tom mu velkou službu prokázala především katolická církev, která se stala mocnou oporou režimu. Co do státní formy byla NDH formálně monarchií bez monarchy. Počátkem r. 1945 ustašovci vyhlásili, že NDH je „svým způsobem republika“, jejímž doživotním prezidentem se všemi právy chorvatského vůdce je Pavelič. Vláda pracuje podle příkazů, směrnic a zákonů, které vydává vůdce jménem národa. V oblasti rasové politiky kladli ustašovci důraz na neslovanský původ Chorvatů a na jejich sounáležitost se západní Evropou. Za nepřátele národa byli vyhlášeni Srbové a Židé, na něž byly pořádány pogromy a pro něž se stavěly koncentrační tábory. Zajímavým fenoménem pak bylo označování bosenských muslimů za nejčistší část chorvatského národa.

NDH se nikdy nedokázala konstituovat jako stát a žila jen z milosti italských a německých protektorů. Počátkem r. 1943 převzali nacisté správu nad značnou částí Chorvatska a  o měsíc později byla Domobrana začleněna do německé armády. Ustašovské hnutí, opouštěné dosavadními spojenci, se změnilo v málo početnou skupinu neustále oslabovanou vnitřními rozpory, která hledala záchranu v totálním příklonu k Německu. Partyzánské jednotky už ale postupovaly ze západu k srbským hranicím. Po pádu Bělehradu začal odsun ustašovských špiček na území „třetí říše“. Pavelič, který se svou vládou opustil Záhřeb 6. května 1945, se přes Německo a Itálii dostal do Argentiny a nakonec zemřel r. 1959 v Madridu.

Literatura:

Miroslav Tejchman: Balkánský fašismus, Praha: Academia, 1989.

Misha Glenny: Balkán 1804-1999 - nacionalismus, válka a velmoci, Praha: BB art, 2003.

Jan Rychlík: Dějiny Chorvatska, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007.