Článek
Platí v české politice stejný metr pro všechny?
„Pane prezidente, už se neomlouvejte za svou minulost. Máte bohatě odpracováno.“
Tato věta zazněla v Brně z úst kněze Marka Orko Váchy směrem k prezidentovi Petru Pavlovi.
Zní smířlivě. Velkoryse. Jako gesto, které říká: minulost je uzavřena, rozhoduje přítomnost.
Dobře. Přijměme tu logiku.
A teď buďme důslední.
„Pane premiére, už se neomlouvejte za svou minulost. Máte bohatě odpracováno.“
Proč ta druhá věta zní jinak? Změnila se fakta? Nebo jen jméno?
Morální metr, který se vytahuje jen na nepohodlné, není metr. Je to klacek.
Minulost je jako jizva. U jednoho řekneme, že se zahojila. U druhého ji držíme otevřenou, aby zůstala použitelná. Obě mohou být staré stejně dlouho. Obě mohou pocházet ze stejné doby. Přesto jedna mizí a druhá se stává věčným stigma.
Co rozhoduje? Hloubka rány? Nebo sympatie k nositeli?
Pokud věříme, že práce a čas mohou převážit minulost, musí to platit pro všechny. Pokud nevěříme, pak to také řekněme otevřeně. Ale nemůžeme tvrdit, že u jednoho je jizva uzavřená kapitola a u druhého důkaz neodpustitelnosti.
Ano, oba politici mají minulost, která budí emoce. U jednoho část veřejnosti přijímá argument „odpracováno“. U druhého jej odmítá jako nepřípustný. V tu chvíli už nejde o morálku. Jde o oblíbenost.
Lidé na náměstích demonstrují za hodnoty a identitu. To je legitimní. Ale nazývejme věci pravým jménem: demonstrace nejsou audit výkonu. Jsou vyjádřením toho, koho chceme vidět jako „svého“.
A právě tam se láme princip.
Platí stejný metr pro všechny?
Pokud ano, pak musí věta o „odpracováno“ znít stejně bez ohledu na to, komu je určena. Pokud ne, pak si přiznejme, že morální účetnictví nevedeme podle pravidel, ale podle jmen.
A to je problém větší než minulost kteréhokoli politika.
Smíření bez stejných pravidel není smíření, ale fanouškovství.
Robert Poch
