Dohled, který nedohlíží: Ministerstvo raději zavře spis, než přizná chybu

Člověk by si mohl myslet, že když se něco pokazí u soudu, existuje ještě někdo, kdo se podívá, jestli alespoň státní správa soudů funguje tak, jak má. Že když se někde ztratí podání, měsíce se o něm nerozhodne, stížnost se vyřídí několika obecnými větami nebo není jasné, zda se důležitý dokument vůbec dostal k tomu, kdo o věci rozhodoval, existuje nějaká poslední pojistka. Tou pojistkou má být mimo jiné dohled Ministerstva spravedlnosti. Jenže co když přestane dohlížet i dohled?

Příběh může začít docela obyčejně. Člověk se několik let soudí ve velmi citlivé rodinné věci. Nejde o fakturu ani o spor o plot. Jde o děti, jejich bydliště, školu, styk s rodičem a vztahy, které se mohou měsíc po měsíci nenávratně měnit. Člověk posílá soudu návrhy a žádosti. Některé jsou zamítnuty, jiné vyřízeny, o dalších dlouho není jasno. A pak se ukáže něco, co už nelze odbýt jako pocit nespokojeného účastníka: nadřízený soud zjistí, že o jednom konkrétním návrhu skutečně nebylo včas rozhodnuto a že jej soud přehlédl. Musí mu dokonce určit lhůtu, aby konečně rozhodl.

V normálně fungujícím systému by se v tuto chvíli měla rozsvítit červená kontrolka.

Jak se mohlo stát, že návrh zůstal bez rozhodnutí? Kde se stal problém? Byl správně zaevidován? Byl předložen soudci? Šlo o jednotlivé přehlédnutí, nebo podobné riziko existovalo i u dalších podání? Co se udělalo proto, aby se to neopakovalo?

Jenže místo podobných otázek přichází něco jiného. Poučení a odmítání. Stále stejná „písnička“ o tom, že Ministerstvo spravedlnosti nemůže zasahovat do nezávislé rozhodovací činnosti soudů.

To je samozřejmě pravda. Ministerstvo nemá říkat soudci, komu má svěřit dítě, jak má hodnotit svědka nebo jak má rozhodnout odvolání. Jenže když se člověk ptá, jestli byl dokument vůbec předložen, neptá se, jak měl být právně posouzen. Když se ptá, proč několik měsíců či let nebylo rozhodnuto o konkrétním návrhu, nežádá ministerského úředníka, aby rozhodl místo soudce. A když chce vědět, jestli byla jeho stížnost opravdu prošetřena, není to útok na soudcovskou nezávislost.

Je to asi stejné, jako kdybyste se na poště zeptali, kam se ztratil doporučený dopis, a dostali odpověď, že pošta nesmí sdělovat obsah dopisů.

Právě tady působí způsob práce ministerského dohledu čím dál absurdněji.

V čele oddělení justičního dohledu stojí JUDr. Ivana Borzová. Její podpis se objevuje pod mnoha odpověďmi, které jsou pro celý příběh velmi výmluvné. V jednom z vyřízení Ministerstvo spravedlnosti prakticky sdělilo, že „výměna názorů“ o způsobu vyřizování stížností je vyčerpána. V jiných odpovědích se objevilo ještě silnější sdělení: případná další podání vztahující se k věci budou už pouze zakládána bez odpovědi, a dokonce bez potvrzení jejich přijetí.

A tady by měl zpozornět každý, nejen právník.

Zákon sice umožňuje znovu neprošetřovat další stížnost v téže věci, pokud nepřináší žádné nové skutečnosti. To dává smysl. Úřad nemusí stokrát odpovídat na úplně stejný dopis.

Ale jak může ministerstvo dopředu vědět, že budoucí dopis nebude obsahovat nic nového?

Co když mezitím vydá soud nové rozhodnutí? Co když se objeví nový dokument? Co když nadřízený soud skutečně potvrdí průtah? Co když se prokáže, že nějaký návrh byl přehlédnut? Co když vznikne další konkrétní administrativní problém?

A přesně to se také stalo. Objevil se nový a velmi podstatný fakt: nadřízený soud skutečně zjistil, že jeden návrh nebyl včas vyřízen.

Tak k čemu je pak předem vyhlášené „další dopisy založíme bez odpovědi“?

To už nepůsobí jako dohled. Působí to jako „zatažení rolety“, nebo „zametení pod koberec“.

Ještě podivnější je jiná věc. Ministerstvo na jedné straně opakuje, že do rozhodovací činnosti soudů nesmí zasahovat a řadu námitek proto nemůže přezkoumávat. Na druhé straně však dokáže sebejistě napsat, že předchozí orgán postupoval správně, že se stížností zabýval řádně a že se ministerstvo s jeho stanoviskem „zcela ztotožňuje“.

Člověk se pak musí zeptat: z čeho přesně tato jistota pramení?

Co ministerstvo skutečně kontrolovalo? Otevřelo celý spis? Zkontrolovalo evidenci jednotlivých dokumentů? Zjistilo, kdy byly komu předloženy? Porovnalo obsah stížnosti s tím, na co bylo skutečně odpovězeno? Zeptalo se soudní kanceláře? Prověřilo historii elektronického spisu?

Nebo se jen podívalo na předchozí odpověď, shledalo ji formálně přijatelnou a napsalo, že je všechno v pořádku?

Tohle není slovíčkaření. To je samotná podstata dohledu.

Kontrola není kontrolou proto, že vznikne další dopis s číslem jednacím. Kontrola je kontrolou tehdy, když někdo opravdu zjistí, co se stalo.

Další kapitola už připomíná skoro černý humor. Ministerstvo ve svých odpovědích samo přiznává, že reaguje se značným zpožděním kvůli vysokému množství agendy a výraznému nedostatečnému personálnímu obsazení.

Oddělení, které má mimo jiné dohlížet na fungování justice a zabývat se stížnostmi na průtahy a nedostatky, tedy samo nestíhá svoji dohledovou práci, protože nemá dost lidí.

Kdo tedy hlídá hlídače?

Ještě vážnější je to v případech týkajících se dětí. Tam totiž čas není jen číslo v kalendáři. Dítě si zvykne na nové bydliště, na novou školu, na jiný život. Vztah s rodičem může slábnout. To, co bylo na začátku sporným a možná protiprávně vytvořeným stavem, se po roce může začít označovat za „stabilní poměry dítěte“.

Evropský soud pro lidská práva právě v roce 2026 v rozsudku Novák proti České republice znovu varoval, že rodinné vztahy nesmějí být fakticky určeny jen plynutím času. Pokud stát jedná pomalu, může se možnost skutečné nápravy stát jen teoretickou.

A do tohoto prostředí přichází ministerský dohled s odpovědí po několika měsících, že další komunikaci považuje za vyčerpanou.

Takže se musíme ptát.

Co na to ministr spravedlnosti?

Ví vůbec, že oddělení jeho ministerstva písemně přiznává výrazný personální podstav? Považuje za normální, že dohledové podání čeká na odpověď několik měsíců či let? Souhlasí s praxí, kdy je člověku dopředu oznámeno, že další podání mohou být jen založena bez odpovědi? Nechal si někdy osobně ukázat, co se za slovy „věc byla řádně prošetřena“ ve skutečnosti udělalo?

Co na to veřejný ochránce práv a ochránce práv dětí?

Právě státní správa soudů není z působnosti ombudsmana vyňata. Jestli má mít tento institut praktický význam, není podobný případ přesně chvílí, kdy má nezávislá kontrola otevřít spisy a zjistit, zda dohled skutečně dohlížel?

A konečně: co na to zvolení zástupci lidu?

Poslanci schvalují rozpočet Ministerstva spravedlnosti. Poslanci kontrolují vládu. Poslanci mohou interpelovat ministra. Senátoři mají stejnou odpovědnost ptát se, zda instituce státu opravdu fungují. Budou se tedy zajímat, proč oddělení justičního dohledu veřejně přiznává personální nedostatečnost? Budou chtít vědět, kolik stížností končí pouhým potvrzením předchozího stanoviska? Kolik podání bylo založeno bez odpovědi? A kolikrát se až následně ukázalo, že člověk upozorňoval na skutečný problém?

Protože demokracie není jen možnost podat stížnost.

Demokracie a právní stát začíná být skutečná teprve tehdy, když ji někdo opravdu přečte, opravdu prověří a je připraven připustit i nepříjemnou možnost, že státní instituce udělala chybu.

Jestliže se dohled změní v továrnu na dopisy vysvětlující, proč nic dalšího prověřovat nebude, pak problémem už dávno není jeden soud, jeden spis ani jeden nespokojený člověk.

Problémem je systém, který se naučil kontrolovat sám sebe tak dokonale, že téměř nikdy nic nenajde.

Zdroje:

5.  EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA. 2026. Novák proti České republice, stížnost č. 6656/24, rozsudek ze dne 9. dubna 2026. Štrasburk: Evropský soud pro lidská práva. Dostupné z: Novák proti České republice – Mezi-soudy