Článek
Vůdčí list pro Elišku
Eliška Junková se narodila roku 1900 v Olomouci jako Alžběta Pospíšilová. Do Brna ji přivedl její pozdější manžel Čeněk Junek, který byl pověřen založením brněnské pobočky Pražské úvěrní banky. Slečnu Pospíšilovou si tehdy vyžádal jako svou pomocnici z olomoucké filiálky této banky. Kromě své práce Alžběta v Brně také studovala jazyky i hudbu u Leoše Janáčka. Údajně jí však její sen, že bude klavíristkou, „bryskně a jadrně rozmluvil“. V Brně se také Alžběta s Čeňkem zasnoubili. V roce 1922 měli svatbu a ve stejném roce si Alžběta udělala jako jedna z prvních žen v Československu řidičský průkaz, který se ovšem tehdy nazýval „vůdčím listem“. V té době už žili v Praze a Alžběta měla za sebou také pracovní stáž ve Francii. V zahraničí Alžbětu oslovovali jmény Elisa nebo Eli, takže po svatbě již vystupovala jako Eliška Junková.
Eliška Junková v roce 1927
Od závodnice k organizátorce
Od roku 1923 se Eliška účastnila automobilových závodů jako spolujezdkyně svého manžela ve voze Bugatti, ale brzy začala jezdit samostatně a také vyhrávat. V Brně se manželé Junkovi pravidelně účastnili mezinárodních závodů do vrchu z Králova Pole do Soběšic. V roce 1925 zde zvítězil Čeněk a v letech 1926 a 1927 Eliška. Ta znala velmi dobře organizátory těchto závodů, kterým pak pomohla se založením Masarykova okruhu. V roce 1928 Čeněk tragicky zahynul při havárii na závodní trati německého Nürburgringu. Po smrti manžela Eliška svou závodní kariéru ukončila. Koncem 20. let chtěl Československý automobilový klub pro Moravu a Slezsko uspořádat v Brně mezinárodní automobilovou soutěž, ale narazil na nesouhlas celostátního autoklubu. Zásadním způsobem však pomohla Eliška Junková. Stala se členkou organizačního výboru a pro závod získala tehdejší nejlepší jezdce. Díky své znalosti cizích jazyků (němčiny, angličtiny, francouzštiny a italštiny) působila během závodů také jako tlumočnice.
Výstavba Masarykova okruhu
Každoroční mezinárodní automobilové závody se od 30. let staly důležitou součástí obrazu moderního Brna v Československu a díky nim se o městě možná vůbec poprvé dozvěděla i spousta lidí v zahraničí. První závodní okruh o délce necelých třiceti kilometrů byl vytvořen spojením tří běžně užívaných silnic v katastru obcí a městských částí Bosonohy, Nový Lískovec, Pisárky, Kohoutovice, Žebětín, Ostrovačice a Veselka. Povrch okruhu byl ovšem vybudován zcela nově s využitím asfaltu i betonu a jednalo se tak o vůbec první komunikaci s bezprašným povrchem a klopenými zatáčkami na území Československa. V roce 1929 prezident Masaryk vyslovil souhlas s tím, aby okruh nesl jeho jméno a prezidentská kancelář přijala nad jeho výstavbou finanční záštitu. Okruh tím získal renomé místa celostátního významu. Stavba nakonec vznikla za necelý půlrok a stála přibližně šest miliónů tehdejších československých korun. Při realizaci okruhu se jeho tvůrci inspirovali především německým Nürburgringem.
Vítěz závodu Louis Chiron s Eliškou Junkovou na Masarykově okruhu v roce 1932
Velká cena Brna ve 30. letech
První ročník závodů se konal na svatého Václava 28. září 1930. Akci zahájila čestným kolem Eliška Junková, bez jejíž aktivity by brněnský okruh zřejmě nikdy nevznikl. Finančně však první ročník skončil čtvrtmiliónovou ztrátou, přestože se ho zúčastnilo přibližně sto tisíc diváků. Brněnský okruh se stal součástí mezinárodní série automobilových závodů Grand Prix. V letech 1930 až 1937 zde proběhlo celkem sedm ročníků. V roce 1936 se závod nekonal z důvodu organizačních problémů a roku 1938 se již naplánovaná „velká cena“ neuskutečnila kvůli vyostřené politické situaci. Hlavním hrdinou a jezdeckou ikonou brněnských závodů se ve 30. letech stal monacký závodník Louis Chiron, který tu zvítězil třikrát po sobě. Jeho jméno v podobě rčení „jede jako širón“ vstoupilo do hovorové češtiny ve smyslu „jezdí rychle a dobře“. K obnovení automobilových závodů na okruhu došlo až v roce 1949. Do nově vzniklé sérii mezinárodních závodů F1 však již brněnský okruh zařazen nebyl. Novou slávu mu pak od roku 1950 přinesly motocyklové závody.
Masarykův okruh - start závodu před zaplněnou tribunou v roce 1937
Další životní osudy Elišky Junkové
Ve 30. letech začala Eliška Junková pracovat ve vedení prodejního úseku pneumatik firmy Baťa a později na ministerstvu průmyslu. Vlastní děti nikdy neměla, ale v roce 1940 adoptovala svého osiřelého pětiletého synovce Vladimíra Pospíšila. Po 2. světové válce se také znovu provdala. Jejím druhým manželem se stal motoristický novinář Ladislav Khás. Eliška Junková zemřela krátce po svých 93. narozeninách v lednu 1994 v Praze a je pohřbena na Vinohradském hřbitově.
Literatura:
Aleš Sirný: Masarykův okruh 1930-1937, Brno: Host, 2022.
Petr CINCIBUCH / Rudolf ADLER: Eliška Junková, Praha: Foibos Press, 2005.
Eliška Junková: Má vzpomínka je bugatti, Praha: Olympia, 1972.
