První Evropanka, která pronikla do tibetské Lhasy, zemřela ve 100 letech

S jihovýchodní Asií se seznámila již ve svých pětadvaceti letech, kdy působila jako pěvecká hvězda v hanojské opeře. Později se stala buddhistkou a na svých četných cestách po Asii shromáždila velké množství informací a zkušeností. Stala se zasvěcenou znalkyní náboženství Tibetu, Indie, Číny a Japonska a často o nich pak veřejně přednášela a psala. Podnětem k soustavnější spisovatelské práci byl roku 1927 velký ohlas její první knihy Cesta Pařížanky do Lhasy, v níž působivě líčí své dojmy první ženy, která v přestrojení pronikla do posvátného města.

Původním jménem Louise Eugenie Alexandrine Marie David se narodila 24. října 1868 ve francouzském městě Saint-Mandé. Už jako dítě byla fascinována myšlenkou cestování po dalekých zemích. Její rodina se brzy přestěhovala do Belgie, kde Alexandra absolvovala Královskou konzervatoř v Bruselu. V devatenácti letech se stala anarchistkou. Roku 1888  přijela jako svobodomyslná feministka do Londýna, aby se zdokonalila v angličtině. Zde se setkala s Teosofickou společností, kterou roku 1875 v New Yorku založila ruská světoběžnice a duchovní vizionářka Helena Blavatská. Teosofie se měla především věnovat srovnávacímu studiu náboženských a filosofických směrů, které obsahují „božskou moudrost“. Členové této mezinárodní společnosti chtěli vytvořit univerzální duchovní nauku, jejíž základy a hodnoty by v budoucnu sjednotily celé lidstvo. Přestože Alexandra nikdy nebyla přijata do užšího kruhu společnosti, poznala tu řadu lidí, kteří stejně jako ona hledali duchovní alternativy a měli radikální politické názory.

Po svém návratu do Paříže studovala u známého indologa Sylvaina Léviho a získala tak hlubší porozumění pro asijskou kulturu a myšlení. Navštěvovala také přednášky Edouarda Foucauxe, jenž ji uvedl do problematiky tibetských buddhistických textů. Její zájem však vzbuzovala i Čína. O morálním a politickém učení čínských filosofů napsala dvě samostatné knihy. Po návštěvě Cejlonu a Indie v roce 1891, kde poznala védské duchovní učení, se vrátila do Evropy a cvičila se v operním zpěvu. Během svého hudebního působení v Tunisu se seznámila s Philippem Néelem. Jejich vztah brzy přerostl z pracovního ve vášnivě milostný a bouřlivý. Sňatek měli v srpnu 1904 a už o měsíc později se poprvé rozešli. Jejich vztah pak pokračoval v duchu neustálého rozcházení a smiřování. Manžel také financoval Alexandřiny další cesty a stal se zároveň jejím manažerem a literárním agentem. I když spolu nežili, nikdy se nerozvedli. Philippe Néel zemřel v roce 1941.

V roce 1907 Alexandru velmi zaujala kniha nazvaná Východiska mahájánského buddhismu a začala si dopisovat s jejím autorem, kterým byl japonský filosof Daisecu Suzuki. O dva roky později publikovala v Paříži svou první vlastní knihu o buddhismu. Tato práce nazvaná „Buddhismus Buddhovy doby a buddhistický modernismus“ prezentuje neakademický popis buddhistické praxe uzpůsobený chápání evropského čtenáře. David-Néel tehdy upřednostňovala reformovaný buddhismus, který se vracel k jeho původní rané podobě bez lidových pověr a církevních dogmat. Buddhistický modernismus byl podle ní dokonce blízký socialismu.

V roce 1910 opět navštívila Cejlon. Po dvouměsíčním pobytu na ostrově se Alexandra vypravila na východní pobřeží Indie do Kalkaty, odkud plánovala odjet do barmského Rangúnu, kde chtěla pokračovat v dalším studiu buddhismu. Své rozhodnutí ale změnila a vydala se místo toho do himalájského knížectví Sikkim. Hlavním důvodem tohoto odchýlení se od původně plánované trasy byla možnost setkání s 13. dalajlamou, pobývajícím v exilu v indickém Dárdžilingu. Toto setkání se odehrálo 14. dubna 1912 v Kalimpongu a David-Néel se tak stala první Evropankou, které byla udělena audience u dalajlamy. Přestože byla prvním setkáním ohromena, jejich druhá schůzka v ní znovu vyvolala dávný odpor k autoritám, neboť nedlouho po ní si zapsala: „Nemám ráda papeže. Nemám ráda krále buddhistického katolicismu, za něhož je považován. Všechno na něm je nepřirozené, není ani srdečný ani laskavý“.

Když v Evropě začala 1. světová válka, Alexandra se rozhodla přestěhovat mimo dosah jakýchkoli možných konfliktů. Postavila si chýši vedle kláštera, pojmenovala ji „Velký mír“ a další dva roky zde strávila studiem a meditací. Na podzim roku 1916 však byla z místa vypovězena britským důstojníkem Charlesem Bellem za ilegální návštěvu pančenlamy (druhého nejvyššího duchovního představitele tibetského buddhismu) v Žikace. Alexandra se totiž domnívala, že Britové chtějí obsadit Tibet a Bell se zase obával jejích radikálních politických názorů. Po svém vypovězení odcestovala do Japonska, kde byla hostem filosofa Suzukiho a pak odjela do Číny. Nyní měla další důvod k rozhodnutí dostat se za každou cenu do Lhasy - pomstít se Britům.

5. února 1921 opustila tehdy třiapadesátiletá Francouzka v oděvu tibetského lamy (obecné označení mnicha a duchovního učitele) klášter Kumbum v severovýchodním Tibetu a vydala se vstříc zeměpisným i úředním překážkám, které stály mezi ní a Lhasou. Doprovázel ji lama Jongden ze Sikkimu, který se později stal jejím adoptivním synem. Své přestrojení užívala především proto, aby unikla bedlivému dohledu britských úřadů, pro něž byla krajně podezřelou a nedůvěryhodnou osobou. Domorodým oděvem také chtěla získat sympatie a pomoc od místních obyvatel. Sama sebe později popsala jako „reportérku, která se na vše dívá s nezbytným racionálním odstupem a zůstává přísně kritická a skeptická“. Obyčejní Tibeťané ji však považovali za dákiní, což je ženská bytost s duchovní moudrostí i nadpřirozenými schopnostmi a nechali si od ní předpovídat budoucnost a udělovat požehnání.

Po třech letech vyměnila svůj oděv lamy za otrhaný oděv zbožného poutníka a v tomto přestrojení se spolu s Jongdenem pokusila proniknout do Lhasy, což se jí také 24. února 1924 podařilo. Město však na ni neudělalo velký dojem. Později na událost vzpomínala s jistým despektem takto: „Cestovala jsem do Lhasy, protože byla na mé cestě a navíc Pařížané rádi cestují do míst, kam jim někdo zakazuje vstup.“

V květnu 1925 se Alexandra David-Néel vrátila do Francie. Jako první žena ze Západu, které se podařilo dostat do Lhasy, byla všude přijímána s nadšením a zvána na přednášky po celé Evropě. Se značným úspěchem publikovala několik knih, v nichž se snažila podat systematický a detailní popis tibetské kultury a náboženství, které bylo pro Evropany stále velkou neznámou. V roce 1928 se usadila ve městě Digne-les-Bains v domě pojmenovaném Samten Dzong (v překladu „Pevnost meditace“). Zájem o tajemný a záhadný tibetský buddhismus, který David-Néel ve Francii vzbudila, byl však spíše povrchní. Sama Alexandra ani žádné žáky nepřijímala a upřednostňovala spíše konání občasných přednášek. Z obav před různými oficiálními audiencemi však brzy zanechala i této činnosti a raději se uchýlila do ústraní.

Velmi se jí ale stýskalo po Asii, takže se roku 1936 spolu s Jongdenem vypravila vlakem do Moskvy. Ve městě se ale pravděpodobně z obav o své bezpečí zdrželi jen krátce. V Sovětském svazu totiž právě toho času vrcholily Stalinovy protibuddhistické akce a čistky. Po transsibiřské magistrále se z Moskvy vydali přes celé Rusko na dalekou a dlouhou cestu do Pekingu, kam přijeli 26. ledna 1937. Tento její návrat do Asie byl motivován spíše impulsivní touhou, než nějakým promyšleným plánem. V červenci téhož roku Japonci zaútočili na Peking a v prosinci okupovali Šanghaj a Nanking. Místo přijetí nabídky na bezpečný přechod do Hongkongu se Alexandra s Jongdenem rozhodli uniknout bojům pochodem přes čínské území směrem na Tibet.

Néel a Jongden zůstali nějakou dobu v Kangdingu na hranicích východního Tibetu a později v Čcheng-tu, kde žili až do září 1945. Po válce se vrátili z Číny do Kalkaty. Pak odjeli zpět do Francie a žili v Digne po zbytek svého života. Alexandra vydala dalších jedenáct knih, ale zatvrzele odmítala přijmout úlohu učitelky. Když došlo v 50. letech k obsazení Tibetu komunistickou Čínou, pohlížela na tuto okupaci jako na nevyhnutelný akt, který je pro většinu Tibeťanů vítaný a prospěšný. To opět ukazuje, že její osoba byla plná kontrastů. Na jedné straně byla nostalgickou romantičkou, na druhé straně jednala jako pragmatička a nezapřela svou levicovou orientaci.

V listopadu 1955 zemřel v důsledku selhání ledvin ve věku 56 let její adoptivní syn lama Jongden, jehož zdraví bylo těžce poznamenáno zvýšenou konzumací alkoholu. Alexandra nesla jeho smrt těžce a dokonce prý nechala po vzoru patricijských římských rodin zazdít dveře, kterými jí přinesli zprávu o Jongdenově smrti.

V závěru svého života v Digne trpěla artritidou. Lidé, kteří s ní v této době přišli do styku, ji už poznali jen jako vzdorovitou, rozmrzelou a životem unavenou osobu. V červnu 1969 absolvovala pro francouzskou televizi několikahodinový rozhovor, kde trpělivě a klidným hlasem odpovídala na nejrůznější otázky, týkající se jejího života, cestování či kultury a náboženství Tibetu. Na závěr se novináře Arnauda Desjardinse zeptala: „Nemyslíte si pane, že je poněkud nevhodné filmovat umírání staré ženy?“ Alexandra David-Néel zemřela 8. září 1969 ve věku nedožitých 101 let. V posledních letech o ni obětavě pečovala její sekretářka Marie-Madeleine Peyronnet, která se též starala o vydávání jejích spisů. Tato žena také počátkem 70. let v indickém Váránasí vysypala Alexandřin a Jongdenův popel do řeky Gangy. V Alexandřině domě v Digne dnes funguje její muzeum.

Literatura:

Stephen Batchelor: The Awakening of the West, London 1994.

Alexandra David-Neelová: Zakázanou zemí - cesta Pařížanky do Lhasy, Praha 1996.

Alexandra David-Neelová: Mystikové a mágové Tibetu, Praha 1998.