Článek
Film začíná idylickým piknikem vícedětné rodiny. Posedávají na louce, skáčou do vody. Fascinující záběry i zvuky z přírody v plném létě. Chce se vám být tam s nimi a užívat imprese.
Po návratu do domu, kde žijí, se spolu s protagonisty kocháte záběry na rozlehlou, architektonicky zdařilou zahradu. Matka ukazuje asi ročnímu batoleti různé květiny, pojmenovává je, láskyplně ho k nim přibližuje, aby si přivonělo.
Skvělá rodina, napadne vás. Má krásný vztah k přírodě a vůbec, tolik dětí, jistě hodní rodiče. Nemýlili byste se. Ke svým mají dospělí v této rodině skutečně poctivý milující vztah. I k těm, co dům navštěvují.
Až posléze zaznamenáte, že se zpěv ptáků, bzučení včel a šplouchání vody v řece nebo v bazénu změnilo v podivnou kakofonii povelů, výkřiků, nářků, štěkotu psů a řevu. Přes okna útulně zařízeného domu vidíte stoupat černý kouř z vysokých komínů, čnících jen kousek za zdí, která od ní odděluje idylické bydlení rodiny velitele koncentračního tábora v Osvětimi Rudolfa Hösse.
V celém filmu není jediná drastická scéna pro oči. Drama vnímáte sluchem. Taky víte, proč jste na film šli. Všechno zlo se v něm odehrává za betonovými zdmi jen pár metrů od útulně zařízeného domu rodiny velitele. A v jeho pracovně. Ačkoli ani v telefonátech, v nichž se baví o počtech zavražděných vězňů, nepadne jediné slovo o zabíjení. Jsou to počty „nákladu“. Technologie, o níž je taky řeč, nezvýší počty zavražděných, uslyšíte pouze, že jde o vylepšení a zefektivnění. Jako by se bavili o nové lince na výrobu aut.
Podobně se baví se svými kamarádkami Frau Höss. Provází je po zahradě, hostí je u krásně prostřeného stolu kávou a zákusky. Probírají se oblečením, ukořistěným mrtvým. Jedna „dáma“ z tohoto sedánku se chlubí, že se k ní dostal náramek Židovky, u níž kdysi uklízela.
Vzpomněla jsem si na podobný film. Taky o rodině velitele koncentračního tábora. Kdysi mě úplně zdrtil. Tak jsem si ho dnes našla na Netflixu a znovu se podívala. Jmenuje se Chlapec v pruhovaném pyžamu. Zóna zájmu vznikla podle předlohy spisovatele Martina Amise a vychází z reality. Chlapec v pruhovaném pyžamu byl natočen podle knihy, kterou napsal John Boyne, avšak jde o beletrii. Obě knihy a oba filmy se vám nicméně zadřou pod kůži nejen na pár hodin, ale možná i na několik dní.
Mě snad nejvíc zarazil klid a chlad, s jakým se v Zóně zájmu bavili dospělí o tom, co se děje za zdmi jejich domu. Oni tam neviděli lidi, ale Židy. Podlidi. Rozhovor mezi mužem a ženou, milujícími to rodiči, starajícími se, aby měly děti do školy svačinu, čisté oblečení, ráno jim mávajícími ještě ze vchodu do domu, je veden tímto stylem: Až tu spodinu vyvraždíme a vyhrajeme válku, budeme žít, jak nám slíbil Vůdce. My se budeme mít dobře. „Vlastně už se dobře máme, vždycky jsem si přála mít takové bydlení,“ říká Frau Höss, kterou mimochodem hraje Sandra Hüller. Je nominovaná na Oscara za hlavní roli ve filmu Anatomie pádu. Zóna zájmu má několik vedlejších nominací.
Pochopitelně vás cestou z kina napadne, že takto chladnokrevně uvažuje v současnosti Putin, který agresivně napadl Ukrajinu, protože Ukrajince nepovažuje za lidi a jejich zemi má za část svého rádoby impéria. Taky vám možná projde hlavou, že stejně jako tomu bylo za Hitlera, i teď stačí, aby jedna lidská zrůda zavelela statisícům ochotných plnit její vizi.
Ptáte se taky, jak to, že svět opět dovolil vyrůst do obludných rozměrů dalšímu monstru?
Odpověď jistě nabízejí historikové, spisovatelé, badatelé, kteří nemají vliv jako politici. Ti se teď stejně jako my diví. Jako by mnohé Putinova rozpínavost nečekaně ochromila. (Stejně jako tomu bylo za Hitlera. Film Pád třetí říše ukazuje, jak se bohatým průmyslníkům nevyplatilo podceňovat populistického, zneuznaného psychopata).
Říkám si - co zmůžu já, kapka v moři světového lidstva? Něco by se našlo. Třeba víc ty zprávy vnímat, v souvislostech, přemýšlet o nich a pokud to jde, bavit se o tom. A pokud to jen trochu jde, posílat na Ukrajinu peníze - kdyby jen stovku měsíčně, třeba na drony. Těch je pořád málo a jsou účinnou zbraní v sebeobraně napadené země.
Není toho málo, co ještě můžeme. Třeba snažit se ve svém okolí oslabit agresivitu ve společnosti, kterou vyvolávají někteří politici, viz to, co se dělo a děje poslední dobou na Slovensku. To štvaní, podněcování lidí k agresivitě. I u nás jsou skupiny, ochotné přitakávat křiklounům. Agresivita je nakažlivá. Mnozí se nechají vyhecovat hnusem, vycházejícím z úst takového politika a začnou ho adorovat a sloužit mu. Tihle samolibí lídři umějí působit na to horší v nás.
Pozor na ně! To oni mají problém, ne my, ale protože vědí, že jimi určitá a nemalá část společnosti pohrdá, snaží se podmanit si nespokojené, naštvané anebo chtivé všeho, k čemu by se vlastními schopnostmi a pílí nedostali.
Buďme tedy hodní na své blízké a hlavně neubližujeme dětem. Nedovolme nikomu, aby jim ubližoval, aby nebyly frustrované a nevyrostli z nich zlí lidé, kteří vlastně nenávidí všechny a všechno.
