Soudkyně Zuzana Kubů proti zákonu? Nymburská justice pod palbou otázek

Příběh začíná skoro obyčejně. Rodina se rozpadne, rodiče se rozejdou, děti zůstávají v původním domově a jeden z rodičů se odstěhuje, aby konflikt dál neeskaloval. Pak se ale stane něco, co české rodinné právo za banalitu rozhodně nepovažuje: děti jsou jednostranně přemístěny desítky kilometrů jinam, bez souhlasu druhého rodiče. Krajský soud v Praze později tento krok výslovně označí za protiprávní. Občanský zákoník přitom mluví jasně: bydliště dítěte i volba školy jsou významné záležitosti, o nichž mají rodiče rozhodovat ve shodě. Ústavní soud opakovaně připomíná, že protiprávně vytvořený stav nesmí začít pracovat ve prospěch toho, kdo jej vytvořil. A Evropský soud pro lidská práva v rozsudku Novák proti České republice z 9. dubna 2026 varuje před tím, aby soudy podobný stav plynutím času fakticky upevnily. Přesto se v Nymburce nabízí stále naléhavější otázka: kolik judikátů ještě musí být napsáno, aby se jejich principy začaly skutečně používat?

Soudkyně Okresního soudu v Nymburce Mgr. Zuzana Kubů má na stole spis, v němž dávno nejde o akademickou debatu právníků. Jde o dítě, otce a roky života, které nelze vrátit. V říjnu 2025 Krajský soud v Praze určil jako místo předávání faktické bydliště otce v Nymburce, protože rodinný dům v Krchlebech byl tehdy prázdný. Výslovně odmítl předávání na železničním nádraží i snahu přizpůsobovat režim styku vlakové dopravě. Kritérium bylo srozumitelné: dítě nemá být vláčeno mezi nemovitostmi, místo předávání má odpovídat skutečnému bydlišti otce a následky protiprávního přesunu dětí nemají být přenášeny právě na něj.

Jenže čas běží. Otec se v létě 2026 vrací do svého trvalého bydliště. Dům už není prázdný. Faktické bydliště se změnilo přesně v té skutečnosti, kterou Krajský soud považoval za rozhodující. Co udělá Okresní soud v Nymburce? Místo předávání nezmění. A ještě podivnější je odůvodnění. Argument, který byl dříve odmítnut – vlak – se najednou vrací jako argument, proč nic neměnit. Jednou je vlaková doprava nedůvodná, podruhé vhodná. Jednou rozhoduje faktické bydliště, podruhé se řeší, že otec „má byt“ v Nymburce. Jednou soud konstatuje, že děti byly do Teplic přemístěny bez souhlasu otce a že poslední rodiči dohodnutá škola je v Nymburce, podruhé se praktické následky tohoto přesunu mění v důvod pro jeho další zachování. Ještě 16. července 2026 přitom tentýž okresní soud uváděl, že poslední rodiči dohodnutou školou je ZŠ Nymburk a bydliště nezletilých zůstává minimálně do rozhodnutí ve věci samé v okrese Nymburk.

Pak přichází jazyk soudních rozhodnutí. Otec je označován za obstrukčního. Jeho procesní postup a upozornění na nečinnost soudu za zneužití práva. Je mu připisován úmysl odročovat řízení. Když se vrátí do svého dlouhodobého trvalého bydliště, objeví se formulace o „vyřizování účtů“ prostřednictvím dítěte a o tom, že nemá ze svého jednání „těžit“. A právě tady přestává být problém jen otázkou jednoho sporného právního názoru. Začíná být otázkou metru, kterým soud měří oba rodiče.

Jak lze do jedné hodnotové roviny postavit protiprávní změnu bydliště dětí jedním rodičem a legální změnu vlastního bydliště druhého? Kde je nejlepší zájem dítěte, který § 866 občanského zákoníku staví do samotného středu rozhodování? Kde je vysvětlení požadované nálezem IV. ÚS 147/23, podle něhož právě u místa předávání musí soud přesvědčivě ukázat, proč je konkrétní řešení nejlepší pro konkrétní dítě? Kde je respekt k nálezům I. ÚS 3399/23 a II. ÚS 901/26, které zdůrazňují, že jednostranně vytvořený stav nemá přinášet výhodu tomu, kdo jej vytvořil, a že soudní ochrana musí být skutečná, nikoli pouze papírová?

Nejde o tvrzení, že každé nepříznivé rozhodnutí soudkyně automaticky znamená podjatost nebo kárné provinění. To by bylo příliš jednoduché. Jde o něco mnohem vážnějšího: o vzorec, ve kterém se argumenty mění, ale výsledek zůstává stejný. Protiprávně vytvořený stav se neposouvá směrem k nápravě, nýbrž se dál zabydluje. A čím déle trvá, tím pohodlnější je potom říct: dítě už je zvyklé, dítě už tam chodí do školy, dítě už takto cestuje. Jenže právě před tím varuje Štrasburk. Čas v rodinných věcech není neutrální. Čas je síla. A někdy pracuje ve prospěch toho, kdo první vytvořil faktický stav.

A tak přichází nepříjemná otázka, kterou si veřejnost smí položit: kdo tohle kontroluje? Kdo hlídá, aby se z nezávislosti soudce nestala praktická nedotknutelnost před odpovědností? Kdo si položí vedle sebe usnesení okresního soudu, rozhodnutí Krajského soudu v Praze, nálezy Ústavního soudu a rozsudek ESLP a začne se ptát, proč se stejná pravidla používají pokaždé jinak? Předseda soudu? Krajský soud? Ministerstvo spravedlnosti? Kárný navrhovatel?

Zde vzniká další otázka: Kryje či vede instruuje soudkyni? Pokud kontrolní mechanismy vidí opakované rozpory, upozornění na ně přicházejí znovu a znovu a nic zásadního se nemění, vzniká legitimní veřejná otázka, zda systém kontroly funguje tak, jak fungovat má. Protože někdy není největším problémem samotné pochybení. Největším problémem je mlčení institucí, které mají být pojistkou.

Skandál totiž nezačíná tím, že jeden soudce rozhodne špatně. Chyby se stávají. Skandál začíná tehdy, když se stejné problémy opakují, existuje judikatura vyšších soudů, její principy jsou soudu známy, ale praktický mechanismus se nezmění. Když se z „nejlepšího zájmu dítěte“ stane fráze v odůvodnění místo skutečného právního testu. Když se z protiprávního stavu stane pohodlná realita. A když rodič žádající dodržování rozhodnutí vyšších soudů začne být v soudních textech popisován spíše jako problém než jako nositel práva na rodinný život.

Kolik ještě musí padnout nálezů Ústavního soudu? Kolik rozsudků ze Štrasburku? Kolik nepředaných víkendů? Kolik let dětství musí zmizet mezi čísly jednacími, odvoláními a dalšími návrhy, než někdo řekne dost?

Soudní moc musí být nezávislá. Ale nezávislost není beztrestnost, není imunitou proti kritice a už vůbec není právem přestat vysvětlovat vlastní rozpory. Občanský zákoník platí i v opatrovnické síni v Nymburce. Nálezy Ústavního soudu nejsou doporučenou četbou. Rozsudky ESLP nejsou literární komentáře. A rozhodnutí vyšší instance nejsou papíry, které lze odložit ve chvíli, kdy se jejich logika přestane hodit.

Pokud má český právní stát něco znamenat, musí být připraven chránit dítě a rodinný život nejen ve velkých slovech, ale právě v těchto malých, každodenních rozhodnutích. Jestli dnes nestačí občanský zákoník, Krajský soud, Ústavní soud ani varování ze Štrasburku, pak už není hlavní otázkou, co ještě musí udělat jeden otec. Hlavní otázkou je, co se musí stát, aby se konečně probudila česká justice a začala důsledně vyžadovat, aby zákon platil i tam, kde se o dětech rozhoduje jménem republiky.

Zdroje: