Článek
Štvavá kampaň převlečená za boj proti vládě oligarchů a hulvátů. Stigmatizace oděná do beránčí kůže. Nenávist, která si na tvář nasazuje masku spravedlnosti. Ano, to vidím i slyším, a právě proto zbystřím. Slova nejsou jen zvuk. Jsou to kameny. A když se jich nahromadí dost, začnou z nich růst zdi.
Pro mě je podstatné žít v prosperující zemi, kde jsou dodržována individuální práva a svobody. V zemi, kde vláda vzniká ze svobodných voleb a kde se s ní vede spor argumenty, nikoli nálepkami. Demokracie není ring, v němž vítězí hlasitější. Je to křehká architektura pravidel, složitá konstrukce založená na důvěře a zdrženlivosti. Drží pohromadě jen tehdy, když ji neničíme ve jménu vlastní pravdy a morální převahy.
Začínám mít obavy z těch, kdo si přisvojili roli ochránců svobody a práva, a přitom jsou ochotni pošlapat samotný princip, z něhož tyto hodnoty vyrůstají. Ochrana svobody nemůže spočívat v delegitimizaci vlády, která vzešla ze svobodných voleb. Kritizujme ji, kontrolujme ji, vyvíjejme na ni tlak. Nezpochybňujme však samotný základ, na němž stojí. Jakmile oslabíme respekt k výsledku voleb, oslabujeme i půdu pod vlastními nohami.
Nejsem si jist, zda vláda porušuje ústavu či zákony této země. To musí být předmětem věcné, právní a faktické debaty, nikoli pouličního soudu či mediálního lynče. Jistý si však jsem, že ti, kdo dnes hrají hru Petra Pavla, balancují nebezpečně blízko hranice, kde se politický nesouhlas mění v podkopávání důvěry v demokratický řád. A to je hranice, za níž už nejde o boj za svobodu, ale o boj o moc.
Toho, čeho jsem dnes svědkem, se obávám i ve vztahu k budoucímu vývoji. Nejde o drobné politické třenice, ale o posun nálady, tónu a hranic. Kam až jsou ochotni takzvaní petropavlovci zajít? Kam až je ochoten zajít sám Petr Pavel, který se stylizuje do role klidného a rozvážného muže, avšak z jeho úst dosud nezaznělo jediné skutečně smířlivé slovo, jež by napětí tlumilo, místo aby je přiživovalo? Směrem k vládě nestaví mosty, ale používá ostrou rétoriku. A ta v rozjitřené době situaci spíše vyhrocuje, než uklidňuje.
Politika má být střetem názorů, nikoli soutěží v morálním zostuzení protivníka. Pokud se z ní stane aréna, v níž jedna strana získá monopol na ctnost a druhá je předem označena za škodlivou, přestáváme se pohybovat v prostoru demokratické soutěže a vstupujeme na tenký led delegitimizace. A led, po němž se příliš dlouho běhá s pochodněmi, nakonec praskne.
Nelze přehlédnout ani širší pozadí. Roli ODS, jejích voličů, příznivců a sponzorů. Politické konflikty nejsou jen osobní; jsou to sítě zájmů, loajalit a strategií. Pokud se tato síť začne utahovat kolem samotného principu svobodné soutěže, nejde už o spor o program, ale o spor o samotná pravidla hry.
Bude-li se Českem šířit nenávist a ostrakizace vůči legitimně zvolené vládě, aniž by tato vláda zemi prokazatelně škodila, a naopak se snažila napravovat škody, které podle mnohých zanechala vláda SPOLU, pak jsou obavy o skutečné motivace těch, kdo dnes vystupují jako bojovníci proti vládě Andreje Babiše, namístě. Kritika je kyslíkem demokracie. Systematické vykreslování vlády jako nepřítele národa je však dýmem, který tento kyslík vytlačuje.
Nemám jediný konkrétní důkaz, že by současná vláda poškozovala občany způsobem, jakým podle mého přesvědčení dopadala na lidi vláda Petra Fialy. Právě proto odmítám přistoupit na apriorní odsudek. Mezi kontrolou moci a permanentní mobilizací proti její samotné existenci je zásadní rozdíl.
Skutečnost, jací lidé, voliči a sponzoři se shromažďují kolem ODS a hnutí Milion chvilek, ve mně posiluje přesvědčení, že zde nejde primárně o uklidnění poměrů ani o věcnou debatu. Atmosféra, která tyto aktivity provází, nepůsobí jako snaha o stabilitu, ale spíše jako vědomé udržování napětí. Ne klid, nýbrž neklid. Ne dialog, ale permanentní mobilizace, která potřebuje nepřítele, aby ospravedlnila svou existenci.
Země unavená konfliktem nepotřebuje další sud s prachem, kolem něhož někdo neustále křesá jiskru. Potřebuje chladnou hlavu, pevná pravidla a ochotu přijmout, že demokracie znamená i respekt k výsledku voleb, byť se nám nelíbí. Bez tohoto respektu se z demokracie stává jen hlasitá kulisa, a kulisy dlouho nevydrží.
Na závěr jedno osobní přiznání.
Pokud jsem dosud uvažoval, že v další volební kampani dám hlas Petru Pavlovi, pak po událostech, jejichž je jedním z hybatelů, své rozhodnutí přehodnocuji.
Nevolím podle nálepky ani podle obrazu vytvořeného marketingem. Volím podle toho, zda kandidát přispívá ke stabilitě a respektu k pravidlům, nebo zda svým jednáním prohlubuje příkopy. Mám pocit, že se z něj stává aktér polarizace, a to nemohu přehlédnout.
Proto dnes říkám otevřeně: svůj hlas raději svěřím jinému kandidátovi. Takovému, který může být tvrdý a nekompromisní, ale zároveň bude chápat, že jeho skutečná síla spočívá ve schopnosti držet společnost pohromadě a nevnímat ji jen prizmatem vlastní sociální bubliny.
Robert Poch
