Souhlas nestačí. Pacienti často podstupují zákroky, které nutně nepotřebují

Podepisuješ informovaný souhlas. Lehneš si na lůžko. Věříš, že lékař ví, co dělá. Většinou má pravdu. Jenže ne vždy. V moderní medicíně se stále častěji ukazuje problém, o kterém se mluví opatrně: pacient sice souhlasí, ale jeho rozhodnutí nemusí být skutečně informované.

Ve chvíli, kdy lékař řekne: „Bez toho se váš stav zhorší,“ většinou přestaneš klást otázky. Strach funguje rychleji než rozum. Autorita rychleji než pochybnost. Jenže rozdíl mezi nutným, doporučeným a volitelným zákrokem ti bývá sdělen velmi zjednodušeně. Někdy vůbec. A právě tady se láme hranice mezi souhlasem a skutečnou volbou.

Zdravotnictví není jen vztah lékaře a tebe v roli pacienta. Je to také ekonomický a organizační systém. Výkony mají kódy, ceny a limity. Nemocnice jsou hodnoceny podle produkce, oddělení podle počtu zákroků.

To neznamená, že ti lékař chce ubližovat. Znamená to, že systém zvýhodňuje výkon před zdrženlivostí. A zdrženlivost se do tabulek špatně zapisuje.

V oblasti kardiologie je pacient obzvlášť zranitelný. Když jde o srdce, strach umlčí pochybnosti. Málokdo se ptá, zda je navržený zákrok skutečně nezbytný, nebo jen „pro jistotu“.

Rozdíl mezi kardiostimulátorem a implantabilním defibrilátorem je přitom zásadní. Indikace, rizika i dopad na život pacienta se výrazně liší. Přesto se v praxi často spoléhá na autoritu lékaře bez širší diskuse o alternativách.

Otázka nezní, zda tyto přístroje zachraňují životy.
Otázka zní, zda jsou vždy indikovány pouze tam, kde je to opravdu nutné.

Podobná dilemata se objevují i v dalších oborech: v ortopedii u operací zad a kolen, ve stomatologii u invazivních zákroků, všude tam, kde existují i konzervativní postupy.

Mezinárodní odborné instituce dlouhodobě upozorňují na fenomén nadléčby a nadbytečných výkonů (overdiagnosis). Nejde o selhání jednotlivců, ale o strukturální problém vyspělých zdravotnictví.

Nemáš odborné znalosti ani psychickou kapacitu odporovat autoritě v bílém plášti. A často ani nechceš. Právě proto by tě měl systém chránit nejen před nedostatečnou péčí, ale i před péčí zbytečnou. Ty se ve zdravotnickém systému nacházíš ve strukturálně slabší pozici, dané informační nerovnováhou, stresem a závislostí na odborné autoritě, jak dlouhodobě uvádějí WHO, OECD i odborná lékařská literatura.

Tento text není útokem na lékaře. Je otázkou, zda dokáže systém říct i větu: „Zatím to nepotřebujete.“ Protože největší etické selhání medicíny není chyba. Je to situace, kdy souhlasíš s něčím, co ve skutečnosti nutně nepotřebuješ.

Následující kazuistiky jsou anonymizované a ilustrační. Nejde o obvinění konkrétních lékařů či pracovišť, ale o typové situace popisované v odborné literatuře.

(anonymizované, typové příklady vycházející z reálných příběhů)

Kazuistika 1: „Pro jistotu“
Muž po padesátce přichází na pravidelnou kontrolu. Nemá závažné obtíže, jen občasné bušení srdce. Lékař navrhne implantaci přístroje „pro jistotu“. Pacient slyší hlavně slovo srdce a podepisuje souhlas. O alternativách se nemluví. O pravděpodobnosti, že zákrok nepřinese zlepšení, také ne. Rozhodnutí padne během jedné návštěvy.
Otázka nezní, zda byl zákrok proveden správně. Otázka zní, zda byl skutečně nezbytný.

Kazuistika 2: Koleno, které chtělo čas
Žena kolem šedesáti let má bolesti kolene. Ortoped doporučí operaci. Pacientka souhlasí, protože „to jinak nepůjde“. Později se dozvídá, že u podobných potíží má konzervativní léčba často srovnatelný efekt. Informace se k ní dostává až po zákroku, nikoli před ním. Souhlas dala. Volbu ale ve skutečnosti neměla.

Kazuistika 3: Zuby bez návratu
Pacient přichází na běžnou kontrolu. Odchází s plánem rozsáhlých zásahů. Léčba je prezentována jako jediné rozumné řešení. Druhé stanovisko ukáže, že část zákroků nebyla akutní a šla řešit postupně. Rozdíl není jen finanční. Je nevratný.

Kazuistika 4: Rakovina prsu a rychlé rozhodnutí
Žena po čtyřicítce odchází z vyšetření s diagnózou zhoubného nádoru prsu v raném stadiu. Lékař mluví rychle. Padnou slova jako „čas“, „riziko“, „nečekat“. Řešení je prezentováno jako jediné rozumné: rozsáhlá operace následovaná další léčbou.

O možnosti aktivního sledování, o pomalém růstu některých nádorů ani o alternativních postupech se nemluví. Pacientka souhlasí. Ne proto, že by si vše zvážila, ale proto, že strach nedává prostor otázkám. Později se dozvídá, že část nádorů by nikdy neohrozila její fungování. Rozhodnutí už ale vzít zpět nelze.

Kazuistika 5: Ledvina, která mohla zůstat
Pacientovi je při preventivním vyšetření nalezen malý nádor na ledvině. Bez obtíží, bez příznaků. Lékař doporučí odstranění celé ledviny „aby se předešlo riziku“. Pacient souhlasí. Alternativa sledování nebo šetrnějšího zákroku je zmíněna okrajově, bez vysvětlení. Operace proběhne úspěšně. Až později se pacient dozvídá, že u malých nálezů je často možné dlouhodobé sledování bez okamžitého zásahu. Ledvina už ale chybí. Trvale.

Kazuistika 6: Prostata a číslo v papírech
Muž po šedesátce má zvýšenou hodnotu PSA. Jinak se cítí dobře. Lékař navrhne radikální řešení. Slovo „rakovina“ zastíní vše ostatní. Nezazní, že mnoho nádorů prostaty roste velmi pomalu a nikdy pacienta neohrozí. Nezazní ani to, že aktivní sledování je v některých případech standardní možností. Pacient souhlasí se zákrokem.
Až poté řeší následky, které zásadně ovlivní kvalitu jeho života.

Možná si teď říkáš: „Já nejsem lékař. Nemám vzdělání, zkušenosti ani odpovědnost. Jak mám poznat, že má nebo nemá pravdu?“

Ta otázka je správná. A odpověď není v tom stát se odborníkem. Odpověď je v tom nebýt vyloučen z rozhodování.

Máš právo rozlišovat, ne souhlasit automaticky.
Máš právo ptát se, zda je zákrok nutný, doporučený, nebo volitelný.

Je legitimní ptát se:
Co se stane, když zákrok nepodstoupím hned?
Existuje jiná možnost, třeba sledování nebo konzervativní postup?
Jaká jsou rizika nečinnosti a jaká rizika samotného zákroku?

Lékař, který má v ruce silnou indikaci, se těchto otázek nebojí.

Žádat o druhý názor není urážka lékaře. Je to běžná součást moderní medicíny, zejména u invazivních zákroků, onkologických diagnóz a nevratných operací. Dobrý lékař druhý názor podporuje. Systém, který ho ztěžuje, má problém.

Jedna z nejdůležitějších otázek zní překvapivě prostě: Kolik mám času se rozhodnout?

Pokud odpověď zní „dny až týdny“, máš prostor ptát se a přemýšlet. Pokud zní „hodiny“, jde o akutní stav, kde je rychlost rozhodující. Strach často vzniká tam, kde čas není pojmenován.

Pokud něčemu nerozumíš, není to tvoje selhání. Je to selhání komunikace. Máš právo říct: „Můžete mi to vysvětlit jednoduše, bez odborných termínů?“

Rozhodnutí, kterému nerozumíš, není informované rozhodnutí.

Naslouchej i vlastnímu pocitu. To není proti medicíně. To je její doplněk. Pokud máš pocit, že je na tebe vyvíjen tlak, že není prostor na otázky a slyšíš jen jednu možnost, je v pořádku říct:
„Potřebuji čas. Chci se poradit jinde.“

Nemusíš poznat, zda má lékař pravdu ve všem. Stačí poznat, zda máš prostor se ptát a rozhodovat. Pokud ho nemáš, problém není v tobě.

Beauchamp, T. L.; Childress, J. F. Principles of Biomedical Ethics.
Oxford: Oxford University Press, 2019

Emanuel, E. J.; Emanuel, L. L. Four Models of the Physician-Patient Relationship.
JAMA, 1992.

Milgram, S. Obedience to Authority. New York: Harper & Row, 1974.

Widimský, P. a kol. Akutní kardiologie. Praha: Galén, 2020.

https://www.researchgate.net/publication/21598527_Four_Models_of_the_Physician-Patient_Relationship