Vilém I. z Pernštejna: moravský šlechtic husitské doby

První věrohodná zmínka o Vilémovi je z roku 1381 ze zápisu v zemských deskách, kde je jmenován spolu se svým bratrem Smilem. V té době měl Vilém kolem dvaceti let. Dochované prameny odrážejí několik profilů jeho osobnosti. Byl především příslušníkem významného rodu, kde ho vůdčí postavení předurčovalo k důležité roli v politickém životě. Přispěl účinně k tomu, aby se Pernštejnové svou hospodářskou i politickou mocí dostali mezi nejvýznamnější panské rody na Moravě a v Čechách. Nebyl asi příliš vnímavý k duchovním hodnotám, neboť Husovy myšlenky u něj vedly pouze k vnějším gestům. Na Pernštejně, jednom z nejpevnějších hradů v českých zemích, vládl Vilém silné hradní družině. Ta se však vedle běžných vojenských funkcí také podílela na loupeživých přepadeních v kraji.

Vilémovou první manželkou byla Anežka, která po svém prvním manželu Albertovi přinesla poměrně slušné věno. Anežka zemřela pravděpodobně před rokem 1406. Toho roku se totiž Vilém oženil podruhé se sestrou Jaroslava ze Šternberka Annou. Své rodové panství se Vilém snažil rozšířit všemi možnými způsoby, přičemž velmi často tyto způsoby kombinoval. Využíval při tom svých služeb a zásluh, právních prostředků, peněz a neváhal sáhnout ani k násilí. V roce 1407 byl za své po dlouhá léta prokazované služby markraběti Joštovi odměněn postoupením několika jihomoravských vesnic, o něž však Vilém pro jejich značnou vzdálenost neměl příliš zájem. Rozhodl se je tedy prodat a takto nahromaděných prostředků využít především k zakoupení statků v blízkosti Pernštejna.

Pernštejnský pán ovšem majetek také prodával. Většinou se však jednalo o odlehlé a obtížně spravovatelné statky. Jinak užíval odprodeje majetku hlavně k odměňování a připoutání osob na sobě závislých, drobných zemanů a příslušníků své družiny. Případ, že by Vilém prodal nějaký větší statek ve své blízkosti, není znám. Přestože nelze v tomto období přesně určit rozsah Vilémova panství, je jisté, že si vytvořil dostatečnou mocenskou a majetkovou základnu ke svým dalším cílům.

Tyto cíle představovaly především Vilémovy politické ambice. Uplatnění mohl nejlépe získat v nějakém zemském úřadě. Pravidelně se od roku 1381 po téměř čtyři desetiletí objevoval jako účastník zemských sněmů a soudů. V letech 1408 a 1409 byl komorníkem brněnského zemského soudu, což byl po zemském hejtmanovi nejvyšší zemský úředník. Příslušel mu dohled nad zemskými deskami, určité funkce v soudním řízení a dohled nad menšími úředníky. Obdobnou funkci vykonával i v letech 1407 až 1420 v Olomouci. Začátkem 20. let získal dokonce i už zmíněnou nejvyšší hejtmanskou zemskou hodnost, v níž se stal nástupcem Jindřicha z Plumlova. Jako zemský hejtman se Vilém zúčastnil v čele moravských pánů důležitého čáslavského sněmu. Roku 1422 byl ve své funkci pravděpodobně kvůli horšícímu se zdravotnímu stavu vystřídán Petrem Strážnickým z Kravař.

Vilémův politický vývoj je už do určité míry možné sledovat od jeho mládí. Již v listině z roku 1383 se i se svými bratry zavazoval slibem poslušenství markrabímu Joštovi za půjčku 1200 hřiven grošů. Jošt si tím pojišťoval podporu mocného rodu a zároveň získal jako opěrný bod hrad Pernštejn. Vilém pak vystupoval na Joštově straně jako svědek a ručitel v řadě finančních, majetkových a právních záležitostech. Tak tomu bylo například při mírových jednáních a úmluvách s rakouským vévodou Leopoldem v letech 1406 a 1407.

Velmi zajímavou problematikou je Vilémův postoj k husitskému hnutí. Vilém patřil k těm, kdo z podnětu pana Lacka z Kravař již v únoru 1415 protestovali na velkomeziříčském sjezdu proti Husovu uvěznění. Také se přimlouvali u krále Zikmunda za jeho propuštění. S Vilémovou pečetí se setkáváme i na zápisu z pražského sněmu ze dne 5. září 1415, kterým se česká a moravská šlechta spojila k obraně husitského učení. Vilém však nebyl v žádném případě nějakou výraznou osobností s pevným a osobitým přesvědčením. Jeho názory se vždy shodovaly s názory hlavní skupiny moravských pánů, a tak tomu bylo i v husitské otázce.

6. listopadu 1419 vypověděl spolu s jinými šlechtici nepřátelství Pražanům. Vilémova nepřítomnost na vyšehradském bojišti roku 1420, kde vůči panovníkovi loajální moravští pánové stanuli na Zikmundově straně, byla spíše způsobena již jeho poměrně vysokým věkem či nemocí než nějakou změnou politiky. Odklon moravských šlechticů od radikálního husitského postoje na čáslavském sněmu, pak předznamenal definitivní odvrat od husitství. Ten byl dovršen v listopadu 1421 v Brně, kde se velká většina moravských pánů zřekla husitství a podrobila se Zikmundovi. Brněnského sněmu se Vilém ještě aktivně účastnil, protože je jako zemský hejtman podepsán pod sněmovním zápisem. Tím ovšem stopy Vilémovy politické činnosti končí.

Existuje také odvrácená Vilémova tvář, která zcela kontrastuje s jeho postavením nejvyššího ochránce práva v zemi. Především popravčí zápisy v jihlavské městské knize vrhají na Viléma nepopiratelná a těžká obvinění. Je z nich zřejmé, že hrad Pernštejn byl nejméně ve druhém desetiletí 15. století operační základnou silné družiny, která se podílela na lapkovské činnosti. Je však obtížné v ní rozlišit relativně stálou hradní posádku od dalších skupin, jejichž členové nebyli Vilémovi bezprostředně podřízeni a s Vilémem pouze navázali vzájemně výhodný vztah. Za významný podíl na kořisti jim Vilém umožnil využít hrad jako výchozí bod pro loupežné výpravy. V čele družiny stál hejtman Michek z Rozsoh. Obyčejných členů družiny bylo kolem padesáti. Při jednotlivých akcích však počet účastníků velmi kolísal. Někdy se vypravila loupit jen malá skupinka a jindy zase větší část družiny. Podle zaznamenaných výpovědí byl Vilém často organizátorem této kořistnické činnosti anebo o ní alespoň dobře věděl, což zřejmě znamenalo totéž.

Nejčastějším objektem útoků byli kupci. Protože se většina přepadení odehrála v době konání jarmarků, lze usuzovat, že se jednalo o dobře promyšlenou a organizovanou činnost. Poměrně značné vzrušení vyvolala například loupežná vražda jihlavského kupce Heschla, na níž se podle výpovědi lapky Šráma podílelo deset osob, vedených hejtmanem Michkem. Tato vražda ještě více zostřila už tak silně napjaté vztahy Viléma a města Jihlavy. Pernštejnští přepadali bohaté osoby i prosté poddané. Nevyhýbali se ani představitelům církve. Zábrdovickému opatu odcizili dva koně a jistému mnichovi dokonce uloupili kříž a stříbrnou monstranci.

Vilém ovšem nebyl mezi pány jediný, kdo se zabýval takovouto činností. Podobně si počínal třeba jistý Erhart Puška z Kunštátu a ze Skal i další členové kunštátského rodu, páni bítovští a mnozí další. Vilém však měl v této činnosti v mnoha ohledech primát. Jeho družina byla typická svou značnou pohyblivostí (všichni měli koně), výkonností, a kromě velkého počtu členů měla i řadu informátorů a pomocníků mezi obyčejnými lidmi.

Vilém pravděpodobně zemřel v roce 1422 nebo o rok později, ale spolehlivý doklad o tom chybí. Každopádně Vilém vystupoval veřejně ještě roku 1421 a v zápise o pět let starším se o něm už mluví jako o nebožtíkovi. Po Vilémově smrti připadlo pernštejnské panství jeho synům, kteří se jmenovali Bavor a Jan.

Vilém z Pernštejna se z dnešního pohledu nejeví jako příliš sympatická osobnost. Jeho jednání určovala především touha po moci a majetku. Místo aby byl oporou právního řádu, jehož měl být v zemi nejvyšším strážcem, pomáhal jej svou bezohledností rozvracet. Svým potomkům ovšem nashromáždil bohaté dědictví, z něhož těžil ještě o sto let později i jeho stejnojmenný vnuk.

Literatura:

Petr Vorel, Páni z Pernštejna: vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy, Praha: Rybka Publishers, 1999.

František Hoffmann, Vilém z Pernštejna. Pokus o portrét moravského pána husitské doby, Časopis Matice moravské 87, 1968, s. 163 - 186.

Josef Soukal, Páni z Pernštejna, Brno: nákladem autora, 1913, online přístupně na https://eknihovna.maxzone.eu/pani_z_pernstejna.html