Mahátma Gándhí chtěl bez násilí získat nezávislost Indie, ale sám zemřel násilnou smrtí

Móhandás Karamčanda Gándhí se narodil roku 1869 v malém přístavním městě Pórbandar na břehu Arabského moře. Gándhíové byli obchodníci a patřili ke kastě vaišjů, kteří stojí na společenském žebříčku poměrně nízko. Móhandás přišel na svět jako čtvrtý a poslední syn ze čtvrtého manželství téměř padesátiletého Karamčanda Gándhího s osmnáctiletou Putlibáí. Svého starého a důstojného otce i mladou a zbožnou matku hluboce ctil a miloval. Otec se však zároveň choval i vznětlivě a panovačně. Malý Móhandás se projevoval jako velmi živé, veselé a zvědavé dítě. Přestože byl v zásadě hodný a poslušný, ani v jeho dospívání nechyběly některé výstřelky mládí. Se svým muslimským přítelem Mehtábem tajně kouřil, okusil zakázané maso, a dokonce společně navštívili nevěstinec. Pohlavní život ostatně začal vést velmi brzo i oficiálně, neboť již ve svých čtrnácti letech byl oženěn s třináctiletou Kasturbou. Móhandás na svou mladičkou ženu často žárlil a choval se k ní (zřejmě po vzoru svého otce) majetnicky.

Chování mladého Gándhího se poněkud změnilo poté, co mu v jeho šestnácti letech zemřel otec a Kasturba porodila mrtvé dítě. Najednou dospěl a přestal vidět svět dětskýma očima. O dva roky později složil maturitní zkoušku a rozhodl se, že odjede do Anglie studovat práva. Matka s jeho rozhodnutím zprvu nesouhlasila a dala se obměkčit teprve, když Móhandás složil slavnostní slib, že se v cizině nedotkne vína, masa ani žen. V odjezdu do Anglie se mu snažili zabránit i příslušníci jeho kasty. Když však nepochodili, Gándhí byl z kasty vyloučen. V Londýně se přirozeně neučil pouze anglickému právu, ale též anglickému životnímu stylu. Chodil vybraně oblékán, hrál bridž a stal se členem vegetariánské společnosti. Začal žít velmi skromně a své výdaje omezil na minimum. Paradoxně právě v Anglii si Gándhí hluboce uvědomil své indické kořeny. V roce 1891 byl jmenován advokátem a vrátil se zpět do Indie.

Gándhí však Indii zakrátko znovu opustil. Přijal totiž nabídku, aby zastupoval indickou firmu v právním sporu v Jižní Africe. Hned po příjezdu poznal zdejší rasovou diskriminaci, když byl pro svou tmavší barvu pleti vyhozen z první třídy vlaku. Gándhí se rozhodl proti diskriminaci indického obyvatelstva rázně vystoupit a podnítil několik demonstrací, které vedly k tomu, že cestování první třídou bylo Indům povoleno. Gándhí se od tohoto okamžiku postavil do čela boje za práva Indů v Jižní Africe a rozhodl se, že svůj plánovaný roční pobyt zde prodlouží. Proto si z Indie přivezl i svou ženu s dvěma syny. Matka mu zemřela už při jeho pobytu v Anglii. Za účelem hájení zájmů indického obyvatelstva založil Natalský indický kongres a docílil toho, že místní vláda přestala ve svých zákonech užívat diskriminační pojmy jako „rasa“ nebo „barva“. V době búrské války na přelomu století vyjádřil svou loajalitu Anglii a vstoupil do armády jako dobrovolný zdravotník.

V této době začal Gándhí pozvolna uplatňovat stále více asketický životní styl. Věnoval se každodenní fyzické práci, omezil přísun potravy (ta byla navíc čistě vegetariánská) na minimum, zřekl se sexuálních aktivit a rozhodl se žít kolektivně a v náboženském duchu na jedné farmě u Durbanu. Začal vést nový způsob boje, kterému dal název satjágraha, což znamená „setrvání v pravdě“. Jednalo se o veřejné odmítnutí poslušnosti, ale bez použití násilí. Takto poprvé vystoupil v roce 1906 proti tzv. „černému zákonu“, který přikazoval všem Indům povinnou registraci. Úspěšné se však staly až protesty proti verdiktu zdejšího Nejvyššího soudu, který roku 1913 vyhlásil všechna nekřesťanská manželství neplatnými. Řada protestních pochodů a stávek, za jejichž organizování byl Gándhí i několikrát vězněn, vedla v červnu 1914 ke zrušení tohoto rozhodnutí. Tímto však boj za práva indické menšiny v Jižní Africe skončil a Gándhí se v červenci 1914 po více než dvaceti letech vrátil do Indie.

Po svém příjezdu se Gándhí rozhodl na rok zdržet politické činnosti, aby se dobře seznámil s poměry v zemi. Oblečen do tradičního indického oděvu dhótí cestoval po celé Indii a objevoval nesmírnou chudobu, ale i sílu indické vesnice. Rok mlčení Gándhí ukončil přednáškou v Benáresu (Váránasí) na Hindské univerzitě, kde neváhal před místokrálem a shromážděním maháradžů podrobit ostré kritice všechny nešvary společnosti. Nyní nastal čas přejít k činům. První příležitostí, která se Gándhímu naskytla, byl spor s anglickými plantážníky, kteří po domorodých pěstitelích indiga požadovali odvod veškeré úrody jako nájemného z půdy. Tento zápas skončil kompromisem, kdy plantážníci vrátili rolníkům dvacet pět procent z původně vybrané částky. V dalším sporu, který se týkal požadavku textilních dělníků na zvýšení mezd, Gándhí poprvé užil metodu politické hladovky. Již po třech dnech majitelé textilek na zvýšení mezd přistoupili.

Po ukončení 1. světové války byl přijat Rowlattův zákon, který prodlužoval platnost výjimečných opatření, omezujících občanské svobody. Gándhí zareagoval vyhlášením nového způsobu boje, kterým se stalo všeobecné zastavení pracovní činnosti v celé zemi - tzv. hartál. Angličané odpověděli 13. dubna 1919 útokem na pokojné dvacetitisícové shromáždění v Amritsaru. Anglické vojsko zde pod vedením generála Dyera postřílelo několik stovek lidí. Gándhí byl celou událostí otřesen a hnutí satjágrahy zastavil. Brzy se však rozhodl vyhlásit nový program: nespolupráci. Indové měli bojkotovat všechny britské instituce i všechno britské zboží. Realizace tohoto programu však byla narušena násilnostmi v Čaurí Čauře, kde rozvášněný dav zaživa upálil několik policistů. Gándhí byl zatčen a odsouzen k šesti letům vězení, čímž hnutí nespolupráce utichlo.

Když byl Gándhí po dvou letech vzhledem k zdravotním problémům předčasně propuštěn, zaměřil se na urovnání vážných rozporů mezi hinduisty a muslimy, které v té době vypukly. Třítýdenní hladovkou se mu to skutečně podařilo. Gándhího obliba v Indii narůstala, a nakonec se stal faktickým vůdcem Indického národního kongresu. Při jeho veřejných vystoupeních se začala objevovat tři nová témata: boj proti dětským sňatkům, ochrana krav a prosazení hindštiny jako národního jazyka. Gándhí již tehdy nebyl jenom mahátmou - v překladu „velkým duchem“, ale celá Indie ho nazývala bápú -„otec“.

Mnozí mladí aktivisté však začali ztrácet trpělivost a stále častěji prováděli teroristické akce. Rovněž na sjezdu Kongresu v prosinci 1928 někteří jeho členové požadovali vyhlášení nezávislosti i za cenu „občanské války“. Gándhímu se nakonec podařilo prosadit rozhodnutí, že pokud nebude Indii do jednoho roku přiznán statut dominia, vyhlásí Kongres nezávislost a Gándhí zahájí opět hnutí občanské neposlušnosti. Protože však teroristické akce neustaly, britský parlament svým rozhodnutím jakákoli jednání s Indy zmařil. 31. prosince 1929 tak Kongres splnil své rozhodnutí a vyhlásil nezávislost Indie. V březnu 1930 Gándhí spolu s asi sedmdesáti druhy opustil s poutnickou holí v ruce svůj ášram v Sabarmátí a vydal se na cestu indickými vesnicemi. Hlavní ideou této výpravy bylo rozhodnutí porušit zákon o solné dani. Vesničané se k průvodu hromadně přidávali a na mořské pobřeží v Dándí jich po dvaceti čtyřech dnech pochodu dorazilo několik tisíc. Gándhí se na břehu moře sklonil a obřadně sebral z vln hrst soli. Jeho příkladu následovaly tisíce demonstrantů a celá Indie se vrhla na protizákonné získávání soli. Britská vláda reagovala hromadným zatýkáním a policejními zásahy. Jelikož však nepokoje neustávaly, museli Britové s Gándhím jednat.

Místokrál lord Irwin a Gándhí nakonec dospěli k dohodě: všichni vězni budou propuštěni, výroba mořské soli bude legalizována a Kongres se zúčastní konference v Londýně. Gándhí byl v Londýně sledován tiskem a získával sympatie. Setkal se s textilními dělníky i s Charlie Chaplinem. Byl přijat králem a královnou i na univerzitě v Oxfordu. Více času tak věnoval snaze naklonit si britskou i světovou veřejnost než samotné konferenci. To se však nutně projevilo jejím katastrofálním výsledkem. Jednání k velké radosti Britů uvázla na rozdílném postoji jednotlivých indických náboženských komunit k otázce společného volebního práva.

V Indii se zatím stal místokrálem lord Willingdon, který opět omezil občanské svobody a rozpustil politické spolky. Měsíc po svém londýnském triumfu byl Gándhí spolu s asi šedesáti tisíci stoupenci Kongresu zatčen. Gándhí jako obvykle využil vězení k odpočinku a četbě. V roce 1933 byl Mahátma ještě stále ve vězení. V květnu tohoto roku nečekaně zahájil třítýdenní hladovku. Chtěl se tentokrát očistit od hříšných myšlenek, které v něm vyvolala mladá Američanka, když ho navštívila v jeho cele. Vláda se zalekla, že by mohl ve vězení zemřít, a ihned ho propustila. Gándhí se pak stáhl z politického života, a dokonce vystoupil z Kongresu. Jeho vedení přenechal svému duchovnímu synovi a politickému nástupci Néhrúovi a začal cestovat po celé zemi. Putoval pěšky a přesvědčoval obyvatele o potřebě soběstačnosti indické vesnice.

Po vypuknutí 2. světové války se Gándhí projevil jako radikální pacifista a kvůli svému postoji se také rozešel s Kongresem. Ten nabídl 14. září 1939 Británii vojenskou pomoc výměnou za vyhlášení nezávislosti Indie. To však Britové odmítli a Kongres se proto opět přiklonil ke Gándhímu. Ten v dubnu 1942 vyzval Angličany k okamžitému odchodu a požadoval nezávislost. Vláda nechala opět Gándhího a vysoké představitele Kongresu zatknout. Odpovědí ze strany radikálních Indů byla nebývalá vlna teroru a sabotáží. Na Gándhího byl vržen stín odpovědnosti za tyto násilnosti. Kromě tohoto podezření však Gándhího hluboce zasáhla i osobní tragédie. V únoru 1944 zemřela na akutní bronchitidu jeho manželka Kasturba, se kterou žil dvaašedesát let. Nedlouho poté těžce onemocněl sám Gándhí a britská vláda ho raději předčasně propustila z vězení. S koncem války se však postupně zotavil a opět se pustil do politického boje.

V roce 1945 se v Anglii dostali k moci labouristé a nový premiér Atlee byl myšlence nezávislosti Indie nakloněn. Gándhího představa samostatné a jednotné Indie však brzy vzala za své. Neústupný právník a vůdce Muslimské ligy Muhammad Džinnáh požadoval vytvoření vlastního muslimského státu pod názvem Pákistán, což lze přeložit jako „země čistých“. Přes zeměpisnou, hospodářskou i společenskou nevýhodnost tohoto kroku trval při všech jednáních s Kongresem i přes nabízené ústupky pevně na svém. Džinnáha se pokoušel přemluvit i Gándhí, ale opět marně. Po násilnostech, které mezi muslimy a hinduisty vypukly v Kalkatě v srpnu 1946 a při nichž zahynuly tisíce lidí, už bylo rozdělení země nevyhnutelné. Poslední britský místokrál lord Mountbatten začal připravovat vznik dvou nových států, Pákistánu a Indie. Gándhí tentokrát prohrál. Při vyhlášení nezávislosti 15. srpna 1947 se Gándhí odmítl zúčastnit jakýchkoli veřejných akcí a nevydal ani žádné oficiální prohlášení. Po celou dobu oslav se postil a zůstal v ústraní ve svém domě v Kalkatě, kam se nedávno přestěhoval, aby usmířil zdejší muslimy a hinduisty.

Přestože většina muslimů odešla do nově vzniklého Pákistánu, část jich v Indii zůstala. Mezi nimi a hinduisty pak probíhaly i v nové Indii časté nepokoje. Krvavé srážky vypukly koncem srpna také v Kalkatě. Gándhí začal za usmíření obou komunit držet časově neomezenou hladovku, jejíž ukončení podmínil písemnou dohodou obou znepřátelených stran. Dočkal se jí 4. září. Brzy však vypukly další násilnosti v Dillí. Gándhí se sem okamžitě přestěhoval a osobně přesvědčoval muslimy i hinduisty o nutnosti uzavření míru. Za národní usmíření navíc opět držel hladovku. 30. ledna 1948 byl Gándhí při své večerní procházce zahradou zastřelen fanatickým hinduistou. Vrahem byl šéfredaktor časopisu Mahásabha Náthurám Gódsé, zpočátku Gándhího stoupenec, později fanatický zastánce nadřazenosti kasty bráhmanů. Poslední rozloučení s Mahátmou Gándhím se konalo příští den odpoledne. Na místě kremace se shromáždilo na dva miliony Indů.

Použitá literatura:

Jan Pilát: Mahátma Gándhí, Praha 1963.

Jan Filipský: M.K. Gándhí, Praha 1989.

Catherine Clémentová: Gándhí - síla pravdy, Martin 1994.