Pavel Haas: Zapomenutý bratr filmové hvězdy

Pavel Haas pocházel z židovské obchodnické rodiny. Otec Zikmund vlastnil v Brně poměrně prosperující obchod s obuví U Zajíce. Matka Olga (rozená Epstein) byla dcerou ruského úředníka paroplavební společnosti z Oděsy. Pavel se jako prvorozený syn narodil 21. června 1899. Mladší bratr Hugo spatřil svět 19. února 1901. Rodina žila nejprve v bytě v dnešní Bezručově ulici na Starém Brně a později se přestěhovala do bytu „na lepší adrese“ v Biskupské ulici pod Petrovem.

V Haasově rodině se podle řady svědectví vždy mluvilo česky. V obchodě však také byla potřebná němčina. Rodiče proto oba bratry nejprve zapsali do německé obecné školy na Starém Brně. Po jejím ukončení pak oba pokračovali ve studiu na české reálce v Antonínské ulici. Když Pavel nastoupil roku 1910 do primy, úroveň jeho znalosti českého jazyka nedostačovala nárokům zdejších učitelů. Rodiče proto oběma chlapcům zařídili doučování. Pavel byl průměrným žákem a nejméně ho bavily technické a přírodovědné předměty. Už od dětství se navíc potýkal s astmatickými problémy. Nejprve studia dočasně přerušil a nakonec v roce 1915 reálku opustil definitivně.

Zikmund a Olga Haasovi se zajímali o umění a vedli k němu i své syny. Oba dva se učili hrát na klavír, ale Pavel měl mnohem větší talent. Už tehdy se začala projevovat jeho hudební fantazie a tvořivost. První Pavlova dochovaná skladba s přiléhavým označením Konzertstück No. 1. je samozřejmě určena pro klavír a vznikla nedlouho po jeho třináctých narozeninách. Rodiče prý také umělecké schopnosti svých dětí rádi předváděli návštěvám. Pavel hrál na klavír a Hugo k tomu zpíval. Když později rodiče slavili stříbrnou svatbu, oba bratři jim věnovali píseň Noc dýše kouzlem vzpomínek krásných, k níž Pavel složil hudbu a Hugo napsal její text.

V době přerušení svého studia na reálce začal Pavel navštěvovat na hudební škole Besedy brněnské hodiny klavíru a harmonie. Po definitivním odchodu z reálky si na této škole také zapsal hudební estetiku a dějiny hudby. Tyto předměty vyučoval skladatel Jan Kunc, který byl Janáčkovým žákem a později řídil brněnskou konzervatoř. Haas měl výborné studijní výsledky, ale v březnu 1917 musel školu opustit a nastoupit vojenskou službu. Mohl sice zůstat v Brně, ale prakticky celý rok nekomponoval.

V září roku 1919 vznikla pod vedením Leoše Janáčka brněnská konzervatoř. Mezi posluchači prvního ročníku školy byli také oba bratři Haasové. Hugo se přihlásil do pěveckého oddělení, ale brzy z konzervatoře odešel a věnoval se herectví. Pavla přijali do kompozičního oddělení a to rovnou do třetího ročníku čtyřletého studia, protože jím předložené skladby zaujaly vysokou úrovní. Haasův veřejný debut se odehrál v březnu 1920. Na zahajovacím koncertě nově vzniklého Klubu mladých skladatelů moravských byly provedeny jeho skladby Sentimentalita večera a Duma.

Haasova nadání si brzy všiml samotný Janáček, který ho v září 1920 přijal do své třídy na tzv. mistrovské škole. Se spolužáky navštěvoval Janáčkovy přednášky o fonetice a hudebních formách a také absolvoval individuální hodiny skladby. Haase pojil s Janáčkem velmi blízký vztah a velmi ho tak zasáhla jeho smrt v srpnu 1928. Při společné cestě do Hukvald dodával útěchu ovdovělé paní Janáčkové a účastnil se také jeho velkolepého brněnského pohřbu. Jako jeden z nejbližších žáků (a také z pozice jednatele Klubu moravských skladatelů) pronesl během obřadu jeden ze smutečních projevů.

Od srpna 1921 Pavel intenzivně pracoval na symfonické básni Majales, kterou později přejmenoval na Zesmutnělé scherzo. Tato skladba odrážela bolestný prožitek Haasova prvního milostného vzplanutí. Jeho tehdejší láska Marie Jarušková (1901-1994) nepřišla na jednu ze schůzek, což rozbouřilo Pavlovu citlivou duši. Haas se s ní seznámil na podzim roku 1920 na leteckém dni. Oba měli společné literární a hudební zájmy, ale pocházeli z odlišného sociálního prostředí a společenské konvence jim vzájemný vztah komplikovaly. Proto se také v roce 1922 rozešli. Marie se později provdala za malíře Františka Podešvu a pod jménem Marie Podešvová působila jako spisovatelka.

V červnu 1922 zakončil Haas svoje hudební studia absolventským koncertem, kde zazněl jeho I. smyčcový kvartet c moll. Získal také diplom podepsaný Janáčkem a všemi dalšími profesory. Musel se nyní postavit na vlastní nohy a najít si zaměstnání. Jako skladatel na volné noze by se neuživil a na profesionálního klavírního hráče zase neměl dostatečné schopnosti. Učitelská místa na brněnských hudebních institucích byla většinou obsazena. Neúspěšně se například pokusil získat místo profesora na brněnské konzervatoři. Přijal tedy nakonec místo korepetitora v německém Saarbrückenu. Několikaměsíční činnost ve zdejším divadle však brzy ukončil pro údajně špatné existenční podmínky. Možná však jen nedokázal dlouhodobě žít mimo své rodné město. Po návratu do Brna se stal otcovým společníkem v jeho obuvnickém obchodě, což však zároveň silně omezilo jeho skladatelskou aktivitu.

Ve 20. letech také Haas složil hudbu k několika divadelním hrám. Jinak ovšem v této době dokončil pouze čtyři komorní skladby a jeden mužský sbor. Nízký počet skladeb však nesnižuje jejich hodnotu. Svá díla prezentoval Haas obvykle na koncertech Klubu moravských skladatelů, jehož byl členem a určitou dobu také jeho jednatelem. V roce 1923 Haas vytvořil klavírní kvartet s tenorovým sólem Fata Morgana na české překlady poezie indického básníka Rabíndranátha Thákura. Pro autora šlo o symbolické „loučení se vším, co bylo a co se už nikdy nevrátí.“ Haas se loučil nejen s nenaplněnou láskou k Marii, ale také s dosavadním kompozičním stylem. Následující II. smyčcový kvartet Z opičích hor vyvolal svým moderním hudebním jazykem při svém provedení v březnu 1926 rozporuplné reakce. Objevily se zde například určité prvky jazzu v podobě využití bicích nástrojů, což část brněnských hudebních kritiků pobouřilo.

Hugo svého bratra Pavla také několikrát využil jako skladatele filmové hudby. Poprvé to bylo roku 1932 ve filmové komedii Život je pes. Pro Pavla to znamenalo podstatné finanční přilepšení a také zajímavou zkušenost. Haasovy kompozice pro film se od ostatních „populárních“ skladatelů filmové hudby výrazně lišily. Haas v nich uplatnil zejména své zkušenosti s jazzem a smysl pro vtipnou hudební situační charakteristiku. Hudebním a filmovým producentům se prý však Haasovy skladby moc nelíbily. Počátkem roku 1934 složil Pavel hudbu ke komedii Mazlíček, kde si Hugo zahrál postavu vězeňského knihovníka a maminčina mazlíčka. Posledním Pavlovým počinem na poli filmu se stala roku 1937 hudba k filmu Kvočna.

Počátkem 30. let zasáhla rodinu Haasovu těžká nemoc matky Olgy. Postihla ji rakovina kostí a páteře, takže trpěla velkými bolestmi a pohybovat se mohla jen na vozíčku. Pavel se svou matkou odcestoval i do vídeňské nemocnice na ozařování, které ovšem jen částečně zpomalilo postup nemoci. O vánocích roku 1933 matka zemřela. Matčina nemoc a smrt nepříznivě poznamenala Pavlovu citlivou psychiku. Bolestné pocity podnítily Pavla k vytvoření kompozice Tryzna, která však zůstala nedokončena.

Roku 1932 se Pavel seznámil se Soňou (Sofií) Jakobson (rozenou Feldmann). Tato z Ruska pocházející lékařka se starala o Haasovu těžce nemocnou matku. Soňa však byla vdaná za univerzitního profesora a lingvistu Romana Jakobsona, se kterým se seznámila už v Moskvě. Roku 1922 se oba manželé přestěhovali do Československa, kde Soňa na různých klinikách vykonávala lékařskou praxi. V červnu 1935 se Jakobsonovi rozvedli a v říjnu téhož roku pak Soňa uzavřela na brněnské Nové radnici sňatek s Pavlem. V listopadu 1937 se jim narodila dcera Olga. Šťastné okamžiky se odrazily také v kompoziční tvorbě. Vznikla Suita pro klavír, která dodnes patří k Haasovým nejznámějším a nejhranějším skladbám.

V této době začal Pavel Haas také pracovat na svém operním díle. V roce 1934 se Haas seznámil s románem německého spisovatele Josefa Wincklera. Příběh čerpá z dochovaných legend, jak barokní lékař Johann Eisenbart zázračně uzdravoval nemocné. Z knihy si Haas vybral několik kapitol, podle nichž napsal během jednoho měsíce vlastní operní libreto. Winckler však o spolupráci s Haasem neměl zájem. Pavel však nechtěl dosavadní práci zahodit do koše. Přenesl tedy děj do jiného prostředí a postavám dal česká jména. Premiéra opery Šarlatán se konala v dubnu 1938 v Zemském divadle v Brně a na jejím ztvárnění se podíleli přední brněnští umělci. Úspěch opery u diváků i u kritiky však brzy zastínily neblahé historické události.

Rodina Haasova na vlastní kůži brzy pocítila stupňující se protižidovské nálady. V únoru 1939 propustili bratra Huga kvůli jeho původu s okamžitou platností z Národního divadla. Pavel ještě psal hudební referáty do Národních novin a chodil na schůze výboru Klubu moravských skladatelů, kde vykonával funkci zapisovatele. Jeho veřejné působení se však také blížilo ke konci. V lednu 1939 odvysílali v rozhlase jako jeho poslední skladbu pásmo lidových písní Od večera do rána. Pavel s manželkou se v Brně se silnou německou menšinou už necítili bezpečně. Rozhodli se proto přestěhovat i s Pavlovým otcem do Prahy. Do hlavního města však bohužel přijeli 15. března, tedy přesně v den nacistické okupace. Druhý den se tedy zklamaně vrátili zpět do Brna.

Bratr Hugo měl se svou manželkou větší štěstí a v dubnu 1939 se jim podařilo odjet do Paříže. Nechali zde ovšem dvouměsíčního synka Ivana a svěřili ho do péče bratrovy rodiny v Brně. Věřili, že si pro něj brzy přijedou, ale jejich odloučení nakonec trvalo až do konce války. Také Pavel se Soňou se ještě snažili získat víza pro vycestování do Sovětského svazu, Británie či USA, ale bohužel bezvýsledně. Soně Haasové bylo znemožněno vykonávat lékařskou praxi a také Pavlovi stále ubývalo žáků při soukromém vyučování hudbě. Mohl však alespoň krátce učit zpěv na židovském gymnáziu, než bylo v roce 1940 zrušeno.

Doklady o předcích Soni Haasové v Sovětském svazu se nezachovaly, takže nešlo prokázat její židovský původ. Ona i se svou dcerou byla navíc pokřtěna v pravoslavné církvi. Manželství Haasových tak bylo protektorátními úřady pokládáno za smíšené. Pavel nechtěl vystavit ženu a obě děti těžkostem a proto se nechal v dubnu 1940 rozvést. Soňa tak mohla znovu vykonávat lékařskou praxi a vydělat alespoň nějaké peníze pro existenční zajištění celé rodiny. Manželé Haasovi chápali rozvod jen jako formalitu a zpočátku žili nadále ve společném bytě. Až na jaře 1941 se Pavel musel odstěhovat do bytu svého otce.

Represí a omezení vůči Židům stále přibývalo. Od září 1941 museli všichni povinně nosit na oděvu žlutou hvězdu. Pavel si o tom dokonce udělal drobnou poznámku do partitury své Symfonie, kterou právě tvořil pro velký orchestr. Chtěl v ní expresivně vyjádřit své tehdejší myšlenky a pocity. Náznaky židovských žalmových zpěvů střídá obraz pochodujícího nacistického vojska s bubny a pikolami. Závěrečná třetí věta s chorálem Ktož jsú boží bojovníci už ale zůstala symbolicky nedokončena.

V prosinci 1941 byl Pavel Haas odvezen do terezínského ghetta, kam nacisté postupně umístili několik desítek tisíc Židů nejen z Protektorátu. Jako všichni nově příchozí musel i Pavel nejprve projít sto dny těžké práce. Nezvyklá fyzická námaha a špatná výživa celkově zhoršila jeho zdravotní stav. Situace se trochu zlepšila poté, co získal úřednickou práci. V červenci 1942 začala vnitřní záležitosti terezínského ghetta částečně organizovat židovská samospráva. Ta si od nacistů vymohla povolení pořádat kulturní a sportovní akce ve volném čase vězňů.

Pavel Haas se zpočátku do kulturních aktivit příliš nezapojoval z důvodu své vrozené skromnosti a depresivních stavů. Po vytvoření hudební sekce však mohl používat klavír a získal také psací potřeby a papír. Se svým brněnským přítelem klavíristou Bernardem Kaffem si v malé místnosti zřídil tzv. kumbál, kde se mohl v klidu soustředit na skladatelskou práci. Podle svědectví pamětníků intenzivně komponoval, ale dochovala se jen malá část jeho zdejší tvorby. Poslední známou Haasovou kompozicí je nedokončené Requiem pro sóla, sbor a orchestr. Skladatel dílo věnoval obětem terezínského ghetta a především pak svému otci. Zikmund Haas, který byl v Terezíně také internován, zemřel v květnu 1944.

Z iniciativy dirigenta Karla Ančerla napsal Haas pro nově vytvořený orchestr v roce 1943 Studii pro smyčce. Dílo bylo neoficiálně provedeno 1. září 1944 v rámci natáčení nacistického propagandistického filmu pod názvem Vůdce daroval Židům město. Film zachytil rovněž Pavla Haase, který musel povstat a před kamerami se uklonit fiktivními publiku. Skutečná premiéra díla se odehrála až 13. září, tedy pouhý měsíc před transportem jejího skladatele i dirigenta do Osvětimi. Během října 1944 odjelo z Terezína do Osvětimi celkem 11 transportů s více než 18 tisíci vězni. Mezi nimi byli i Haas, Ančerl a Kaff. Na příjezdové rampě byli vězni doktorem Mengelem ihned rozřazováni. Pavel Haas v tuto chvíli dostal jeden ze svých astmatických záchvatů kašle. Zatímco Ančerl byl určen k těžké práci v táboře, Haas s Kaffem našli smrt v plynové komoře. Život Pavla Haase tak tragicky skončil 17. října 1944.

Osudy rodinných příslušníků

Po celou válku Soňa Haasová vychovávala Hugova potomka Ivana jako svého syna. Hugovi a jeho manželce se nakonec podařilo v říjnu 1940 dostat do USA, kde se po čase opět stal filmovým hercem a později i poměrně úspěšným režisérem a producentem. Když se Hugo po válce dozvěděl o smrti svého bratra a otce, nechtěl se už do Evropy vrátit. V roce 1946 přijela Soňa i s oběma dětmi na Hugovo pozvání do Ameriky. Hugo a jeho žena Bibi chtěli, aby si na ně tehdy už sedmiletý syn Ivan postupně zvykal. Soňa s dcerou se po nějaké době vrátily do Československa a Ivan zůstal v Americe. Soňa Haasová zemřela v Brně roku 1982. Dcera Olga Smrčková Haasová zpívala dlouhá léta v brněnské opeře a zesnula v roce 2022.

Literatura:

Lubomír Peduzzi: Pavel Haas. Život a dílo skladatele, Brno 1993.

Ondřej Pivoda: Pavel Haas. Janáčkův nejnadanější žák, Brno 2014.

Pavel Taussig: Hugo Haas. Život jako film, Praha 2015.