Článek
Úžasná akce Live Aid byla skutečně jedinečnou ukázkou propojení rocku a ušlechtilých myšlenek. V článku, na nějž reaguji, byla popsána dost detailně, přesto - nebo právě proto - si chci dovolit ještě několik dalších postřehů.
Už George Harrison
Psal se rok 1971 a nyní už bývalý člen slavných Beatles vnímal zprávy o humánní katastrofě v důsledku Bangladéšské osvobozenecké války. Protože jeho blízkým přítelem byl indický hudebník Ravi Shankar a sám George se věnoval náboženským otázkám (podporoval hnutí Hare Krishna), napadlo ho pomoci způsobem, jaký mu byl nejbližší. V newyorské Madison Square Garden uspořádal v neděli 1. srpna 1971 dva koncerty, na něž sezval několik významných hudebních veličin (mimo jiné Bob Dylan, Eric Clapton, Leon Russell či Billy Preston). Dokonce se spekulovalo o přítomnosti jeho kolegů z Beatles, ale McCartney „váhal“ tak dlouho, až to George přestalo bavit; Lennon zase podmiňoval vystoupení přítomností své manželky Yoko Ono - což Harrison po vystoupení Johnovy skupiny na torontském Varsity stadium o dva roky dříve (koncert Sweet Peace in Toronto) s díky zamítl - takže s ním hrál pouze Ringo Starr.
Koncert pro Bangladéš splnil všechny atributy té doby. Byl hodně uvolněný, plný porozumění a nadšení - když Shankar po krátkém intermezzu na indické nástroje utichl, dav vybuchl nadšením a rozpačitý hudebník poznamenal: „Jsem moc rád, děti, že se vám to líbí, ale zatím jsme pouze ladili…“ Byl pořízen záznam ve formě trojalba, existuje i celovečerní film (Concert for Bangla Desh) - a také nemilé zkušenosti. Na Harrisona si došlápl daňový úřad a vůbec ho nezajímaly humánní pohnutky slavného kytaristy - podstatná část pomoci skončila na účtu „berňáku“ a naštvaný George se dozvěděl, že mu nikdo nebude bránit, aby své aktivity realizoval v nějakém daňovém ráji.
Geldof protestoval
Vlastně podobnému problému čelil i Bob Geldof - když skončila účetní uzávěrka celé akce, musel konstatovat, že hudební piráti se na Live Aid solidně napakovali. Samozřejmě neexistují přesná čísla, pouze odhady, protože nikdo z těchto lidí nepřizná, kolik na nelegalizovaných kopiích všeho vydělal. Jednalo se zejména o ilegální záznamy z televize, protože oficiální set čtyř DVD vyšel po dvaceti letech.
Geldof si dovolil při písni I Don't Like Mondays (dodnes mnohými lidmi považovanou za oslavu vražedného činu Brendy Spencer, který spáchala 29. 1. 1979 v Grover Cleveland School, což je evidentní nesmysl) jednoznačné gesto - po strofě ,And school's out so early and soon we'll be learning and the lesson today is how to die‘ (Škola brzo skončí a my se budeme učit - dnešní lekcí je, jak umřít) zvedl pravou ruku zaťatou v pěst a na dvacet vteřin ztichl. Okamžitě se vyrojilo mnoho spekulací o podpoře různých násilnických organizací, Geldof se odvolal na symbolickou podporu trpících Afričanů. Totéž učinil i 2. července 2005 při další jím organizované akci Live 8.
Nejenom Západ
O samotné akci se u nás napsalo jen několik kratičkých zpráv a „skvěle informovaní“ kritici okamžitě bleskově odhadli, že kvůli „rozhodnutí ,Rusáků‘ (rozuměj SSSR) jsme tuhle věc vidět nemohli“. Jak ale chtěli vysvětlit fakt, že v rámci videozdravic z různých zemí, zařazovaných jako vyplnění hluchých míst při přestavování scény, byl zaslán příspěvek skupiny Autograf (Автограф) a jejích dvou písniček???
Konečně se dostávám k tématu ze samotného titulku. V roce 1985 jsem trávil čas na povinné ZVS (základní vojenská služba) v Ašském výběžku. Nejspíš už nebudu obviněn ze sabotáže socialistického zřízení, proto mohu uvést, že díky přesahu německých stanic ARD a ZDF jsme měli možnost onen jedinečný dvojkoncert vidět v přímém přenosu. A tak jsem viděl mimo mnoha dalších Dire Straits, Sade, Briana Ferryho, Eltona Johna a Kiki Dee, Nicka Kershawa, zmíněné Boomtown Rats s Bobem Geldofem, Phila Collinse (dokonce byl zachycen vrtulník, který pro zpěváka a bubeníka přiletěl k Wembley, aby ho dopravil na letiště Heathrow) - a také jedinečné Queen. Zdaleka ne znovuzrozené, protože už v době před koncertem se na pódiích objevovali, což je dokázáno nejen záznamy z tisku, ale také dokumentárními záběry. Film zase jednou prostřednictvím „licence“ skutečnost mírně překroutil - ostatně jako v mnoha dalších případech. Zajímavá je i jedna maličkost - ačkoliv byly určeny hlídky, protože sledovat západoněmecké stanice bylo pod přísnými tresty zakázané, na obvyklou kontrolu v době konání koncertu nikdo nepřišel, takže jsme dlouho do noci mohli sledovat obrázky z Philadelphie a dočkali se velkolepého finále.
Lze tedy říci, že rockové i popové hudbymilovní lidé mohli tento jedinečný svátek spatřit jako my za zdmi kasáren. Že by se o něm nedozvěděli lze jen těžko předpokládat, protože jak mi bylo několikrát od obyvatel sděleno, „jely“ u nich německé stanice dnem i nocí. Co se týče jazykové vybavenosti si opravdu nebylo třeba dělat starosti…
Smutný epilog?
Pokud sečteme písně Do They Know It's Christmas, americkou odpověď v podání USA (United Support of Artists) ve formě songu We Are The World (sloužící někomu jako velmi vítaná inspirace) a celý Live Aid, šlo o velmi důležité, i když finančně zanedbatelné počiny, které psaly historii světové hudby. Nejen tím, že se na pódiích sešly světové osobnosti, ale také nastavily zrcadlo lidské chamtivosti a jednání bez skrupulí.
Zdroje: Sledování přímého přenosu
Bravo - tištěná verze 1985
Cinema pro uši - Concert for Bangla Desh (tištěná verze)
