Live Aid 1985: největší koncert historie vznikl díky ranní kocovině jednoho průměrného zpěváka

V poklidném londýnském bytě na druhé straně světa zírá rozcuchaný muž na modravé světlo televizní obrazovky. Bob Geldof, irský rockový zpěvák s pověstí bohéma, právě nečekaně nahlíží do samotného pekla na Zemi.

Na BBC běží reportáž z Etiopie, kterou v letech 1984–1985 zpustošil jeden z nejhorších hladomorů v historii Afriky. Záběry podvyživených dětí s nafouklými bříšky a umírajících matek by pohnuly každým – jenže zatímco většina lidí by otřeseně mlčela, Geldofovi stoupá v hrudi zlobný žár.

Cítí, jak mu buší srdce. Tělem mu prostupuje bezmoc a vztek tak silný, že se bojí, aby mu snad nepraskla cévka. Prudce vstane, až prázdné lahve od piva na stolku zařinčí. Ve vteřině ví, že musí něco udělat.

„Já umím jen zpívat. A moji kamarádi umí taky zpívat. Něco s tím uděláme,“ procedí prý tehdy skrz zuby rozčilený hudebník. V tu chvíli ještě netuší, že právě vykřesal jiskru, z níž vzejde největší benefiční koncert všech dob. Událost nazvaná Live Aid, která spojí celý svět v boji proti hladomoru – a která navždy změní nejen život Boba Geldofa, ale i dějiny rockové hudby a charitativních akcí.

Bob Geldof (*1951) nikdy nepůsobil jako spasitel. Dlouhovlasý rebel a frontman průměrné rockové skupiny The Boomtown Rats si do té doby užíval bohémského života, hrál si na písničkáře a sem tam zabrousil i do herectví (objevil se například v The Wall od Pink Floyd).

O politiku se sice zajímal, ale spíš jako provokující komentátor než jako aktivní hybatel změn. Přelomový moment přišel jednoho říjnového večera roku 1984. Geldof se po prohýřené noci probudil s třeštící hlavou po včerejším večírku a jen tak z nudy zapnul televizi, aby „věděl, co zmeškal“. Na stanici BBC právě běžely záběry z hladomorem zpustošené Etiopie a Geldofovi se během pár minut změnil svět.

Obraz na obrazovce střídá jednu hrůzu za druhou. Z útlého tělíčka vyhasíná život přímo před zraky televizních diváků. Matka nemá sílu plakat – už dávno vyčerpala všechny slzy. V uprchlických táborech umírají denně stovky lidí.

Muži většinou padli v občanské válce nebo se vydali na strastiplné pochody za potravou, ženy a děti čekají bezmocně na pomoc, která nepřichází. Neuvěřitelné záběry pohnou Geldofem tak, že v něm probudí netušenou rozhodnost.

Ještě téže noci obvolává známé novináře a zjišťuje podrobnosti. Dozvídá se, že sucho a neúroda v kombinaci s chaosem způsobeným občanskou válkou přivedly Etiopii na pokraj zkázy. Miliony lidí hladovějí a statisíce už zemřely.

Bob Geldof cítí, že jen zírat do televize nestačí. Vybaví si sám sebe – hudebníka, který umí jedině hrát a zpívat. Ale má přece kolem sebe desítky přátel, slavných muzikantů. To je jeho kapitál, jeho zbraň. Rozhoduje se v okamžiku: pomůže tím, co umí nejlíp – hudbou.

Ještě před pár hodinami byl rozzlobený rocker jedním z mnoha zděšených diváků. Teď už spřádá odvážný plán. Telefonuje jednomu kamarádovi hudebníkovi za druhým a překotně vysvětluje, co se v Africe děje. Má nápad: společně nahrají písničku, jejíž výtěžek půjde na pomoc hladovějícím.

K úžasu samotného Geldofa všichni okamžitě souhlasí. Doslova během pár týdnů se podaří nemožné. Na konci listopadu 1984 se ve studiu schází improvizovaný all-star tým snad všech hvězd britské pop music oné doby.

U mikrofonu se střídají George Michael, Bono Vox, Sting, Boy George, Simon Le Bon, za bicí usedá Phil Collins, kytarové party přidává Midge Ure z Ultravox a basu drží Adam Clayton z U2.

Slavní zpěváci i členové kapel jako Duran Duran, Spandau Ballet či Status Quo – ti všichni zapomenou na rivalitu a společně nazpívají dojemnou píseň s názvem Do They Know It’s Christmas? (Vědí vůbec, že jsou Vánoce?). Hvězdný sbor si říká trefně Band Aid – „náplast“ pro Afriku.

Neobyčejný singl je nahrán i vydán v rekordním čase. Sotva měsíc po Geldofově shlédnutí oné otřesné reportáže se song dostává na pulty obchodů a během prosince 1984 trhá všechny rekordy. Z Británie se valí do světa nejen chytlavá melodie s hlubokým poselstvím, ale také obrovská vlna solidarity.

Singl Do They Know It’s Christmas? se stává nejprodávanější písní v britské historii a na konto pomoci Etiopii putuje jen z jeho prodeje ohromujících 7 milionů liber (v přepočtu kolem 8 milionů dolarů). Geldof nevěří vlastním očím – takový úspěch nečekal ani v nejdivočejších snech. Zdálo by se, že mise je splněna.

Jenže právě v té chvíli přichází první hořké vystřízlivění. Začínají prosakovat znepokojivé zprávy, že pomoc se k nejpotřebnějším nedostává tak, jak si všichni představovali. Peníze ze singlu putují přes humanitární organizace na nákup potravin, ty se skutečně nakoupí – ale pak nastává problém.

Potraviny leží ve skladech a k lidem umírajícím hlady nepřichází. Proč? Aby se pytle s rýží a moukou dostaly až do zapadlých etiopských vesnic, je třeba logistika, benzín, auta, řidiči, vojáci na ochranu konvojů… a to vše znamená další peníze.

V bídou rozvrácené zemi, zmítané navíc diktátorským režimem, mnozí zneužívají situaci k vlastnímu obohacení. Část potravin se ztratí nebo rozkrade, jiná část se kazí ve skladech, zato se množí úplatky a černý obchod.

Bob Geldof zuří. Cítí se podvedený představou, že peníze, které svět s důvěrou věnoval, mizí bůhvíkde. Když se doslechne, že „jeho“ peníze byly dokonce zčásti rozkradeny, pohár trpělivosti přeteče. Rozhodne se jednat na vlastní pěst. A skutečně – neváhá a vypraví se přímo do Etiopie, aby na místě zjistil, kde nastal problém.

„Kdybych do Etiopie nejel, kdybych tam nebyl a neviděl to na vlastní oči, nikdy by žádná Live Aid nebyla, o tom jsem přesvědčen. Teprve tam jsem to všechno viděl. Ty peníze – to byla jen kapka v moři.“ – vzpomínal později Bob Geldof.

V Etiopii na vlastní oči poznává to, co žádné záběry nedokázaly zprostředkovat úplně. Vidí děti umírat doslova jako mouchy, vidí všudypřítomný zmar, smrt a beznaděj. Hromady potravin leží ladem, není nikdo, kdo by je rozvezl.

Není benzín, chybí auta, chybí řidiči. Když už se auto najde, není pojízdné. Všude se vznáší zápach rozkladu a podvodu. Místní úředníci a vojáci, kteří mají pomoc distribuovat, vyžadují úplatky a pod sebemenší záminkou si nechávají zásoby pro sebe.

Geldof se v tom infernu prochází se sevřeným hrdlem – nikdy nic podobného nezažil. Po návratu do Anglie několik dní téměř nepromluví. Je zdrcený, ale zároveň odhodlaný přejít k ještě odvážnějším činům.

Tohle nestačí, honí se mu hlavou. Chce to něco většího. Něco, co tu ještě nikdy nebylo.

První singl pomohl – ale ne dost. Bob Geldof pochopil, že situace v Etiopii se nedá vyřešit jednorázovou akcí. Peněz je třeba mnohonásobně víc a hlavně rychle. A tak se mu v hlavě rodí další smělý plán: velký koncert, možná ten největší v dějinách, ze kterého výtěžek poputuje na konto hladovějících.

V roce 1985 to zní jako šílenství – něco takového se ještě nikdo nepokusil zorganizovat. Ale Geldof si řekne, že když dokázal dát dohromady hvězdy pro jednu píseň, může stejně tak svolat hvězdy na pódium.

Je to rebel, kterému nechybí drzost. A tak hned, jak se vrátí z Etiopie, pouští se do příprav mega-koncertu. Má už i jméno: Live Aid – živá pomoc. Termín konání navrhne 13. července 1985. 

Do tohoto data zbývají pouhé čtyři měsíce. Geldof nemá zkušenosti s organizací ani menší akce, natož globálního maratonu. Ale je to muž činu, navíc stále rozhněvaný muž činu, takže jde do všeho po hlavě.

Brzy se ukáže, že si možná ukousl příliš velké sousto. Plánuje nejen koncert v Británii, ale souběžně i druhý v Americe. A obě show by se měly živě propojit do televizí celého světa. V polovině 80. let? V éře bez internetu, mobilů a satelitních přenosů na každém rohu? Jde to vůbec? Geldof to prostě oznámí a až pak řeší, jak nacpat zázemí třiceti kapel na jeden stadion a zajistit přenos na všechny kontinenty.

Nejprve obvolává odborníky na televizní techniku. Obracejí jen oči v sloup. Přenos z Olympiády v Los Angeles 1984 prý spotřeboval dva satelity – a tenhle bláznivý nápad jich bude vyžadovat šestnáct! Geldofovi to vyrazí dech, ale neodradí ho to. Dobře, bude třeba šestnáct satelitů… nějak seženeme.

Nemá peníze? Nevadí, snad přesvědčí pár sponzorů. Začíná doslova žebrat u velkých televizních stanic a firem – a ke svému údivu neslyší okamžité „ne“. Možná je v jeho hlasu něco, co lidi přesvědčí. Nebo prostě všichni cítí, že tohle má smysl.

Když získá první váhavé přísliby technické podpory, pouští se do shánění účinkujících. A tady nasadí ještě kontroverznější taktiku. S kamarádem Midge Urem (spoluautor charitativního singlu) svolají tiskovou konferenci, kde Bob Geldof v přímém přenosu přečte dlouhý seznam kapel a zpěváků, kteří na chystaném koncertu vystoupí.

Je tu ale háček – dobrou polovinu z nich se předem vůbec neobtěžoval oslovit. Prostě vsadil na to, že když je veřejně jmenuje, dotyční se budou stydět účast odmítnout.

Po sálech to zašumí. Manažeři hvězd šílí, telefony drnčí. Geldof provokuje – a čeká, co se stane. A ono se to překvapivě podaří.

„Mezi jinými mi pak volal Bryan Ferry. Ten aspoň neřval. Jen se ptal: ‚Hele, se mnou jsi přece vůbec nejednal!‘ A já mu říkám: ‚Jó, kámo… máš smůlu. Když se z toho vyvlíkneš, budeš za lakomce!‘ – Bouchl mi s telefonem.“ – vzpomínal Bob Geldof s úšklebkem na svůj riskantní trik.

Hudebníci zuří, nadávají mu do „drzého šílence“, ale skutečně – nikdo se neodváží účast odříct. Kdo by taky chtěl před celým světem vypadat jako lakomec bez soucitu? Geldof je sice manipulátor, možná i citový vyděrač, ale tentokrát to slouží dobré věci. Nepravděpodobný hrdina Bob nakonec přesvědčí i ty největší hvězdy britské hudební scény, aby zahrály zadarmo.

V Americe to jde hůř. Tamní hudební byznys je tvrdší, cyničtější. Několik interpretů vystoupení odmítne, dokonce i dost ostře. Mezi těmi, kdo řeknou ne, je bohužel i největší popová megastar Michael Jackson. Má prý rozdělané vlastní album a na charitativní show mu nezbývá čas. (Zlí jazykové tvrdí, že se mu jen nechtělo dělit o pódium s ostatními – pravdu znal jen on sám.)

Stevie Wonder zase organizátorům vzkáže, že na pódiu nehodlá být „jen jediný černoch“. A skutečně, výběr umělců byl zpočátku velmi bělošský. Geldofovi jaksi nedošlo, že i mezi hvězdami pop-music panuje rasová politika. Na poslední chvíli tak do amerického programu přizve aspoň průkopnické rapery Run-D.M.C., aby slavná show nebyla jen přehlídkou bílých rockových ikon.

Některé kapely pozvání také váhají přijmout, protože nevěří, že peníze z charity skončí, kde mají. Například elektronické hvězdy Depeche Mode otevřeně vyjádří obavu, že výtěžek zmizí kdesi v kapse diktátorů – a raději se neúčastní. (Bohužel, jak se později ukáže, nebyli daleko od pravdy.) Přesto se Bobu Geldofovi a jeho týmu podaří sestavit ohromující soupisku jmen.

V sobotu 13. července 1985 v pravé poledne nadejde den D. Na londýnském stadionu Wembley se tísní 72 000 natěšených diváků, v americké Filadelfii se na JFK Stadium sejde kolem 90 000 lidí.

Celý svět už týdny žije reklamou na něco nevídaného – Globální Jukebox, jak se začalo koncertu přezdívat. Přenos běží do 150 zemí světa a odhadem 1,9 miliardy lidí (tedy bezmála 40 % tehdejší světové populace) sleduje živé vysílání u televizí. Ještě nikdy v dějinách nehrálo tolik slavných hudebníků pro takové publikum.

„Je pravé poledne v Londýně, sedm hodin ráno ve Filadelfii – a všude na světě je čas na Live Aid!“ zahajuje moderátor slavnostně přenos. Za ohlušujícího jásotu publika kráčejí do královské lóže stadionu ve Wembley vzácní hosté: princezna Diana a princ Charles.

Nikdo netleská s větším nadšením než právě Diana – v půvabných letních šatech se široce usmívá a v očích má nadšení. Hudba ji okamžitě strhne. Když kapely spustí první pecky, Diana vstává, tleská do rytmu a vlní se, jakoby zapomněla, že je členkou upjaté monarchie.

Ještě před pár lety by bylo nemyslitelné, aby manželka následníka trůnu tančila veřejně na rockovém koncertě. Teď je vše jinak – Live Aid boří konvence.

Princ Charles vedle ní sedí zpočátku jako prkno v pečlivě zapnutém obleku. Neskrývá rozpaky: zdá se, že nevěří vlastním očím, kde se to ocitl. Navíc se vedle něj bezelstně uvelebil Bob Geldof v otrhané džínové bundě a s dlouhými neupravenými vlasy.

Charles se nejprve pokusí Dianu zadržet: lehce jí naznačuje, ať si sedne a drží dekorum, ale brzy pochopí, že je to marné. Diana se směje a radostně pohupuje v bocích. Princ tedy odloží protokol, a nakonec se s Geldofem dokonce dává do řeči. Žoviálně se vyptává na detaily a pokyvuje hlavou.

Už to samo o sobě je neuvěřitelný moment – britská monarchie té doby je pořád velmi svázaná tradicemi a chladnou maskou. Ale tady a teď, v ledví rockového kotle, padly ledy. Princezna a princ podporují Geldofovu akci veřejně a bez ostychu. I díky nim akce získá punc serióznosti – když pomáhají královské špičky, kdo by ještě pochyboval?

V zákulisí mezitím nastal organizovaný chaos. Desítky techniků mají co dělat, aby v pár minutách mezi jednotlivými čísly přestavěli pódium a aparaturu. Dlouhé kilometry kabelů se motají pod nohama, zpěváci se tlačí v provizorních šatnách.

Ostatně, pořadatelé hned u vstupu všechny účinkující varovali velkou cedulí: „Milí zpěváci a zpěvačky. Prosíme vás, potlačte svá ega a staňte se lidmi. Opravdu se musíte dělit o jednu šatnu s deseti dalšími lidmi. Není čas na hvězdné manýry. Děkujeme!“ – stojí v ostrém vzkazu na zdi.

Ne každý rocker to nese lehce, ale atmosféra je příliš výjimečná, než aby si někdo nahlas stěžoval. Dokonce i rozhádané hvězdy tu stojí bok po boku. (Mimochodem, novinářů pustili do zákulisí jen hrstku – prý se museli střídat a půjčovat si tři oficiální průkazy, které jediné opravňovaly ke vstupu mezi hvězdy.)

A pak to vypukne. Program ve Wembley zahajují rockeři Status Quo, kteří stadion rozezpívají hitem Rockin’ All Over the World. Symbolická volba – „rozezpívat celý svět“ se ten den skutečně podaří. Osmihodinový maraton v Londýně střídá po časovém mostě šestihodinová show v Americe.

Na pódiích se střídá jedna ikona za druhou. Seznam je neuvěřitelný: U2, The Who, Dire Straits, David Bowie, Elton John, Paul McCartney, Queen… na britské straně, zatímco v Americe třeba Black Sabbath (opět s Ozzym Osbournem), Judas Priest, Santana, Madonna, Tom Petty, Eric Clapton, Mick Jagger a mnoho dalších.

Celý svět sleduje tu největší show v dějinách s úžasem. A během dne se odehraje i několik malých zázraků, na které se nezapomíná. Tady je výběr těch nejpamátnějších:

Britský zpěvák a bubeník Phil Collins odehraje dopoledne svůj set v Londýně – a pak se stane něco nevídaného. Sebere si svých pár švestek (doslova malou tašku s notami a paličkami) a naskočí do nadzvukového letadla Concorde. To ho bleskově přepraví přes Atlantik a o pár hodin později už Collins sedí za klavírem ve Filadelfii, aby tam zahrál znovu.

Diváci u televizí nevěří svým očím: „To není možné, vždyť před chvílí byl v Anglii!“ A přece – díky časovému posunu a rychlosti Concordu zvládne jeden člověk vystoupit na obou hlavních scénách Live Aid. Collins tak zažije svých „deset minut slávy“ rovnou dvakrát.

V Americe si kromě vlastních písní ještě zahraje na bicí při krátkém reunionu skupiny Led Zeppelin, kde zaskočí za zesnulého Johna Bonhama. To už bohužel tak slavně nedopadne – nervózní Robert Plant zpívá falešně, Jimmy Page bojuje s rozladěnou kytarou a nepřipravená kapela se po fiasku urazí natolik, že dodnes nedovolila oficiálně zveřejnit záznam svého výkonu.

Bývalý člen Beatles Paul McCartney se od tragické smrti Johna Lennona v prosinci 1980 stáhl z veřejného života. Pět let ho nikdo neviděl koncertovat – Lennonova vražda v něm probudila úzkost a paranoidní strach, že „fanoušci“ mohou zastřelit i jeho. Teď ho však Bob Geldof osobně přemluví, aby strach překonal.

McCartney kývne a na Live Aid zazpívá legendární „Let It Be“ za klavírního doprovodu. Při pohledu na jeho tvář je znát dojetí i nervozita – není divu, během písně selže mikrofon a první sloky slyší jen Wembley, ale televizní diváci ne.

Zpěváka to na okamžik vyvede z míry. Když se technika umoudří, přidá se k němu spontánně celý stadion a refrén už burácí unisono jako mohutná hymna. McCartney svůj návrat na pódia zvládne skvěle – a hromadný zpěv „Let It Be“ se stane jedním ze symbolů celého dne.

Krátce před sedmou večer vtrhne na pódium ve Wembley čtveřice, která se zapíše do historie. Skupina Queen dostala v programu pouhých 20 minut – a proměnila je v absolutní vrchol celé show. Přitom málem vůbec nevystoupili.

Zpěvák Freddie Mercury nebyl v ideální kondici: kapela v té době procházela vnitřní krizí, Mercury se prý zlobil na Geldofa, že ho nepozval ke spolupráci na charitativním singlu, do toho ho trápily bolavé hlasivky. Dokonce mu lékaři doporučovali, ať Live Aid raději neabsolvuje.

Freddie ale vůbec nechtěl slyšet o tom, že by nešel na pódium. Dvě hodiny před vystoupením jen mlčí, šetří hlas, lokne si pro jistotu pár panáků vodky – a pak vyběhne na pódium v legendárním bílém tílku a roztrhaných džínách a během pár sekund rozžhaví Wembley do běla.

Co následovalo, vešlo do dějin. Mercury ovládl 72 tisíc lidí jako dirigent obřího orchestru. Hráli si s publikem jako kočka s myší – slavné „Day-oh“ (“dééééj-óóó”), kterým Freddie rozezpíval celý stadion, už navždy zůstane jedním z nejikoničtějších momentů rocku.

Zahráli jen šest písniček (mj. Bohemian Rhapsody, Radio Ga Ga, We Are The Champions), ale jejich strhující výkon zastínil všechny ostatní. I kolegové v zákulisí to cítili: prý Elton John s úsměvem potřásl hlavou, že mu Queen „vyfoukli rybník“, a kytarista Brian May po letech poznamenal, že „ostatní hráli dobře, ale Freddie byl úplně na jiné úrovni“.

Queen se toho dne zrodili znovu a jejich dvaadvacetiminutové vystoupení je dodnes označováno za nejlepší živý koncert všech dob. O 33 let později se stane vyvrcholením hollywoodského filmu Bohemian Rhapsody – tvůrci filmu tuhle scénu pečlivě zrekonstruují záběr po záběru, protože její síla je neskutečná i po letech.

Zatímco na pódiích to vře euforií, Bob Geldof celý den tráví přilepený u telefonu v řídícím štábu. Sleduje sčítadlo darovaných liber a začíná vypadat nervózně. Už od rána nespal – ten týden před koncertem prý Geldof nezamhouřil oka ani na hodinu, pořád jen obvolával a zařizoval.

Teď, v polovině dne, je na něm vidět vyčerpání a hlavně frustrace: lidé se možná baví, ale peněz se zatím sešlo málo. Účet ukazuje jen asi 1,5 milionu liber v darech. Geldof sevře pěsti. „Nemají se přece jen bavit. Mají myslet na to, proč tu jsou!“ vykřikne rozhořčeně. A jako už poněkolikáté – rozhodne se jednat. Tentokrát dost nevybíravě.

„Musíte hned k telefonu! A vytáhněte ty peníze z kapes! Půjdete do hospody – nechoďte do hospody, JDĚTE K TOMU ZK… TELEFONU A POŠLETE PENÍZE! Ty lidi tam umírají PRÁVĚ TEĎ!!! Takže zvedněte zadky a dejte mi ty peníze!“ – rozkřičí se zničehonic Bob Geldof v živém vstupu na BBC.

Co se stalo? Geldof se zničehonic sebere, vezme pár svých rockových přátel a vtrhne přímo do studia BBC, kde právě běží vysílání koncertu. Šokovaní seriózní moderátoři v oblecích mu uvolní místo, jakmile vidí jeho výraz. Unavený, rozcuchaný Geldof popadne mikrofon a začne do něj řvát na miliony lidí u obrazovek, že se nemají jen dívat, ale okamžitě zvednout telefon a poslat peníze.

Buší pěstí do stolu, vypadá skoro nepříčetně – ale právě tím probudí mnohé z letargie. Režie BBC trochu zmatkuje, ale duchapřítomně pouští na obrazovky i na stadion obratem srdcervoucí záběry etiopských dětí a umírajících rodičů, aby všem připomněla, proč se tu dnes sešli. Je to stejná reportáž, která před časem probudila i Geldofa – a teď masově zabírá.

Stadion, který ještě před minutou jásal, rázem ztichne. Tisíce diváků ve Wembley stojí jako přikovaní a se slzami v očích sledují na velkoplošné obrazovce umírající děti. Mnozí skutečně pláčou. David Bowie osobně na pódiu uvede tenhle střihový klip a trpělivě tam stojí s mikrofonem v ruce, čeká, až vlna dojetí přejde a on bude moci zahrát svou píseň.

V tu chvíli každý chápe, že tahle show není pro zábavu, ale pro pomoc. Telefonní linky se začnou okamžitě zaplňovat a lidé po celém světě konečně masově vytáčejí čísla na dárcovské linky. Geldofův šokový manévr zabral – od té chvíle se už dary jen hrnou.

Když koncert vrcholí, padá tma a na obou kontinentech se blíží finále, sčítadlo ukazuje astronomické částky. Během několika hodin se slilo do sbírky tolik příspěvků, že to překonalo veškeré odhady.

Podle různých zdrojů se konečný výtěžek Live Aid pohyboval někde mezi 125 až 150 miliony liber, tedy asi 280 milionů dolarů, což by dnes odpovídalo několikanásobku této sumy. Některé odhady mluví dokonce o 300 milionech dolarů.

Celý svět se semkl, jak ještě nikdy – všichni od obyčejných rodin po velké korporace posílali peníze na konto hladovějících v Africe.

Přesto se nad tím vším vznáší jedna těžká otázka: Doputovaly ty peníze skutečně tam, kam měly? Geldof i jeho kolegové bohužel brzy zjistí nemilou realitu. Etiopská vláda, prolezlá korupcí a vedená chamtivým diktátorem Mengistuem, sice zpočátku charitu vítala, ale pak si řekla, že „už se o to postará sama“.

Výsledkem bylo, že většina prostředků a zásob skončila úplně jinde: nemalé sumy byly zneužity na nákup zbraní pro etiopskou armádu, část peněz se rozplynula na účtech obchodníků, kteří vydělali na předražené dopravě a dodávkách.

Dokonce se objevily spekulace, že část hotovosti posloužila k obchodu s drogami. Rocker Frank Zappa hořce prohlásil, že Live Aid byla „největší pračka kokainových peněz všech dob“. A mnozí se ptali: mělo to vůbec smysl, když se pomoc nedostala k dětem, pro které byla určená?

Nic to nemění na faktu, že Live Aid vešla do dějin jako unikátní projevená solidarita. Možná následovala deziluze, ale v onu červencovou sobotu roku 1985 svět alespoň na chvíli držel při sobě.

Sám Bob Geldof tu hořkou pachuť okusil naplno – vyčerpáním a zklamáním prý několik dní jen mlčel a nechtěl s nikým mluvit. Ale i on nakonec připustil, že to byla daň za to, že se pomoc dostala aspoň k někomu. Jak řekl později zpěvák Bono Vox z U2: „Možná jsme nezachránili svět, ale aspoň jsme ho trochu změnili k lepšímu.“

Když v noci po koncertě Bob Geldof opouští stadion Wembley, je na smrt unavený, ale má pocit dobře odvedené práce. Málokdo mu tehdy věřil, že to dokáže – a ono se to podařilo. Celá monstrózní akce proběhla víceméně bez zádrhelů, hudebníci podali fantastické výkony, lidé posílali peníze.

Geldof je neoficiálně hrdinou dne. Přesto ho čeká velmi všední epilog: po koncertě nezbyl v okolí jediný taxík ani odvoz. Všechno je pryč, produkční vozy rozebrané, město spí. Bob se rozhlédne – a nakonec si musí stopnout kolemjedoucí auto. Řidič, obyčejný chlapík ze západního Londýna jedoucí nad ránem do práce, vůbec netuší, koho to vzal.

Rocker s propadlýma očima se mu vzadu v autě během minuty propadne do bezvědomého spánku. Když dojedou na uvedenou adresu, řidič jemně vzbudí pasažéra a pomůže mu z auta ven. Bob Geldof – motor neuvěřitelné akce – dojde promrzlý ke dveřím svého domu a možná se v tu chvíli poprvé za dlouhé měsíce skutečně usměje.

O pár měsíců později královna Alžběta II. pasuje Boba Geldofa na rytíře. První rocker v historii dostává tento titul za „zásluhy o lidstvo“. Live Aid se stává pojmem a inspirací – o dvacet let později, v roce 2005, uspořádá „Sir Bob“ neméně ambiciózní koncerty Live 8, které mají upozornit na chudobu a dluhy Afriky.

Už nikdy však hudební událost nezopakuje takový ohlas jako původní Live Aid. 13. červenec 1985 vešel do dějin jako den, kdy rocková hudba skutečně změnila svět.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Live_Aid

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/live-aid-byl-nejvetsim-koncertem-vsech-dob-207752

https://www.extralife.cz/mercury-bowie-a-mccartney-desitky-hudebnich-ikon-spojil-pred-35-lety-live-aid-nejvetsi-koncert-vsech-dob_48809

https://www.irozhlas.cz/kultura/hudba/live-aid-koncert-hudba-queen-freddie-mercury-brian-may-elton-john-rock_2007131714_gak

https://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/clanky/102-live-aid-a-festivaly-80-90-let/

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-hudba-koncerty-earth-aid-live-navazou-na-live-aid-z-roku-1985-chteji-ziskat-penize-na-boj-s-klimatickou-krizi-40460218

https://apnews.com/arts-and-entertainment-b8d754d626bf8c1deb166a4212806fc4

https://www.goldradio.com/news/music/live-aid-missing-absent-not-play-why/

https://www.idnes.cz/kultura/hudba/live-aid-vyroci-koncert-wembley-osobnosti.A250714_091538_hudba_bur

https://medium.seznam.cz/clanek/petra-pavlickova-live-aid-udalost-ktera-prepsala-svet-pri-nejvetsim-koncertu-vsech-dob-se-dely-neskutecne-veci-37095

https://www.idnes.cz/kultura/hudba/live-aid-bob-geldof-queen-the-who-tina-turner-paul-mccartney.A200713_110742_hudba_jgo