Článek
František Josef I. nebyl jen rakouským císařem, ale také českým králem. Nikdy se však v Praze nenechal korunovat. Poslední korunovaci tak Praha zažila v roce 1836, kdy českou korunu přijal Ferdinand V. zvaný Dobrotivý. Politika Františka Josefa většinou nevycházela příliš vstříc českým národním zájmům a emancipačním snahám. Také císařovo chladné, neosobní a byrokratické vystupování příliš sympatií nevzbuzovalo. V zájmu objektivity je však třeba uvést, že například jako osobní dar postupně věnoval tisíce zlatých na stavbu pražského Národního divadla. Na přelomu 19. a 20. století po desetiletích císařovy vlády si však už Češi na stárnoucího vladaře zvykli a stále více obyvatel monarchie za svého života ani jiného panovníka nepoznalo.

Portrét mladého císaře z roku 1853
Procházka na mostě?
Mezi lidmi se mu říkalo Starej Procházka. Údajně proto, že když v roce 1901 otevíral dnešní most Legií v Praze, tak některé noviny otiskly fotografii s popiskem Procházka na mostě. Takový text se však v žádných dobových novinách nikomu dohledat nepodařilo. Například ve Zlaté Praze 21. června 1901 fotografie císařova průvodu opravdu vyšla, ale bylo u ní napsáno: „Promenáda na novém pražském mostě“. Jméno Procházka ve vztahu k císaři prokazatelně používal už Tomáš G. Masaryk nebo Karel Kramář v devadesátých letech 19. století. Zmíněnou přezdívku také najdeme v soukromém deníku dcery politika Františka Ladislava Riegera Marie Červinkové dokonce ještě o desetiletí dříve. Podle nejpravděpodobnější teorie vznikla panovníkova přezdívka již v sedmdesátých letech, kdy příjezd císařského průvodu ohlašoval jezdec na koni, který se údajně jmenoval Procházka.

Zmíněná fotografie z otevření (dnešního) mostu Legií v Praze roku 1901
Tradiční versus moderní
Velké oficiální oslavy císařova nástupu na trůn (tzv. intronizace) probíhaly každých deset let v prosinci. Měly vyjádřit loajalitu poddaných i osobní citové spojení obyvatel s císařem. Oficiální oslavy obsahovaly tradiční vojenské a náboženské prvky, dvorní ceremonie i prvky místní lidové iniciativy. Ustálená konzervativní forma slavností přetrvala po celou druhou polovinu 19. století. Teprve oslavy v letech 1898 a 1908 získaly poněkud modernější charakter. Vzorem se jim totiž staly výročí intronizace britské královny Viktorie v letech 1887 a 1897. Oproti tradičním císařským ceremoniím v minulosti se více oslav odehrávalo na veřejnosti a pro veřejnost.

Císař na fotografii z roku 1865
Rozzářená a vyzdobená města
Pošta vydávala jubilejní příležitostné známky a také se razily pamětní zlaté a stříbrné mince. Ulice a významné veřejné budovy hlavního města rozzářilo (také jako symbol pokroku) nově zavedené elektrické osvětlení. Budovy ve městech zdobily prapory, vyhrávaly vojenské kapely a zpívala se císařská hymna. Městské rady pořádaly slavnostní zasedání a starostové přednášeli „chvalořečné“ projevy. Školní mládež se shromáždila v tělocvičnách, kde si vyslechla oficiální proslovy svých ředitelů. Předem připravený a schválený program měl garantovat bezproblémový a nezávadný průběh těchto akcí. K zajištění „hladkého“ průběhu byl také přítomen silný policejní dohled.

František Josef I. na koni (1898)
Slavnosti kazí nacionalismus
Oslavy padesátého a šedesátého výročí císařovy intronizace však měly k hladkému průběhu daleko. V obou případech totiž jejich průběh zastínil a narušil rostoucí český a německý nacionalismus. V roce 1898 si Češi místo oslav císaře raději připomínali sto let od narození Palackého a Němci zase demonstrativně truchlili nad Bismarckovou smrtí. Při oslavách jubilea v prosinci roku 1908 dokonce v Praze propukly násilné nepokoje a došlo i na vyhlášení stanného práva. Lidové protesty se tak zkřížily s oficiálními oslavami a ukazovaly neschopnost vládnoucího centra čelit rostoucímu nacionalismu.
Literatura:
Nancy M. Wingfield: Flag Wars and Stone Saints. How the Bohemian Lands Became Czech, Cambridge and London 2007.
Jiří Pokorný/ Jiří Rak: Öffentliche Festtage bei den Tschechen, s. 172-173, in: Emil Brix/ Hannes Stekl (eds.), Der Kampf um das Gedächtnis. Öffentliche Gedenktage in Mitteleurope, Wien 1997.
Jiří Pernes: František Josef I. - Nikdy nekorunovaný český král, Praha 2005.