Jak Češi (ne)slavili výročí císaře Františka Josefa I.

František Josef I. nebyl jen rakouským císařem, ale také českým králem. Nikdy se však v Praze nenechal korunovat. Poslední korunovaci tak Praha zažila v roce 1836, kdy českou korunu přijal Ferdinand V. zvaný Dobrotivý. Politika Františka Josefa většinou nevycházela příliš vstříc českým národním zájmům a emancipačním snahám. Také císařovo chladné, neosobní a byrokratické vystupování příliš sympatií nevzbuzovalo. V zájmu objektivity je však třeba uvést, že například jako osobní dar postupně věnoval tisíce zlatých na stavbu pražského Národního divadla. Na přelomu 19. a 20. století po desetiletích císařovy vlády si však už Češi na stárnoucího vladaře zvykli a stále více obyvatel monarchie za svého života ani jiného panovníka nepoznalo.

Procházka na mostě?

Mezi lidmi se mu říkalo Starej Procházka. Údajně proto, že když v roce 1901 otevíral dnešní most Legií v Praze, tak některé noviny otiskly fotografii s popiskem Procházka na mostě. Takový text se však v žádných dobových novinách nikomu dohledat nepodařilo. Například ve Zlaté Praze 21. června 1901 fotografie císařova průvodu opravdu vyšla, ale bylo u ní napsáno: „Promenáda na novém pražském mostě“. Jméno Procházka ve vztahu k císaři prokazatelně používal už Tomáš G. Masaryk nebo Karel Kramář v devadesátých letech 19. století. Zmíněnou přezdívku také najdeme v soukromém deníku dcery politika Františka Ladislava Riegera Marie Červinkové dokonce ještě o desetiletí dříve. Podle nejpravděpodobnější teorie vznikla panovníkova přezdívka již v sedmdesátých letech, kdy příjezd císařského průvodu ohlašoval jezdec na koni, který se údajně jmenoval Procházka.

Tradiční versus moderní

Velké oficiální oslavy císařova nástupu na trůn (tzv. intronizace) probíhaly každých deset let v prosinci. Měly vyjádřit loajalitu poddaných i osobní citové spojení obyvatel s císařem. Oficiální oslavy obsahovaly tradiční vojenské a náboženské prvky, dvorní ceremonie i prvky místní lidové iniciativy. Ustálená konzervativní forma slavností přetrvala po celou druhou polovinu 19. století. Teprve oslavy v letech 1898 a 1908 získaly poněkud modernější charakter. Vzorem se jim totiž staly výročí intronizace britské královny Viktorie v letech 1887 a 1897. Oproti tradičním císařským ceremoniím v minulosti se více oslav odehrávalo na veřejnosti a pro veřejnost.

Rozzářená a vyzdobená města

Pošta vydávala jubilejní příležitostné známky a také se razily pamětní zlaté a stříbrné mince. Ulice a významné veřejné budovy hlavního města rozzářilo (také jako symbol pokroku) nově zavedené elektrické osvětlení. Budovy ve městech zdobily prapory, vyhrávaly vojenské kapely a zpívala se císařská hymna. Městské rady pořádaly slavnostní zasedání a starostové přednášeli „chvalořečné“ projevy. Školní mládež se shromáždila v tělocvičnách, kde si vyslechla oficiální proslovy svých ředitelů. Předem připravený a schválený program měl garantovat bezproblémový a nezávadný průběh těchto akcí. K zajištění „hladkého“ průběhu byl také přítomen silný policejní dohled.

Slavnosti kazí nacionalismus

Oslavy padesátého a šedesátého výročí císařovy intronizace však měly k hladkému průběhu daleko. V obou případech totiž jejich průběh zastínil a narušil rostoucí český a německý nacionalismus. V roce 1898 si Češi místo oslav císaře raději připomínali sto let od narození Palackého a Němci zase demonstrativně truchlili nad Bismarckovou smrtí. Při oslavách jubilea v prosinci roku 1908 dokonce v Praze propukly násilné nepokoje a došlo i na vyhlášení stanného práva. Lidové protesty se tak zkřížily s oficiálními oslavami a ukazovaly neschopnost vládnoucího centra čelit rostoucímu nacionalismu.

Literatura:

Nancy M. Wingfield: Flag Wars and Stone Saints. How the Bohemian Lands Became Czech, Cambridge and London 2007.

Jiří Pokorný/ Jiří Rak: Öffentliche Festtage bei den Tschechen, s. 172-173, in: Emil Brix/ Hannes Stekl (eds.), Der Kampf um das Gedächtnis. Öffentliche Gedenktage in Mitteleurope, Wien 1997.

Jiří Pernes: František Josef I. - Nikdy nekorunovaný český král, Praha 2005.