Článek
Marie. Padesát čtyři let. Směnuje. Ranní. Noční. Dvanáct hodin světla, dvanáct hodin tmy.
Ve čtyři čtyřicet zvoní budík. V pět už stojí u dveří a je zima a ticho. V šest ráno už pracuje. V šest večer vychází z haly, kde celý den stála na nohách. Nebo z haly vychází ráno, když ostatní teprve vstávají.
Čtyřiadvacet tisíc čistého.
Řekni mi, čtenáři, kolik je dneska čtyřiadvacet tisíc.
Na nájem. Elektřinu. Plyn. Internet. Televizi. Telefony.
Dvacet tři tisíc zmizí každý měsíc. Bez výčitek. Bez dramatu. Prostě zmizí. Zůstane tisícovka.
V bytě 2+1 bydlí čtyři dospělí.
Josef. Padesát devět. OSVČ. Platí paušál, čeká na zakázky. Někdy přijde práce, někdy jen ticho. Každý čtvrtý den si koupí láhev vodky. Denně dvě piva.
„Musím si vyčistit hlavu,“ říká a cvakne víčko.
„A od čeho?“ zeptá se jednou Marie.
„Od všeho.“
Od všeho. To znamená od odpovědnosti, od studu, od vědomí, že jeho žena jede na dvanáctky a drží střechu nad hlavou.
V pokoji přes chodbu spí syn. Třicet pět. Vedle něj jeho žena, třicet čtyři. Oba v evidenci úřadu práce.
„Byli jsme na pohovoru,“ řekne snacha.
„A?“
„Moc daleko. A plat směšný.“
Marie přikývne. Plat směšný. Ona ten směšný plat drží každý měsíc v ruce a platí z něj elektřinu, kterou svítí i jejich telefony. Plyn na kterém si vaří kafe…
„To není o neochotě,“ brání se syn. „Prostě to není ono.“
Co je ono? Zajímá tě to taky? Kde je hranice mezi důstojností Marie a iluzí syna? Mezi nárokem a realitou?
Marie nesoudí nahlas. Marie počítá. Počítá rohlíky, počítá chleba, počítá dny do další výplaty. Počítá, kolik může poslat dceři.
Dcera. Třicet tři. Zadlužená. Bydlí s přítelem v podnájmu. Dluhy se plíží jako vlhkost po zdi.
„Mami, jenom tentokrát. Už to dávám dohromady,“ říká do telefonu.
Marie mlčí. Pak otevře aplikaci banky. Pošle peníze. Ne proto, že má. Protože nemůže nechat dítě padnout. Ani když je tomu dítěti třicet tři.
Večer sedí u stolu. Josef otevře pivo. Syknutí plechovky zní v kuchyni hlasitěji než zprávy v televizi.
„Všude říkají, že práce je dost,“ slyší z obrazovky.
Marie vypne zvuk.
„Tak ať si to zkusí,“ řekne tiše.
Ano, práce je dost. Pro někoho. Někde. Za nějakých podmínek. Ale práce, která uživí čtyři dospělé lidi a ještě splátky dcery? Ta práce se hledá hůř.
A teď ti položím otázku. Když čteš podobné příběhy, koho soudíš jako prvního?
Děti? Manžela? Nebo Marii, že je drží všechny nad vodou a tím jim vlastně umožňuje dál plavat bez směru?
Marie ví jedno. Kdyby zítra onemocněla, byt se nezhroutí s rachotem. Nerozezní se sirény. Nepadne omítka. Jen se nezaplatí složenky. Jen se přestane topit. Jen se objeví upomínky.
Tiše.
Její život není výbuch. Je to pomalé ohlodávání.
Koruna po koruně.
Směna po směně.
Láhev po láhvi.
Občas se podívá na svoje ruce. Popraskané. Tvrdé. Ty ruce drží celý ten malý vesmír pohromadě. Ne silou. Zvykem. Strachem. Láskou. Všechno dohromady.
„Mami, ty jsi silná,“ řekne dcera.
Marie se skoro zasměje. Silná. To slovo zní hezky. Jenže síla není ctnost. Je to někdy past.
Když vydržíš, kvůli rodině všechno, nikdo se nenaučí nést to, co Marie.
A přesto ráno zase vstane.
Obuje si boty.
Vezme si tašku.
Ne proto, že chce být hrdinka. Ne proto, že by věřila ve spravedlivý systém. Vstane, protože někdo musí.
A teď poslední otázka pro tebe. A kolik Marií musí vstát ve 4:40?
Obrázek č. 1
Když dcera řekne „Mami, ty jsi silná“, slyším v tom i jinou větu: Mami, ty to ještě chvíli potáhneš. Je to pochvala i ortel zároveň. Na povrchu zní něžně. Dcera tím říká: vážím si tě, obdivuji tě, stojíš za námi. Jenže pod tím je ještě jiná věta, nevyřčená: vydrž ještě. Uneseš to. Ty to dáš.
Marie je oběť systému nízkých mezd.
Marie je oběť mužovy slabosti.
Marie je oběť dětí, které se nenaučily nést důsledky.
Ale Marie je také spoluautor toho stavu. Tím, že všechno zaplatí. Tím, že mlčí. Tím, že nikdy neřekne: od příštího měsíce přispíváte, jinak končíte.
A teď otázka zpátky na tebe.
Kdyby Marie byla tvoje sestra, co bys jí poradil? Vydrž? Nebo konečně nastav hranice?
Já bych Marii řekl, ať nastaví hranice, protože bez hranic se síla mění v pomalé mizeni.
A víš, co je na tom nejtvrdší? Že ta věta není zlá. Dcera ji nemyslí cynicky. Syn se nepovažuje za vyžírku. Josef si nejspíš opravdu myslí, že bez těch dvou piv by to psychicky nedal.
