Pilát Pontský: Co víme o životě Ježíšova soudce?

O životě a činech Pontia Piláta, římského prefekta judejské provincie v l. 26 – 36 n.l., nás informují především historik Flavius Josephus a filozof Filón Alexandrijský. Tito významní židovští spisovatelé 1. století jsou jediní, kteří o době Pilátova úřadování obšírně pojednávají. Římské dějepisectví jej prakticky úplně ignorovalo. Pouze Tacitus věnoval jeho osobnosti v patnáctém svazku svých Letopisů jednu větu. V Novém zákoně podrobně vylíčený Ježíšův proces se v jiných pramenech neobjevuje.

Flavius Josephus nám ve svých Židovských starožitnostech a Židovské válce podává velmi detailní obraz Judeje v 1. století. Přesto se však o Ježíšovi a jeho soudu nezmiňuje ani slovem. V osmnáctém svazku Židovských starožitností se sice nachází místo popisující Ježíšovo ukřižování, ale jedná se o pozdější dodatek neznámého křesťanského přepisovatele. Rovněž Filón Alexandrijský se o Ježíšově procesu vůbec nezmiňuje. Je tomu tak zřejmě proto, že současníci, kteří nebyli Kristovými příznivci, neshledávali důvod pro zaznamenání popravy člověka, jehož pokládali za jednoho z řady falešných proroků či za pouhého politického buřiče.

Rekonstruovat život a činy Pontia Piláta můžeme z dostupných pramenů pouze v době jeho prefektury. Hned po svém nástupu se Pilát rozhodl učinit krok směřující k posílení římské autority. Podrobně o této události informuje už zmíněný Josephus Flavius. Židovské náboženství zakazovalo zobrazování lidí jako těžký hřích proti Božímu příkazu. Aby Židy nedráždili, přikázali Pilátovi předchůdci z vlajek římské posádky umístěné v Jeruzalémě odstranit medailony s obrazem císaře. Pilát však toto nařízení považoval za příliš velký ústupek a rozhodl se praporce s císařovým portrétem znovu vyvěsit. Aby zabránil protestům, přikázal tak učinit v noci. Následujícího dne se však masa jeruzalémského obyvatelstva vydala do Caesareje (hlavního města judejské provincie a sídla římského prefekta) a žádala Piláta, aby prapory odstranil, neboť jsou rouháním Bohu. Po několika dnech neplodných diskusí se Pilát rozhněval, vyhnal mluvčí a shromážděným lidem rozkázal, aby se vrátili do Jeruzaléma. To však Židé odmítli a neustoupili ani tehdy, když jim Pilát vyhrožoval smrtí. Krvavý masakr však ve skutečnosti Pilát kvůli takové banalitě riskovat nechtěl. Proto nakonec jejich požadavkům vyhověl a obrazy císaře nechal znovu sejmout.

Tři roky po aféře s obrazy, při níž Pilát poznal na vlastní kůži náboženský fanatismus židovského obyvatelstva, se Pilát rozhodl alespoň částečně kompenzovat svůj tehdejší neúspěch. Nechal vyrazit měděné mince, na nichž byly zobrazeny římské kultovní symboly: lituus a simpulum. Takovéto vyobrazení sice neporušovalo židovský zákaz zobrazování člověka, ale zároveň ani nebylo nevinně neutrální. Simpulum totiž byla naběračka, s níž pohané obětovali tekutiny, a lituus byla zahnutá hůl věšteckých augurů. Židovské náboženské cítění však ražbou těchto mincí neutrpělo a celá akce se tentokráte obešla bez protestů.

K daleko většímu sporu ale došlo z podnětu, který měl původně zvýšit prefektovu váženost i mezi židovským obyvatelstvem. Detailně nás o něm informuje opět Josephus Flavius v knize Židovská válka. Jeruzalém chronicky trpěl špatným zásobováním vodou. Vlastních zdrojů měl nedostatek a většinu vody proto odebíral z cisteren. Pilát se rozhodl tento stav nouze odstranit stavbou akvaduktu. Ten však musel být do města veden ze značné vzdálenosti, což vyžadovalo nemalé finanční náklady. Protože místodržící nechtěl zvednout už beztak vysoké daně, ani snížit poplatky císaři, a už vůbec ne utrácet vlastní prostředky, napadlo ho nekonvenční řešení. Potřebné peníze si vzal z chrámového pokladu. Ten však rozhodně nebyl určen k financování veřejných staveb. Proti světskému využití chrámových peněz se otevřeně postavili farizeové - jedna z významných židovských náboženských skupin. Zmobilizovali lid, který se v mohutném davu sešel před prefektovým úřadem a hlasitě požadoval navrácení peněz. Pilát osobně vyzval shromážděný lid k vyklizení místa, na což mu dav odpověděl hrubými nadávkami. Tentokrát však místodržící nátlaku neustoupil a přistoupil k násilné akci. Na jeho znamení vytáhli vojáci, převlečení v davu za židovské občany, zbraně a zaútočili. Tento krvavý skutek, jehož výsledkem byly desítky mrtvých a raněných Židů, však posílil Pilátovu mocenskou pozici jen krátkodobě.

Další Pilátův čin, o němž nás historické prameny informují, se odehrál roku 31 a poněkud připomíná o pět let mladší aféru s obrazy na praporcích. Pod záminkou zdůraznění císařovy důstojnosti, dal místodržící císaři zasvětit pozlacené štíty. Nechal na ně vyrýt větu: „Pontiem Pilátem věnováno ke slávě císaře Tibéria.“ Štíty vystavil v bývalém Herodově paláci v Jeruzalémě, který nyní sloužil římské správě jako přechodné sídlo místodržícího. Význam štítů byl ovšem i náboženský. Obyčejně se totiž zasvěcovaly bohům a mezi ně se také po své smrti počítali římští vládcové. Prostřednictvím štítů by tak vlastně na půdu svatého města poprvé vstoupil císařský kult a ohrozil tak exkluzivitu židovského náboženství v provincii. Tento náboženský podtext celé akce byl židovskou stranou záhy odhalen a před Piláta předstoupilo poselstvo vedené čtyřmi syny Heroda Velikého s požadavkem na okamžité odstranění štítů. Poté, co prefekt odmítl, postoupili tetrarchové svou stížnost Římu. Císař Tiberius pak k Pilátovu zklamání přikázal odvézt štíty do Augustova chrámu v Caesareji, neboť si ke konci své vlády už nepřál žádné potíže.

Poslední významnou zprávou antického dějepisectví o Pilátovi je popis události, která zapříčinila jeho pád. Nábožensko-etnická skupina Samaritánů, jimiž pravověrní Židé pohrdali, uctívala jako posvátnou horu Gerizim. Roku 36 se k hoře kromě masy chudých Samaritánů vypravila i řada urozených se zbraněmi. Celá tato akce se Pilátovi jevila jako velmi nebezpečná a rozhodl se pro okamžitý vojenský zásah. Podle Josepha Flavia shromáždil jízdní i pěší jednotky, obsadil všechny přístupové cesty k hoře a na přicházející Samaritány zaútočil. Velký počet jich zabil, mnoho zajal a zbytek utekl. Samaritáni si pak na Pilátovo chování stěžovali syrskému místodržiteli Vitteliovi, který zároveň působil jako vrchní velitel pro východní provincie říše. Ten Pilátovi nařídil, aby se odebral do Říma a zodpovídal se ze svých činů císaři. V tomto okamžiku jeho postava mizí z historie. Je pouze známo, že Tiberius zemřel v březnu roku 37 ještě před tím, než prefekt dorazil do hlavního města. Zda se Pilát před novým císařem Caligulou ospravedlnil se už neví. Pozdější křesťanské legendy hovoří buď o jeho sebevraždě nebo ho posílají do vyhnanství.

V novozákonních evangeliích je postava Piláta zmíněna pouze v souvislosti s Ježíšovým procesem. Na první pohled je nápadné, že všechna čtyři evangelia označují za hlavní viníky Ježíšovy smrti Židy, zatímco Pilát je líčen jako v zásadě spravedlivý místodržitel, který projevuje ochotu Ježíše propustit. Nakonec však musí ustoupit stupňujícímu se židovskému nátlaku a Ježíš je ukřižován. Tato představa se však při konfrontaci s Filónovými údaji, podle nichž bylo za Pilátova úřadování ukřižováno prakticky bez soudu několik tisíc Židů, jeví jako historicky krajně podezřelá. Obhajoba římského prefekta v evangeliích byla nejspíše zapříčiněna snahou mladé křesťanské církve získat větší sympatie římské moci a zajistit si tak své vlastní přežití. Obvinění Židů z Ježíšova ukřižovaní pak také nepochybně souvisí s vyostřením židovsko – křesťanských vztahů v době sepsání evangelií.

Všechna evangelia se shodují v tom, že Ježíš byl židovskými kněžími přiveden k Pilátovi „hned zrána“. Podle Marka se ho Pilát zeptá: „Ty jsi král Židů?“, což svědčí o politickém charakteru obžaloby. Ježíšova odpověď „ty sám to říkáš“ není zcela jednoznačná. Podrobnější informace o obviněních, vznesených proti Ježíšovi, Marek neuvádí: „Pohleď, co všechno na tebe žalují.“ Ježíš na tato nám neznámá obvinění ani neodpovídá, čemuž „se Pilát divil“. Podle Matouše, jenž téměř doslovně přejímá text Marka, si Pilát dělá o Ježíše starost, neboť ten s výjimkou nejasných slov „ty sám to říkáš“ odpovídá pouze mlčením. Jediným z evangelistů, který nás jednoznačně informuje o politickém charakteru obvinění kněžími, je Lukáš: „Podle našeho zjištění rozvrací tento člověk náš národ, brání odvádět císaři daně a prohlašuje se za Mesiáše krále.“ Každé z těchto tří obvinění by podle římského práva nepochybně stačilo k tomu, aby Ježíše přivedlo na kříž. Přesto Pilát oznamuje kněžím bez jakéhokoli křížového výslechu, bez polehčujících svědeckých výpovědí a bez přesvědčivého důkazu: „Já na tomto člověku žádnou vinu neshledávám.“

Na začátku Janovy verze stojí Pilátova nezvyklá vstřícnost, neboť ačkoli bylo teprve „časně zrána“, přijímá Ježíšovy žalobce okamžitě. Pilát se jich táže: „Jakou obžalobu vznášíte proti tomuto člověku?“ Aniž by se zmínili o jakýchkoli právních podrobnostech, poněkud drze odpovídají: „Kdyby nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho vydali.“ Nepříliš pravděpodobně zní z úst římského úředníka též návrh: „Vezměte si ho vy a suďte podle svého zákona!“ Židé pak Pilátovi sdělují, jako by to nevěděl: „Nám není dovoleno nikoho popravit.“ Pilát se pak ptá Ježíše, je – li vskutku „králem Židů“? Ježíš odpovídá protiotázkou: „Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?“ Podle Janova evangelia pak dochází uvnitř soudní budovy mezi Ježíšem a Pilátem k rozmluvě, v níž Pilát očividně nerozumí Ježíšovu ospravedlnění, že jeho království není z tohoto světa, neboť klidně navazuje původní obžalobou a říká: „Jsi tedy přece král?“, na což Ježíš odvětí: „Ty sám to říkáš, že jsem král.“ V Lukášově evangeliu je poté Ježíš poslán Pilátem k Herodovi, neboť prý vzhledem k své galilejské příslušnosti náleží do jeho pravomoci. Herodes jej vyslýchá, zatímco na něj židovští „velekněží a zákoníci“ neústupně žalují. Zklamán tím, že mu Ježíš nepředvedl žádný zázrak, ho pro pobavení nechá obléci do slavnostního roucha a bez jakéhokoli rozsudku ho pošle zpět k Pilátovi.

V další fázi procesu se dovídáme, že si Pilát osvojil „zvyk“ v den svátku nechat rozhodnout lid o propuštění jednoho vězně. O takovém zvyku však římské ani židovské právo nic neví. V této souvislosti se zde objevuje poněkud záhadná postava Barabáše, o němž se dovídáme prakticky pouze to, že byl ve vězení mezi vzbouřenci, kteří se při vzpouře dopustili vraždy. Pilát se pak táže shromážděného zástupu, zda si přeje propustit Ježíše či Barabáše. Přestože se dav hlasitým voláním dožaduje nekompromisně propuštění Barabáše a ukřižování Ježíše, Pilát váhá, několikrát opakuje přání Ježíše osvobodit a obhajuje ho: „Čeho se vlastně dopustil? Neshledal jsem na něm nic, proč by měl zemřít. Dám ho zbičovat a pak ho propustím.“ Až poněkud směšně a nedůstojně římského místodržitele působí scéna v Janově evangeliu, kde Pilát osobně vyvádí Ježíše před shromážděný dav a prosí o jeho milost soucitným zvoláním „(Ej)hle člověk!“ U Marka nabádá Piláta k Ježíšovu propuštění také místodržitelova manželka: „Nezačínej si nic, s tím spravedlivým! Dnes mě kvůli němu pronásledovaly zlé sny.“ Židovský tlak na Piláta se však stále více stupňuje: „Jestliže ho propustíš, nejsi přítel císařův. Každý, kdo se vydává za krále, je proti císaři.“ Pilát tedy nakonec rezignuje, propouští zločince Barabáše a Ježíše vydává na smrt.

Za osudné kolektivní a dědičné obvinění židovského národa z Ježíšovy smrti jsou s největší pravděpodobností odpovědny dva Matoušovy verše: „Když Pilát viděl, že nic nepořídí, ale že pozdvižení je čím dál větší, omyl si ruce před očima zástupu a pravil: Já nejsem vinen krví tohoto člověka, je to vaše věc. A všechen lid mu odpověděl: Krev na nás a na naše děti!“ Pilátovo mytí rukou je látkou výhradně Matoušovou a nezná ji žádný jiný evangelista. Symbolické mytí rukou navíc není římským, nýbrž židovským zvykem. Je proto velmi nepravděpodobné, že by pohan a nepřítel Židů užíval jejich gesto. Značně nedůvěryhodně též působí verš o židovském sebeprokletí.

Je zajímavé, že čtyři novozákonní evangelia hovoří o rozhodující roli Židů při odsouzení Ježíše, ale například apoštolské vyznání víry tento názor nepotvrzuje. Je zde totiž obsažena formulace, že Ježíš „trpěl pod Pontiem Pilátem“. Také v starokřesťanském spisu Constitutiones apostolorum se píše: „Pán zemřel smrtí na kříži skrze Pontia Piláta“. Další vývoj křesťanské církve však směřoval k postupnému vylepšování Pilátova obrazu. Církevní Otec Tertullián dokonce povyšuje Piláta na tajného křesťana. Tzv. „Evangelium Petri“ jde však ještě dále. Nepohodlné odsouzení Ježíše Pilátem zcela zamlčuje a justičním vrahem dělá Heroda. Kromě toho také Pilát veřejně prohlašuje Ježíšův božský původ. Vrchol rozvíjení legendy o přesouvání viny byl pak dosažen etiopskou křesťanskou církví, která v 7. století Piláta svatořečila a každý rok až dodnes slaví 19. června „svátek svatého Piláta“.

Literatura a prameny:

Pinchas Lapide: Kdo byl vinen Ježíšovou smrtí?, Brno 1995.

Roger Caillois: Pilát Pontský, Praha 1998.

Ralf-Peter Martin: Pontius Pilatus, Brno 1998.

Flavius Josephus: Válka židovská, Praha 1965.

Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Ekumenický překlad. Biblická společnost v ČSR 1990.