Využití Husova výročí k politickým účelům a Marmaggiho aféra

Do konce 80. let 19. století nepatřily slavnostní vzpomínkové akce na Husovu osobnost a jeho smrt mezi masově rozšířené a neměly celonárodní manifestační charakter. Pravidelně si Husovu památku připomínala 6. července například Evangelická beseda, která Husa samozřejmě ctila především z náboženské pozice. Situace se ovšem výrazně změnila v roce 1889.Tehdy se totiž na půdě českého zemského sněmu strhla vášnivá debata o tom, proč nebylo Husovo jméno uvedeno na budově Národního muzea mezi 72 jmény významných českých osobností. Mladočeši jeho jméno na fasádě budovy chtěli. Staročeši a katolická šlechta to však odmítali. Pomyslnou korunu této polemice zasadil svým vystoupením konzervativní poslanec a šlechtic Karel Schwarzenberg, který označil husity za „tlupu lupičů a žhářů.“ Husovo učení prý zavinilo husitské války, třicetiletou válku a další náboženské rozbroje.

Toto vystoupení vyvolalo prudký nesouhlas v Národních listech i jiném českém tisku a následně také u značné části české veřejnosti. Došlo k výraznému zpolitizování Husovy osobnosti. Brzy se na stránkách Národních listů začaly objevovat názory, že Hus by si zasloužil zbudování nádherného pomníku a nikoli jen nějakou malou destičku se jménem. Na stavbu pomníku byla dokonce vyhlášena veřejná sbírka a vznikl také Spolek pro zbudování pomníku Mistra Jana Husa. O místě budoucího pomníku se vlekly ostré spory a tahanice několik let. Nakonec v roce 1899 městská rada rozhodla, že pomník bude stát na Staroměstském náměstí.

Během 90. let se v českém prostředí výrazně zvýšil počet husovských slavností a vzpomínek. Konaly se v mnoha městech i větších vesnicích. Kromě sokolských jednot je také pořádaly různé čtenářské, vzdělávací a další spolky. Stále častěji tyto komemorace (vzpomínkové slavnosti) organizovaly přímo městské rady a zastupitelstva nebo nad nimi alespoň převzaly záštitu. 6. červenec tehdy samozřejmě ještě nebyl (státem) oficiálně vyhlášeným národním svátkem, ale fakticky se českým národním svátkem již stal.

Přestože rozsah těchto slavností závisel především na velikosti (množství obyvatel) daného místa, jejich struktura byla velmi podobná. Téměř vždy byla součástí přednáška či oslavný projev o Husovi, který obvykle přednesl nějaký místní politický činitel nebo příslušník zdejší společenské elity. Po vyslechnutí přednášky obvykle lidé vytvořili průvod, který prošel slavnostně vyzdobenými a osvětlenými ulicemi na nějaké návrší či kopec, kde byla za pěveckého doprovodu či nějaké kratšího rétorického výstupu zapálena „husovská hranice“. Tyto oblíbené večerní ohně na kopcích měly do dálky šířit poselství, že si Češi stále připomínají Husovo upálení v Kostnici. Večerní oslavy provázely také ohňostroje. Některé firmy dokonce své pyrotechnické produkce nabízely pod názvem „Husův oheň“.

První velkou slavností, která souvisela s budováním Husova pomníku, se stalo položení základního kamene v roce 1903. Již 4. července večer se na pražských kopcích rozhořely ohně a lidé v mnoha oknech zapálili svíčky. Osvětlena byla také řada veřejných budov městské správy. Součástí výzdoby v ulicích byly kromě tradičních květin, drapérií, girland a národních červenobílých praporů také Husovy obrazy nebo prapory s kalichem. Tisíce obyvatel se shromáždilo v pražských ulicích a na náměstích. Zpívali vlastenecké písně (Kde domov můj, Hej Slované), a provolávali slávu Husovi. Hlavní oslavy proběhly v neděli 5. července. Dopoledne prošel Prahou k budoucímu místu pomníku velkolepý průvod. Během pochodu nevyhrávaly žádné hudební kapely, aby byl zajištěn důstojný a vážný charakter akce. Na zaplněné Staroměstské náměstí se pak dostavili představitelé obecního zastupitelstva, sokolské obce, české univerzity a zemského sněmu. Jednotliví řečníci provedli slavnostní poklep základního kamene v podobě žulové krychle s mramorovou deskou. Hlavní projev emotivně přednesl populární mladočeský táborový řečník Eduard Grégr. Slavnost byla svým rozsahem a ohlasem srovnatelná s položením základního kamene pomníku Františka Palackého v roce 1898 nebo dokonce Národního divadla roku 1868.

Husův pomník na Staroměstském náměstí byl definitivně dokončen v červnu 1915. Na den 500. výročí Husova upálení se již od roku 1914 chystala velká národní slavnost s mezinárodní účastí. Světová válka však tyto plány zmařila a veřejné odhalení pomníku bylo zakázáno. Oslava mohla 6. července 1915 proběhnout pouze v omezeném rozsahu za „zavřenými dveřmi“ zasedací síně Staroměstské radnice. Ve stejný den vystoupil budoucí československý prezident Masaryk při Husových slavnostech ve švýcarské Ženevě (a již 2. července také v Curychu). Jeho projev se často chápe jako „vyhlášení války“ Rakousku-Uhersku jménem českého národa. Reformaci označil ve své řeči za „ideu českou“ a vyslovil naději, že válka přivede český národ ke svobodě. Masaryk tak Husovo výročí obratně politicky využil a přidal mu další symbolický význam.

O deset let později se Husův svátek stal předmětem sporu s papežskou kurií, který vstoupil do dějin pod označením Marmaggiho aféra. V březnu 1925 se připravovalo přijetí nového zákona o svátcích a památných dnech. Římskokatolická církev velmi nelibě nesla, že zákon navrhoval zrušení svátku Jana Nepomuckého a naopak chystal nově zavést 5. července svátek Cyrila a Metoděje a 6. července památný den Jana Husa. Husův den tedy neměl být vyhlášen přímo státním svátkem. Autor důvodové zprávy k zákonu Karel Kramář nezmiňoval Husův konflikt s církví, ale naopak zdůraznil význam Husa pro vzdělání lidu a spisovnou řeč. Proto nakonec poslanecký klub lidovců přijetí zákona toleroval opuštěním jednacího sálu v době hlasování. Papežský nuncius Francesco Marmaggi však proti přijetí zákona ostře protestoval a požadoval jeho změnu. Československá vláda však tento zákon pokládala za ryze vnitropolitickou záležitost a jakékoli ústupky odmítala. Po přijetí zákona sice vydal Svatý stolec nesouhlasné prohlášení, ale žádné další (důraznější) kroky zatím nepodnikl.

Otevřený diplomatický konflikt vypukl teprve po červencových oslavách. Hlavní oslavy proběhly ve výroční den na Staroměstském náměstí. Podstavec Husova pomníku zdobilo mnoho věnců a květy vlčích máků. Na náměstí a v okolních ulicích vlály bílo-rudé prapory. Na balkóně slavnostně vyzdobené Staroměstské radnice tvořily naaranžované květy obraz husitského kalichu. Prostor náměstí se postupně zcela zaplnil lidmi. Přesně v jedenáct hodin začala slavnostní akce příchodem prezidenta Masaryka, předsedy vlády Švehly a dalších významných politických činitelů na balkón Staroměstské radnice. Od Husova pomníku poté promluvil profesor teologické fakulty Ferdinand Hrejsa. Husa označil za mučedníka, hlasatele pravdy a bojovníka za svobodu svědomí a myšlení. Připomněl také význam Masarykova projevu u příležitosti Husova výročí před deseti lety. Po zahrání hymny provolával shromážděný dav slávu prezidentu Masarykovi a ten dojatě děkoval z balkónu. V tento den také nechal Masaryk vyvěsit z Pražského hradu husitský rudý prapor s kalichem místo státní vlajky. Tento symbolický čin vyvolal v římskokatolické církvi velkou nevoli.

Již počátkem července Svatý stolec avizoval, že účast prezidenta či představitelů vlády a parlamentu na Husových oslavách bude považovat za urážku. V takovém případě se nuncius Marmaggi na základě pokynů z Říma chystal opustit Československo. Ministr zahraničí Beneš se ho marně v osobním rozhovoru snažil přesvědčit, že husovské oslavy nejsou namířeny proti římskokatolické církvi. Pokoušel se mu vysvětlit, že vrcholní představitelé státu se oslav musí zúčastnit vzhledem k Husovu historickému významu a poukazoval na vážné politické a diplomatické důsledky nunciova odjezdu. Marmaggi symbolicky v den Husova svátku opustil Prahu a příští den obdržel Beneš oficiální nótu o jeho odvolání. Československá vláda poté recipročně povolala do Prahy „na dovolenou“ vyslance u Svatého stolce Václava Palliera. Napětí ve vzájemných vztazích pokračovalo i  v následujícím roce. Papežská kurie před oslavami v roce 1926 opět žádala, aby se jich neúčastnili nejvyšší představitelé státu. Na Husových oslavách, které se v roce 1926 konaly zároveň s všesokolským sletem, však byli znovu osobně přítomni přední českoslovenští politici v čele s prezidentem Masarykem.

Literatura:

Michael Borovička: Mistr Jan Hus na českém zemském sněmu v roce 1889, in: Husitský tábor. Sborník Muzea husitského revolučního hnutí, roč. 9, 1986-1987, s. 249-270.

Tomáš Ehrenberger: Husův svátek jako příčina diplomatického konfliktu mezi Československem a Vatikánem, in: Dějiny a současnost 4, Praha 2002, s. 23-27.

Jan Galandauer: Ať se tato socha odstěhuje někam jinam. Pomníkový zápas o Staroměstské náměstí, in: Dějiny a současnost 4, Praha 2002, s. 18-22.

Jan Galandauer: 6.7. 1915. Pomník Mistra Jana Husa. Český symbol ze žuly a bronzu, Praha 2008.

Marek Šmíd: Marmaggiho aféra. Největší diplomatická roztržka mezi ČSR a Svatým stolcem v meziválečném období, in: Církevní dějiny 7/14, 2014, s. 40-49.