Článek
Všechno začalo zdánlivě nevinně. Jeden občan se opakovaně obracel na orgány státního zastupitelství. Namítal pochybení v trestních věcech souvisejících s ochranou nezletilých dětí, upozorňoval na nevyřízené právní otázky, požadoval respektování procesních pravidel. Namísto přesvědčivé odpovědi se však v jednom z úředních vyrozumění dočetl, že jeho jednání představuje „až křečovitou snahu“ a „až kverulatorní přístup“. Autorem těchto slov byl státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze JUDr. Tomáš Turek.
Člověk by předpokládal, že státní zástupce, jehož profesním posláním je ochrana veřejného zájmu a zákonnosti, bude schopen odlišovat důsledné uplatňování práv od jejich skutečného zneužívání. Jestliže občan podává další stížnost proto, že považuje předchozí odpověď za neúplnou nebo upozorňuje na nové skutečnosti, nelze jej automaticky označovat za kverulanta. Jenže právě zde začíná příběh, který mnohé vypovídá o fungování kontroly v soustavě státního zastupitelství.
Občan podal stížnost. Nikoli proto, aby si vynutil trestní stíhání konkrétní osoby, ale aby bylo posouzeno, zda státní zástupce svými formulacemi nepřekročil hranice profesionálního a nestranného výkonu funkce. Zákon č. 283/1993 Sb. přitom není v této otázce neurčitý. V § 24 ukládá státním zástupcům povinnost vystupovat nezaujatě, zdržet se projevů osobních negativních postojů a zachovávat náležitou úctu k osobám, s nimiž jednají. Nejde o doporučení ze společenského bontonu. Jde o zákonné profesní povinnosti.
A jaká byla reakce? Vrchní státní zástupce v Praze Mgr. Zdeněk Štěpánek dospěl k závěru, že uvedené formulace nejsou nevhodné. Stěžovatel se proto obrátil na nejvyšší státní zástupkyni Lenku Bradáčovou. Zde se nabízela příležitost nejen potvrdit, že státní zastupitelství umí rozhodovat o druhých, ale také ukázat, že dokáže kriticky přezkoumat jednání vlastních představitelů.
Dne 5. října 2026 přišla odpověď. Nejvyšší státní zástupkyně oznámila, že se se závěry vrchního státního zástupce plně ztotožňuje. Pochybení neshledala. Podání odložila jako nedůvodné a připomněla, že vyřízení je konečné.
Právě zde se rodí zásadní problém. Nikoli proto, že nadřízený orgán musí každé stížnosti vyhovět. Nemusí. Ale proto, že od skutečného přezkumu očekáváme více než konstatování, že předchozí orgán měl k dispozici spis, dodržel lhůtu a jeho závěr je správný. Včas vyřízená stížnost totiž nemusí být správně vyřízenou stížností. A pouhé prostudování spisu ještě neodpovídá na otázku, zda byly skutečně vypořádány všechny rozhodující námitky.
Ještě překvapivější je argumentace použitá na obranu sporných výrazů. Státní zastupitelství poukázalo na to, že podobná slova lze nalézt v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Jako by výskyt určitého výrazu v soudním rozhodnutí představoval univerzální potvrzení jeho vhodnosti.
Jenže právo takto nefunguje. Právní význam slov neurčuje slovník jejich předchozích použití, ale konkrétní okolnosti. Soud může v určité věci hodnotit procesní postup jako zneužívající, pokud pro to má odpovídající podklady. Z toho ovšem nelze dovodit, že se obdobné označení automaticky hodí pro každého občana, který opakovaně žádá o nápravu.
Je skutečně tak obtížné vysvětlit, které konkrétní podání bylo zneužitím práva? Jaké jednání odůvodňovalo označení za kverulatorní? Proč nebylo možné příslušný právní závěr sdělit bez expresivního komentáře? A byly vůbec zohledněny důvody, pro které se občan na státní zastupitelství opakovaně obracel?
Na tyto otázky vyrozumění Lenky Bradáčové neposkytuje přesvědčivě individualizovanou odpověď. Namísto podrobného rozboru převažuje potvrzení správnosti předchozího postupu. To není důkaz nezákonnosti ani úmyslného krytí státního zástupce. Je to však oprávněný důvod k ostré kritice kvality institucionální kontroly.
Celý případ má navíc další rozměr. Původní podání bylo v jedné fázi posuzováno především jako požadavek na další výkon dohledu. Teprve následně Nejvyšší státní zastupitelství výslovně potvrdilo, že podstatnou část představovala samostatná stížnost na nevhodné chování podle § 16b zákona o státním zastupitelství. Stížnost nakonec byla příslušným orgánem vyřízena. To však neodstraňuje otázku, proč bylo zapotřebí opakovaně vysvětlovat rozdíl mezi stížností na chování úřední osoby a požadavkem na přezkoumání právního závěru.
Zákon přitom výslovně stanoví, že podání se posuzuje podle svého skutečného obsahu. Jestliže občan upozorňuje na nevhodné chování, má být tato námitka posuzována jako stížnost na nevhodné chování. Jestliže upozorňuje na nedostatky dohledu, musí být správně určen odpovídající dohledový režim. Administrativní pohodlí nesmí nahrazovat právní kvalifikaci.
Nejznepokojivější na tomto příběhu není jediná věta státního zástupce ani jediné zamítavé vyrozumění. Je to nebezpečí vzniku institucionální kultury, v níž se za důležitější považuje potvrzení postupu podřízeného než otevřené přezkoumání jeho možných chyb.
Samotná skutečnost, že stížnost byla odmítnuta, samozřejmě neprokazuje existenci takové kultury. Jenže kontrolní orgán musí nejen postupovat správně, ale také umět důvěryhodně vysvětlit, proč považuje konkrétní jednání za správné. Jinak vzniká dojem uzavřeného systému, ve kterém si jednotlivé stupně vzájemně potvrzují závěry, zatímco podatel stále čeká na odpověď k podstatě svých námitek.
Lenka Bradáčová stojí v čele instituce, jejíž autorita má vycházet ze zákona, odbornosti a důvěry veřejnosti. Její úlohou není automaticky přisvědčovat stěžovatelům. Stejně tak ale nemá být posláním nejvyššího státního zastupitelství poskytovat bezvýhradné institucionální zastání vlastním státním zástupcům. Mezi oprávněnou ochranou profesionální nezávislosti státních zástupců a nekritickou obranou jejich postupu je zásadní rozdíl.
Tady nejde o osobní spor s Lenkou Bradáčovou. Jde o princip. Pokud nejvyšší státní zástupkyně považuje výrazy použité jejím podřízeným za přiměřené, měla by být schopna přesvědčivě vysvětlit nejen to, že se podobná slova objevují v judikatuře, ale zejména proč byla oprávněná právě v posuzované věci.
Právě od toho existuje kontrola. Ne aby chránila pohodlí úřadu, ale aby prověřovala výkon veřejné moci. Ne aby občana odrazovala od dalších podání, ale aby odlišovala důvodné výhrady od skutečně zneužívajícího jednání.
A nyní přicházejí otázky, kterým se nelze vyhnout. Kdo nese odpovědnost za to, že zákonem stanovené profesní povinnosti nejsou ve vyrozumění přesvědčivě poměřeny s konkrétním jednáním? Kdo zajistí, že přezkum nebude pouze administrativním potvrzením předchozího stanoviska? A kdo bude kontrolovat kontrolory, pokud právě nejvyšší stupeň soustavy označí věc za konečnou?
Odpověď nemůže znít, že občan prostě podává příliš mnoho stížností. Takový závěr by byl nebezpečným převrácením smyslu právního státu. Orgány veřejné moci nejsou oprávněny předpokládat správnost vlastního jednání jen proto, že jejich postup již jednou někdo uvnitř soustavy schválil.
Konečnost stížnostního přezkumu neznamená neomylnost. Autorita funkce neznamená správnost každého úředního výroku. A vzájemné potvrzování stanovisek není samo o sobě důkazem skutečně účinné kontroly.
Jestliže má veřejnost státnímu zastupitelství důvěřovat, musí vidět, že zákonná pravidla platí také pro jeho představitele. Že § 24 zákona o státním zastupitelství není jen ustanovením na papíře. A že odpověď na legitimní právní námitku nebude nahrazena hodnotícím soudem o člověku, který ji vznesl.
Lenka Bradáčová se v této konkrétní věci svých státních zástupců zastala. To je doložený fakt. Zda tím zároveň dostatečně chránila zákonné požadavky na profesionalitu a nestrannost, je otázka, na kterou její vyrozumění podle mého hodnocení nepřineslo přesvědčivou odpověď.
A právě proto tento případ zasluhuje veřejnou diskusi. Ne kvůli jedné osobě nebo jednomu slovu, ale kvůli základní otázce, která přesahuje celý spor: Bude v českém státním zastupitelství na prvním místě zákon, nebo institucionální loajalita?
Zdroj:
1. Zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, zejména § 2 odst. 2, § 13a–13e, § 16a, § 16b a § 24. Dostupné z: https://e-sbirka.gov.cz/sb/1993/283
2. Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, zejména čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1. Dostupné z: https://e-sbirka.gov.cz/sb/1993/2
3. Vyhláška č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů. e-Sbírka [online]. Dostupné z: https://e-sbirka.gov.cz/sb/1994/23
