Fašismus v Rumunsku a Železná garda

V létě 1930 se na rumunský trůn vrátil z francouzského exilu král Carol II. (1893 - 1953). Vzhledem k svému mimomanželskému vztahu byl v polovině 20. let zbaven svých dědických práv. 10. února 1938 provedl státní převrat a vytvořil osobní vládu v čele s patriarchou pravoslavné církve Cristeou. V zemi byl vyhlášen mimořádný stav, politické stany zrušeny a byly vydány dekrety umožňující státní zásahy do ekonomiky. Aby získal režimu masovou podporu, vytvořil Carol v prosinci 1938 Frontu národní obrody, koncipovanou jako celonárodní stranu pod patronací krále. K upevnění diktatury mělo sloužit i vytvoření nové vlády v březnu 1939. V jejím čele stanul Armand Calinescu. Nová vláda se pokusila zlikvidovat opoziční fašistickou Železnou gardu. Gardisté odpověděli v polovině září zavražděním premiéra, čímž skončila první etapa vývoje královské diktatury.

V rychlém sledu se pak vystřídalo několik vlád, které směřovaly svoji politiku stále více doprava. V těchto vládách se stále častěji objevovali i představitelé Železné gardy. Král se před vzrůstající mocí gardistů nakonec rozhodl jmenovat premiérem generála Antonesca a vybavil ho mimořádnými pravomocemi. Ion Antonescu využil situace a rozhodl se převzít moc úplně. Přinutil krále, aby ho jmenoval diktátorem a převedl na něj své pravomoci. Označoval se poté titulem conducător, což lze přeložit jako vůdce. Král Carol II. 6. září 1940 abdikoval a opustil Rumunsko. Královská diktatura tak byla nahrazena vojensko-fašistickým totalitním režimem. Klíčová místa v nové vládě, s výjimkou ekonomických rezortů, obsadili gardisté. Antonescu se však brzy s Železnou gardou názorově rozešel a její násilný pokus o úplné převzetí moci v lednu 1941 potlačila armáda.

Antonescu si poté nechal přiznat neomezená diktátorská práva a zcela se upjal na Německo. Podřídil se radikální antisemitské politice nacistů, což se projevilo při bojích na východě, kde rumunská armáda ochotně pomáhala jednotkám SS při protižidovských raziích. Během bojů na východní frontě se Rumunsko ze všech německých spojenců nejvýrazněji zapojilo do bojových operací. Rumunsko tím získalo zpět Sověty okupovanou Besarábii (dnešní Moldavsko) a oblast Podněstří. Tento úspěch byl však vykoupen velkými ztrátami bojové techniky a mnoha padlými vojáky. Akceschopnost rumunské armády pak podlomila především porážka v bitvě u Stalingradu, která otřásla i pozicí samotného Antonesca. Jeho režim však definitivně ukončilo až antifašistické povstání v srpnu 1944. Antonescu byl zatčen, v roce 1946 odsouzen k smrti zastřelením a ve věznici Jilava popraven. Král Carol II. zemřel v dubnu 1953 v portugalském exilu, kde byl také pohřben. V roce 2003 byly jeho ostatky vráceny zpět do Rumunska.

K ideovým zdrojům rumunského fašismu patřil především silný antisemitismus v zaostalých oblastech Besarábie, kde žila silná židovská diaspora původem z Podolí a Ukrajiny. Dále pak rumunský nacionalismus, který vznikl v 19. století v Sedmihradsku a postupně nabyl formy Dacoromanismu, provázeném mýty o státní moci 14. století, zálibou v kultu smrti starých Dáků a glorifikací rolníka jako základu společnosti.

První větší rumunská fašistická organizace se postupně formovala kolem profesora politické ekonomie Cuzy. V březnu 1923 byla pod jeho vlivem ustavena Liga křesťanské národní obrody. Její program hlásal etnickou jednotu státu, emancipaci rolníků a dělníků cestou osvěty a vzdělání, silný antisemitismus a demagogická hesla proti velkokapitálu. V Lize zpočátku působil i pozdější zakladatel největší fašistické strany v Rumunsku Corneliu Codreanu. V červnu 1927 však oznámil založení vlastní organizace nazvané Legie archanděla Michaela. Každý nově přijatý člen se musel zavázat, že bude dodržovat těchto šest zásad: disciplína, pracovitost, mlčenlivost, sebevzdělání, vzájemná pomoc a čestnost. Legie se ostře vymezovala především proti Židům, Maďarům, Romům a komunistům.

Oficiální přejmenování Legie na Železnou gardu 12. dubna 1930 souviselo především s Codreanovou snahou přeměnit dosavadní organizaci v masovou politickou stranu. Ideologickou oporou gardistů se stal filozofický směr, tzv. naismus, jehož autorem byl profesor Nae Ionescu. Tato poměrně unikátní ideologie, založená na náboženském mysticismu, tvrdila, že život současného člověka s nesmazatelnými následky dědičného hříchu, je bezcenný. Musí být proto vytvořen nový Adam, jehož potomci obnoví římské impérium a vytvoří novou společnost. Prostředkem k realizaci tohoto cíle se měl stát boj, plný asketického odříkání a obětí, v němž je každý gardista připraven kdykoli zemřít.

Železná garda byla během 30. let několikrát zrušena, ale vždy se jí podařilo opět vrátit na scénu. Když se král Carol v únoru 1938 jako samovládce chopil moci, Codreanu byl zatčen, odsouzen a potrestán deseti lety nucených prací. Do vězení se dostalo fakticky celé vedení Železné gardy. Carolova vláda nabídla gardistům, že umožní jejich existenci, pokud se jejich vůdcem stane sám král, což ovšem gardisté rázně odmítli. V této době se do čela Železné gardy dostal regionální velitel z oblasti Banátu Horia Sima. V listopadu 1938 Carol navštívil Hitlera v Berchtesgadenu a odjížděl s dojmem, že mu dal Hitler volnou ruku k likvidaci Železné gardy. Koncem listopadu byli Codreanu a třináct dalších gardistů uškrceni a postříleni. Veřejně se oznámilo, že byli zastřeleni při pokusu o útěk.

Horia Sima uprchl do německého exilu, ale v r. 1940 se opět mohl vrátit do vlasti a dokonce zasedl v nové vládě. Poslední pokus o převzetí moci v lednu 1941 se stal Železné gardě osudným. Po potlačení povstání Antonescovým režimem vedení organizace uprchlo do Německa a zbytky gardistů přešly do ilegality. Také Sima znovu utekl do Německa a v Rumunsku byl odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti, aby mu byl znemožněn další případný návrat. Po válce žil Sima krátce ve Francii, v Itálii a nakonec zakotvil ve španělském Madridu, kde také v roce 1993 zemřel.

Literatura:

Miroslav Tejchman: Balkánský fašismus, Praha: Academia, 1989.

Kurt Treptow (ed.): Dějiny Rumunska, Praha: Lidové noviny, 2000.

Misha Glenny: Balkán 1804-1999 - nacionalismus, válka a velmoci, Praha: BB art, 2003.