Článek
České trestní právo má chránit stát před špionáží, cizími zpravodajskými službami, sabotáží a skutečnými bezpečnostními hrozbami. O tom není třeba vést ideologickou válku. Jenže právě proto musí být trestní zákon napsán mimořádně přesně. Čím tvrdší nástroje stát dostává, tím přesněji musí být stanoveno, proti komu a za jakých podmínek je smí použít. § 318a trestního zákoníku o „neoprávněné činnosti pro cizí moc“ tuto elementární zásadu od svého vzniku problematizuje. A informace, že Nejvyšší státní zastupitelství pod vedením Lenky Bradáčové navrhuje problém řešit demonstrativním výčtem trestných jednání, vyvolává další otázku: má vzniknout přesnější trestní norma, nebo jen delší seznam doplněný stejně nebezpečně otevřenými dveřmi?
Současný paragraf totiž obsahuje formulaci, nad kterou by měl každý trestní právník zpozornět: trestný je ten, kdo za stanoveného úmyslu „vykonává činnost pro cizí moc“. Jakou činnost? Získává tajné informace? Verbují ho rozvědčíci? Přijímá instrukce? Financuje sabotáž? Organizuje agenturní síť? Zákon v základní variantě nic takového konkrétního neříká. Trestní právo, které může člověka připravit o svobodu, přitom nesmí fungovat jako gumový paragraf, jehož skutečný obsah začne vznikat až na policejním útvaru, státním zastupitelství nebo v soudní síni.
Ani Ústavní soud tento problém jednoduše neodmávnul. V nálezu Pl. ÚS 5/25 ze 4. února 2026 sice návrh na zrušení ustanovení zamítl, současně však připustil, že některé jeho varianty jsou formulovány poměrně široce. Aby ustanovení ústavně obstálo, musel jeho dosah významně konkretizovat výkladem: musí jít o konkrétní a reálné ohrožení chráněných zájmů, nikoli ohrožení pouze abstraktní; musí existovat skutečná ingerence cizí moci a jednání musí být protiprávní. Ústavní soud také zdůraznil ochranu svobody projevu a subsidiaritu trestní represe. Jinými slovy: text zákona zůstal stát, ale kolem něj musela být judikaturou vystavěna ochranná zeď.
A právě zde začíná problém návrhu Nejvyššího státního zastupitelství. Jeho přesné znění veřejnost nezná. Víme pouze, že jej Lenka Bradáčová předložila expertnímu týmu 27. dubna 2026, že má § 318a zpřesnit a že podle NSZ obsahuje demonstrativní výčet konkrétních stíhatelných skutků, inspirovaný mimo jiné Německem, Rakouskem a Francií. To je zatím příliš málo na konečný soud o návrhu, ale dost na velmi vážnou otázku. Demonstrativní výčet znamená, že seznam není uzavřený. A právě otevřenost je u trestní normy potenciálně její nejnebezpečnější vlastností.
Je velký rozdíl mezi větou „trestný je ten, kdo získává utajované informace pro cizí zpravodajskou službu“ a konstrukcí „trestný je ten, kdo například získává informace, sleduje osoby, ovlivňuje rozhodování nebo jinak vykonává činnost pro cizí moc“. V prvním případě zákonodárce definuje jednání. V druhém vytváří několik příkladů a za nimi nechává elastickou zbytkovou kategorii, jejíž hranice budou znovu hledat policisté, státní zástupci a soudci. Takový demonstrativní seznam může na první pohled působit jako zpřesnění, ale pokud za ním zůstane obecná klauzule, může být pouze kosmetickou úpravou starého problému.
A největší nebezpečí trestního práva nevzniká až pravomocným rozsudkem. Začíná mnohem dříve.
Stačí podezření, že určité jednání může spadat pod širokou skutkovou podstatu. Následují úkony trestního řízení, zajišťování elektroniky, výslechy, domovní prohlídky, sledování finančních toků, reputační škoda a za splnění zákonných podmínek také odposlechy. § 318a byl výslovně zařazen mezi katalogové trestné činy umožňující odposlech podle § 88 trestního řádu. Současně se promítl do úpravy nepřekažení a neoznámení trestného činu a do věcné příslušnosti krajských soudů. Nejde tedy o jednu nevinnou větu trestního zákoníku. Jde o bránu k rozsáhlému aparátu trestní represe.
Člověk navíc nemusí být nakonec odsouzen, aby mu trestní řízení dramaticky zasáhlo do života. Stíhání může skončit zastavením, zproštěním nebo zrušením rozhodnutí, ale ztracený čas, profesní pověst, vztahy a psychická zátěž se nevracejí mávnutím soudního razítka. Právě proto právní stát nesmí argumentovat tím, že příliš široký paragraf „nakonec správně vyloží soud“. Trestní norma musí brzdit státní moc už na jejím vstupu do případu, nikoli až po letech řízení.
Zvlášť citlivá je oblast novinářů, akademiků, analytiků, diplomatů, neziskových organizací nebo lidí, kteří běžně komunikují se zahraničními institucemi. Ti získávají informace, předávají informace, mapují rozhodovací procesy, analyzují bezpečnostní situaci a někdy dostávají zahraniční financování. Samy o sobě jsou to legitimní činnosti. Jestliže však zákon spojí široce popsané jednání s úmyslem poškodit bezpečnost státu a skutečný obsah trestnosti začne stát především na dokazování subjektivního úmyslu, roste nebezpečí, že se běžné jednání začne vykládat zpětně podle toho, jaké názory člověk zastává, s kým komunikuje a kdo jeho činnost financuje.
To je hranice, na které trestní stát začíná být nebezpečný nikoli proto, že by nutně někoho úmyslně perzekvoval, ale proto, že vytvoří právní nástroj umožňující velmi rozdílné interpretace.
Pozoruhodná je i zahraniční inspirace. Německé právo u klasické agenturní činnosti pracuje přímo s vazbou na zpravodajskou službu cizí moci a konkrétněji vymezuje povahu zpravodajské činnosti. To je podstatně určitější konstrukce než obecné české „vykonává činnost pro cizí moc“. Pokud se český zákonodárce chce Německem inspirovat, měl by převzít především jeho omezující znaky, nikoli si ze zahraničních zákonů vybírat jen jednotlivé formy jednání a zasadit je do širší české generální klauzule.
Ironie celé situace je ještě hlubší. Současná vláda ve svém programovém prohlášení napsala zcela jasně: „Zákon nesmí vágními formulacemi umožnit selektivní trestání. Proto zrušíme trestný čin neoprávněné činnosti pro cizí moc.“ Stejný závazek byl převzat do plánu legislativních prací vlády. Dnes se místo zrušení pracuje na jeho přepsání a Lenka Bradáčová již před vytvořením svého návrhu veřejně zastávala stanovisko, že trestný čin má být ve své podstatě zachován.
To samo o sobě není nezákonné. Vláda může svůj legislativní názor změnit a Nejvyšší státní zastupitelství může předkládat odborné podněty. Ale právě u trestního práva vzniká legitimní institucionální otázka: do jaké míry má podobu nové skutkové podstaty určovat orgán soustavy veřejné žaloby, který ji bude následně používat při trestním stíhání? Státní zástupci nepochybně disponují významnou praktickou zkušeností. Jejich perspektiva však nemůže být jedinou perspektivou. Stejnou váhu musí mít ochrana obhajoby, základních práv, svobody projevu, princip proporcionality a zkušenost s případy, kdy trestní řízení skončilo jako nedůvodné.
Historie § 318a ostatně není ukázkou vzorné trestní legislativy. Profesor trestního práva Jiří Jelínek jej kritizoval jako nejasný, neurčitý, vágní a snadno zneužitelný a upozornil rovněž na způsob jeho přijetí, rozsah kriminalizace, trestnost přípravy a prakticky nulovou legisvakanční dobu. Ústavní soud sice zákon nezrušil, zároveň však sám shledal v legislativním procesu porušení jednacího řádu při ukončení sněmovní rozpravy, byť nikoli v intenzitě odůvodňující derogaci zákona.
Bezpečnost státu je legitimní hodnota. Ale právě ve jménu bezpečnosti vznikaly historicky ty nejnebezpečnější gumové skutkové podstaty. Demokratický stát se od autoritářského nepozná podle toho, zda má prostředky proti cizím agentům. Pozná se podle toho, zda zákon dokáže cizího agenta právně odlišit od novináře, vědce, politického kritika nebo člověka s nepohodlným názorem dříve, než proti němu rozjede trestní mašinérii.
Pokud má nový § 318a obstát, nestačí připojit několik příkladů. Zákon musí taxativně nebo alespoň mimořádně přesně vymezit trestné jednání, požadovat objektivně prokazatelnou ingerenci cizí moci, skutečnou protiprávnost a konkrétní, reálné a bezprostřední ohrožení chráněného zájmu. Musí mít jasnou hranici vůči žurnalistice, vědě, občanskému aktivismu, legitimní politické činnosti a běžné mezinárodní spolupráci.
Jinak se může stát, že namísto opravy gumového paragrafu dostaneme pouze gumový paragraf s návodem k použití.
A to by nebyla ochrana právního státu před cizí mocí. To by bylo vytvoření dalšího mocného nástroje, před jehož možným nesprávným použitím bude právní stát muset chránit vlastní občany.
Zdroj:
1. HRUBEŠ, Karel. 2026. Úřad Lenky Bradáčové navrhl změnu paragrafu proti cizím agentům. „Bude to ministerský návrh,“ hlásí kritik. iROZHLAS.cz, 21. září 2026. Dostupné z: iROZHLAS – návrh NSZ na změnu § 318a
2. ÚSTAVNÍ SOUD. 2026. Nález Pl. ÚS 5/25 ze dne 4. 2. 2026, č. 42/2026 Sb. – Ústavnost skutkové podstaty trestného činu neoprávněné činnosti pro cizí moc. Brno: Ústavní soud. Dostupné z: NALUS – Pl. ÚS 5/25
3. Zákon č. 24/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 65/2022 Sb. a další související zákony. Sbírka zákonů České republiky. Dostupné z: Zákon č. 24/2025 Sb.
4. JELÍNEK, Jiří. 2025. Nad první novelou trestního zákoníku v roce 2025. Advokátní deník, 11. dubna 2025. Dostupné z: Advokátní deník – odborná kritika § 318a
5. VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY. 2026. Programové prohlášení vlády. Praha: Úřad vlády České republiky. Dostupné z: Programové prohlášení vlády
