Krajský soud v Praze: Když se soudní nesmysl prostě přepíše jako písařská chyba

Představte si jednoduchou situaci. Obrátíte se na soud, protože máte za to, že se ve věci vašich dětí postupuje příliš pomalu. Neřeší se peníze za rozbitý telefon ani sousedský spor o plot. Řeší se děti, jejich vztah k rodičům a čas, který se už nikdy nevrátí. O vašem návrhu rozhodne Krajský soud v Praze. Senát tvoří předsedkyně JUDr. Ivana Švehlová a soudkyně Mgr. Jana Pokorná Stejskalová a JUDr. Lenka Škubalová. Čekali byste, že právě soud vyššího stupně bude místem maximální přesnosti. Že než napíše do usnesení rozhodná fakta, otevře spis, zkontroluje data, přečte si, kdo co podal, a ověří, co skutečně stojí v rozhodnutích nižšího soudu. Jenže pak přijde usnesení č. j. 104 UL 35/2026-16 a začne příběh, který by byl groteskní, kdyby se netýkal lidských životů.

Krajský soud v rozhodnutí mimo jiné napsal, že znalecký posudek byl zadán jako „spěšný“. Nezůstal ale ani u toho. Z údajné spěšnosti vytvořil další kategorický závěr: posudek měl být podle soudu požadován „s nejvyšší urgencí, a to i na úkor jiných, dosud zadaných znaleckých posudků“. Zní to přesvědčivě. Soud se tedy zjevně stará, posudek má absolutní prioritu, všechno běží na maximum a námitky na průtahy vypadají skoro absurdně.

Jenže potom přijde problém. Tato konstrukce neobstojí. Po upozornění na chyby vydává tentýž Krajský soud v Praze dne 9. září 2026 opravné usnesení č. j. 104 UL 35/2026-25. A věci začnou mizet.

Tvrzení, že posudek byl požadován jako „spěšný“? Pryč. Celá věta o „nejvyšší urgenci“ a dokonce o zpracování na úkor jiných znaleckých posudků? Pryč. Údaj, že určitou námitku podal navrhovatel? Opraveno – byla to matka. Datum 30. června 2026? Opraveno na 30. dubna 2026. Dva měsíce rozdílu v řízení, v němž se posuzovalo právě to, zda se postupuje dostatečně rychle.

A všechno se to vejde pod institut opravy zjevné nesprávnosti.

Tady už nejde o jeden překlep. Nejde o chybějící čárku, přehozenou číslici v PSČ nebo omylem napsaný rok. Když soud napíše „30. 6.“ místo „30. 4.“, lze si představit mechanický lapsus. Když zamění označení jednoho účastníka za druhého a z jiných částí spisu je chyba na první pohled patrná, také může jít o napravitelnou chybu. Ale co celá hodnotící úvaha, že znalecký posudek je vyřizován s „nejvyšší urgencí“ na úkor jiných posudků? To už není překlep. To je argument. A tento argument byl použit při vysvětlování, proč podle soudu k průtahům nedochází.

Nejvyšší soud přitom jen několik měsíců předtím, 9. června 2026, v usnesení č. j. 30 Cdo 921/2026-277 výslovně připomněl, že § 164 občanského soudního řádu slouží k opravě formálních a mechanických chyb, nikoli k dodatečné revizi argumentačního základu rozhodnutí. Stejnou hranici už dříve vymezil Ústavní soud v nálezu II. ÚS 1456/11. Jinými slovy: opravné usnesení nemá být kouzelná guma, kterou lze po upozornění účastníka vymazat problematickou část soudního uvažování a tvářit se, že šlo jen o písařský omyl.

A právě zde začíná mnohem větší problém než spor o jedno konkrétní usnesení. Soudní rozhodnutí nejsou školní slohové práce. Rozhodují o majetku, svobodě, dětech, rodinných vztazích, pověsti a někdy doslova o podobě celého dalšího života člověka. Jediná chybná věta může změnit optiku případu. Chybně připsaný procesní krok může vytvořit dojem, že průtah zavinil někdo, kdo jej nezavinil. Chybné datum může zásadně zkreslit délku určité fáze řízení. A smyšleně působící konstrukce o „nejvyšší urgenci“ může veřejnosti i účastníkovi nabídnout obraz aktivního soudu, který vůbec nemusí odpovídat skutečnému průběhu věci.

Nejde přitom poctivě tvrdit, že víme, proč chyby vznikly. Nevíme, zda někdo spis četl zběžně, zda došlo k mechanickému přenosu nesprávných údajů nebo k jiné chybě. To by bylo spekulování. Ale právě množství následně opravovaných údajů vyvolává legitimní otázku: jak důkladná byla kontrola rozhodnutí, které mělo posoudit průtahy v citlivé opatrovnické věci?

A zde je další paradox. V původním usnesení zůstalo chybně uvedeno dokonce PSČ účastníka – 280 02 místo 288 02. Na tuto klasickou technickou chybu bylo výslovně upozorněno. Přesto v opravném usnesení zůstala nedotčena. Zato zmizela celá hodnotící pasáž o nejvyšší urgenci. Písařská chyba zůstala. Argument zmizel. Tak vypadá česká soudní absurdita v několika řádcích.

Ještě vážnější je procesní kontext. Krajský soud není první článek soustavy, od něhož by veřejnost očekávala začátečnické omyly. Je soudem vyššího stupně a běžně plní odvolací funkci. V tomto konkrétním případě sice nerozhodoval jako klasický odvolací soud, ale jako soud příslušný rozhodnout o návrhu na určení lhůty podle § 174a zákona o soudech a soudcích. Výsledek je však pro účastníka o to tvrdší: zákon proti rozhodnutí o takovém návrhu nepřipouští opravný prostředek.

Takže dostanete rozhodnutí obsahující několik chybných údajů. Proti rozhodnutí se nemůžete odvolat. Upozorníte na chyby. A soud část přepíše prostřednictvím opravného usnesení.

Je tohle obraz justice, která má vzbuzovat důvěru?

Nejde o požadavek, aby byli soudci trestáni za každou špatně napsanou číslici. Soudcovská nezávislost je jednou z pojistek právního státu a musí být chráněna. Jenže nezávislost nemůže znamenat nedotknutelnost před kritikou. A už vůbec nemůže znamenat, že kvalita rozhodnutí přestává být veřejným tématem. Osobní odpovědnost soudce za obsah jednotlivého rozhodnutí je z dobrých důvodů velmi omezená a samotná procesní nebo právní chyba zpravidla neznamená osobní sankci. Právě proto ale musí mimořádně dobře fungovat opravné prostředky, kontrola vyšších soudů a především profesionalita samotného rozhodování.

Jenže co když právě vyšší soud udělá několik chyb najednou? Co když proti jeho rozhodnutí není odvolání? A co když problematickou argumentaci následně jednoduše odstraní jako „zjevnou nesprávnost“?

Potom nezbývá, než se ptát nahlas.

Krajský soud v Praze mohl mít pro zamítnutí návrhu jiné právní důvody. O tom lze vést odborný spor. Ale než soud začne vysvětlovat, kdo způsobil prodlevu, kdy byl předán spis a s jakou údajnou prioritou znalci pracují, musí mít jednu elementární povinnost: vědět, co je skutečně ve spise.

Protože soudní spis není dekorace.

A opravné usnesení nemá být koš, do kterého se po upozornění veřejnosti odhodí vše, co se v prvním rozhodnutí nepovedlo.

Jestliže justice začne považovat za normální, že se fakticky významná tvrzení nejprve objeví v rozhodnutí a po upozornění prostě zmizí jako „oprava“, nejde už jen o několik chybných vět. Jde o erozi důvěry v samotný mechanismus soudního rozhodování.

A ve chvíli, kdy se takové rozhodování týká dětí a rodinných vztahů, není výsledkem jen poškozený papír.

Čas mezitím běží. Děti rostou. Vztahy se mění. A lidský život žádné opravné usnesení zpětně nepřepíše.

Zdroj: