Jak se dříve slavil svátek svatého Václava

Už v 19. století byl svatováclavský svátek mezi lidmi velmi oblíbený. Jan Jeník z Bratřic si v roce 1838 zapsal, že již v předvečer svátku býval pražský Koňský trh celý osvětlen. Okolo ozdobené Václavovy sochy uprostřed náměstí hořelo množství lamp. Lidé se kolem sochy až do půlnoci procházeli a zpívali nábožné písně. První neděli po Václavově svátku si ovšem při posvícení také užívali konzumaci pečených hus a koláčů. Úcta k zemskému patronu se také výrazně projevila v roce 1848, kdy byl dosavadní Koňský trh na návrh Karla Havlíčka Borovského přejmenován na Svatováclavské náměstí.

Uprostřed tohoto náměstí původně stál raně barokní jezdecký Václavův pomník, ale později byl přesunut blíže k tzv. Koňské bráně (v místě dnešního Národního muzea). Nakonec se původní kamenná socha z druhé poloviny 17. století od Jana Jiřího Bendla přestěhovala v roce 1879 na Vyšehrad, kde se už ovšem více než sto let nachází pouze její kopie. Originál této sochy je v Lapidáriu Národního muzea.

Od roku 1912 stojí v horním prostoru náměstí před Národním muzeem nová jezdecká socha sv. Václava jako bojovníka s kopím z dílny Josefa Václava Myslbeka. Její slavnostní odhalení se konalo roku 1913. Součástí pomníku jsou ještě další čtyři čeští světci: sv. Ludmila, sv. Anežka, sv. Prokop a sv. Vojtěch. První tři z nich zde byli již od počátku, ale socha sv. Vojtěcha doplnila pomník až v roce 1924.

Místo před pomníkem bylo v důležitých a významných okamžicích našich dějin mnohokrát využito k veřejným demonstracím a manifestacím. 28. října 1918 v jedenáct hodin dopoledne přečetli před sochou sv. Václava Alois Jirásek a katolický kněz (pozdější ministr) Isidor Zahradník proklamaci o vyhlášení nezávislého demokratického Československa. Shromáždění lidé měli u sebe portréty budoucího prezidenta Masaryka a české (červenobílé) prapory. Na paměť této události byl v říjnu 1935 zasazen do dlažby před pomníkem letopočet 28. 10. 1918.

Ani sochy sv. Václava však nezůstaly ušetřeny antiklerikální „obrazoborecké vlny“ po vzniku republiky. Svatováclavské sochy byly strženy či poškozeny například v roce 1921 na Klatovsku a na Berounsku. V roce 1922 byla svatováclavská kaplička u Železného Brodu pomalována „karikaturami“ a polita dehtem a ještě o tři roky později vytloukli neznámí pachatelé okna kaple sv. Václava v Horní Rovni. S blížícím se výročím svatováclavského milénia se pak řada svatováclavských památek dočkala koncem 20. let oprav a renovací.

Oslavy svatováclavského milénia v roce 1929 se staly významnou politickou záležitostí. Zde je třeba zmínit, že svatováclavské legendy uvádějí jako datum Václavova úmrtí pondělí 28. září. V úvahu tak připadají roky 929 nebo 935. Dříve se historici přikláněli spíše k prvnímu datu, takže milénium se slavilo právě v roce 1929. Paralelně a přitom odděleně probíhaly slavnosti církevní a státní. Příprava na blížící se výročí nejprve začala v prostředí českých katolických spolků a lidové strany. V roce 1923 vznikl Výbor pro oslavu milénia svatováclavského v Praze za předsednictví pražského světícího biskupa Antonína Podlahy. Ten také přišel s myšlenkou dokončení svatovítského chrámu u příležitosti jubilea a věnoval se přípravě výstavy svatováclavských uměleckých děl a památek.

Plán na politické a občanské oslavy milénia se zrodil v hlavách prezidenta Masaryka a premiéra Švehly. Již v roce 1926 upozornil Švehla na blížící se svatováclavské jubileum a zdůraznil jeho celonárodní a celostátní význam. Dohodl se s Masarykem, že vláda pojme výročí jako demonstraci tisícileté české státnosti a západní orientace země. Cílem státních oslav též mělo být zmírnění národnostních problémů: Očekávalo se především zlepšení vztahu ke katolickému Slovensku a jeho poměru k „husitským“ Čechám. Svatováclavská tradice také do jisté míry spojovala Čechy a Němce a mohla zprostředkovat jejich (alespoň dočasné) sblížení v průběhu oslav.

Politici se obávali kritiky spojení církevních a státních oslav. Proto došlo v září 1928 k založení samostatného Národního výboru pro oslavy svatováclavského tisíciletí. V jeho čele stanul agrární politik Adolf Prokůpek. Výbor připravoval oslavy jako celonárodní událost pro všechny občany bez rozdílu náboženské příslušnosti.

Určitou generální zkouškou a přípravou na výroční oslavy se staly podzimní akce o rok dříve. V předvečer svátku 28. září 1928 se konaly různé lidové zábavy, lampiónové průvody a ohňostroje. Z pražských věží zněly fanfáry a svatováclavský chorál. Svatováclavský Národní výbor pro oslavy uspořádal slavnostní akci v Obecním domě jako symbolický začátek svatováclavského roku.

4. července 1929 se uskutečnila národní pouť ke hrobu svatého Václava. Vlastní oslavy byly zahájeny výstavou korunovačních klenotů. Korunní komnata se otevřela pro veřejnost už 20. září 1929. Jen během prvního dne si výstavu prohlédlo 25 tisíc návštěvníků. Původně měla být otevřena do 29. září, ale pro velký zájem skončila až o týden později. Vedle klenotů se stala hlavním magnetem výstava o tisícileté historii svatováclavského kultu ve Vladislavském sále. Obě akce oficiálně navštívil také prezident Masaryk. Všechny významné pražské budovy, památky, kostely i světcův pomník na Václavském náměstí ozářily iluminace. Na úředních budovách vlály prapory ve státních barvách.

Nejvýznamnější akce se odehrály 27. září na Václavském náměstí. Na tribuně u pomníku svatého Václava byl přítomen tehdejší premiér Udržal s prezidentem Masarykem. Prezident ve svém projevu zdůraznil význam Václava jako státníka, knížete míru a symbolu národní vzdělanosti a mravnosti. Vyslovil se také pochvalně k průběhu oslav. Jeho projev byl přenášen celostátním rozhlasem a pak vytištěn téměř ve všech novinách.

V podvečer se na náměstí odhadem shromáždilo asi 250 tisíc lidí. Vrchol státních oslav proběhl v 18 hodin u svatováclavského pomníku za účasti prezidenta, celé vlády, zástupců parlamentu a politických stran, generálů, duchovenstva, představitelů obcí a spolků a zahraničních návštěvníků. Své projevy a zdravice přednesli předseda vlády Udržal, senátor Němec nebo primátor Baxa. Zpěv několika stovek členů pěvecké obce československé prý hřměl jako chorál blížící se masy. Akci zakončila státní hymna, rozezněly se zvony a stovky reflektorů nasvítily pražské věže. Církev oslavila výročí v dostavěné katedrále noční pobožností od osmi večer do rána.

Slavnost otevření dostavěné svatovítské katedrály se konala v sobotu 28. září. Oficiální státní část akce proběhla před katedrálou. Na prvním hradním nádvoří se shromáždili muži a ženy v lidových krojích jednotlivých zemí ČSR, katoličtí legionáři, orelské organizace, spolky a korporace. Mezi politiky na tribuně byli předsedové poslanecké sněmovny, senátu, zástupci politických stran, prezidentův kancléř Šámal, duchovní hodnostáři, generalita a novináři. Slavnost začala v 9 hodin vyzváněním všech pražských zvonů. Za vládu promluvil ministr vyučování Anton Štefánek a jako Slovák zdůraznil, že svatováclavská tradice je přirozená i pro Slovensko. Církevní část akce začala v nové části chrámu krátkou uvítací řečí biskupa Podlahy. Samotnou slavnostní bohoslužbu pak celebroval arcibiskup Kordač.

Součástí programu byl také odpolední průvod asi pěti tisíc lidí v krojích. Vydal se od Černínského paláce přes Malou Stranu a Karlův most na Slovanský ostrov, kde se odehrála představení lidových souborů. Na Žofíně se též konalo svatováclavské posvícení, v jehož rámci došlo i na předvedení „staročeské“ svatby. Večer pak ozářily oblohu rachejtle ze Střeleckého ostrova. V Národním divadle se hrálo drama Stanislava Loma Svatý Václav a v Obecním domě stejnojmenné oratorium.

Lidové a církevní slavnosti vyvrcholily v neděli 29. září průvodem se svatováclavskými relikviemi a památkami. Václavova lebka byla opatřena zlatou čelenkou s českými granáty od amerických krajanů. Ráno ji převezli do vyšehradského chrámu sv. Petra a Pavla, kde proběhla bohoslužba. Poté si svatováclavské ostatky a památky mohla prohlédnout veřejnost. Odpoledne se korunovační průvod vydal zpět na Pražský hrad. V průvodu se nesly ostatky světce spolu s knížecí zbrojí (mečem, přilbou a drátěnou košilí). Za trubači šli v průvodu lidé v krojích, legionáři, představitelé cechů a spolků, horníci, železničáři či studenti. V církevní části průvodu kráčeli členové řádu premonstrátů a františkánů, kněží a další církevní hodnostáři. Poté, co průvod dorazil na Hradčanské náměstí, se církevní představitelé odebrali do katedrály, kde akci zakončilo jako při korunovacích Te Deum. Charakter i  podoba průvodu zjevně odkazovala na barokní slavnosti, což ukazuje na sílu a setrvačnost tradic ve společnosti. Podle sčítání úředníků svatováclavského výboru přihlíželo průvodu po celé jeho trase přibližně 750 tisíc lidí. Šlo tak fakticky o největší lidovou slavnost té doby, která ovšem nebyla součástí státem organizovaných oslav.

Literatura:

Antonín Šorm (ed.), Svatováclavský kalendář na jubilejní rok (1929) milenia mučednické smrti Světce Václava, Praha 1928.

Rudolf Rouček, Pomník sv. Václava, Praha 1941.

Petr Placák, Svatováclavské milenium. Češi, Němci a Slováci v roce 1929, Praha 2002.