Teplice uhýbají odpovědnosti: kdo tu vlastně hlídá zákonnost škol?

Kolikrát je třeba městu vysvětlit jeho vlastní zákonné kompetence, než je začne skutečně rozlišovat? Jednou? Třikrát? Pětkrát? V Teplicích se kolem dvou základních škol odehrává už řadu měsíců pozoruhodný příběh veřejné správy. Jeho hlavními aktéry jsou Statutární město Teplice, Rada města Teplice, náměstek primátora pro školství a smart city Adam Souček a dvě městem zřízené školy – Základní škola Teplice, U Nových lázní 1102, a Základní škola s rozšířeným vyučováním cizích jazyků Teplice, Metelkovo náměstí 968. Druhou z nich jako městskou příspěvkovou organizaci potvrzují i oficiální dokumenty města.

Příběh začíná rodičovským sporem, ale dávno už není jen rodičovským sporem. Otec dvou nezletilých dětí opakovaně upozorňoval obě školy i jejich zřizovatele, že nesouhlasí se změnou škol. Následovala správní rozhodnutí, soudní řízení, obnovená řízení, a především rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. února 2026, č. j. 6 As 170/2025-37. A zde se příběh stává pro vedení města značně nepohodlným. NSS totiž nerozhodoval o nějaké abstraktní školské kauze z druhého konce republiky. Rozhodoval přímo ve věci obou teplických škol.

Soud stanovil velmi srozumitelné pravidlo. Pokud v řízení o přestupu dítěte vyjde najevo neshoda rodičů, škola nemůže bez souhlasu obou rodičů, případně bez pravomocného rozhodnutí civilního soudu, o přestupu rozhodnout a musí na rozhodnutí soudu vyčkat. NSS současně řešil i právo zákonného zástupce na informace a oddělil je od samotného správního rozhodnutí o přestupu. Jinými slovy: ne všechno, co se v těchto školách děje, lze pohodlně zabalit do balíčku označeného „státní správa – řeší krajský úřad“.

Jenže právě tuto obrannou zeď kolem sebe město Teplice dlouhodobě staví.

Rada města dne 20. března 2026 přijala usnesení č. 0171/26. Podnět vzala na vědomí a oznámila, že po projednání dostupných dokumentů „neshledala důvody pro další zásah v rámci svých kompetencí“. Potud by nebylo nic zvláštního. Zřizovatel nemusí každému stěžovateli vyhovět a zákon mu nepřikazuje dojít vždy k závěru, který si podatel přeje.

Pozoruhodné je však odůvodnění.

Město sdělilo, že podle jeho právního názoru byly veškeré administrativní kroky škol vykonávány v přenesené působnosti, a zasahovat tak mohou krajský úřad nebo soud. Dokonce uvedlo, že až do jejich případného nového rozhodnutí nelze očekávat jiný postoj samosprávy.

A tady začíná zásadní otázka: opravdu může město svou roli zřizovatele takto jednoduše odložit na polici?

Nikdo po Radě města Teplice nežádal, aby zrušila správní rozhodnutí ředitelů. Nikdo po Adamu Součkovi nežádal, aby rozhodoval spor rodičů místo opatrovnického soudu. V dalších podáních bylo naopak opakovaně a výslovně vysvětleno, že předmětem je vlastní zřizovatelská odpovědnost města. Podání ze 7. července 2026 to formulovalo zcela explicitně: město nemá nahrazovat krajský úřad ani soud, má posoudit, zda samo řádně vykonalo svou zřizovatelskou působnost.

Přesto 10. srpna přišla další odpověď podepsaná Adamem Součkem. Podání prý neobsahuje nové skutečnosti. Město setrvává na dosavadním postoji. Otázky náležející správním orgánům a soudům prý nepříslušejí zřizovateli.

Následovala další replika. Tentokrát už byla kompetenční otázka položena téměř laboratorně přesně: projednala věc Rada města Teplice? Přijala nové usnesení? Rozhodla, že žádné zřizovatelské opatření nepřijme? Nebo je stanovisko pouze názorem náměstka primátora?

Dne 21. září přišla odpověď. A opět: „Statutární město Teplice se seznámilo…“ Žádná jasná informace, zda rozhodovala rada. Žádné číslo nového usnesení. Žádná odpověď na přesně položenou kompetenční otázku. Jen další sdělení, že nebyly předloženy nové skutečnosti a že město bude respektovat případná budoucí rozhodnutí správních orgánů a soudů.

Jenže zákon o obcích zná něco, čemu se říká vyhrazená pravomoc rady.

Podle § 102 odst. 2 písm. b) zákona o obcích právě rada plní vůči právnickým osobám zřízeným obcí úkoly zřizovatele. A nejde o akademickou interpretaci několika nespokojených právníků. Městský soud v Praze v rozsudku 14 A 89/2017-47, publikovaném pod č. 3905/2019 Sb. NSS, výslovně řešil kompetence obce vůči jí zřízené škole. Vyložil, že pravomoci podle § 102 představují okruh záležitostí, které zásadně nemůže vykonávat jiný orgán obce, a že řešení záležitostí školy v postavení jejího zřizovatele náleží radě.

Tady už se těžko spokojit s nekonečnou odpovědí: „to řeší někdo jiný“.

Je samozřejmě pravda, že rozhodnutí ředitele o přestupu dítěte je výkonem státní správy a že jeho nadřízeným správním orgánem je krajský úřad. Ale z toho přece neplyne, že město přestává být zřizovatelem školy pokaždé, když se problém částečně dotýká správního rozhodnutí.

Dokonce školský zákon v § 166 počítá s tím, že závažné porušení povinností ředitele může zjistit samotný zřizovatel. Neznamená to, že město musí po každé stížnosti odvolávat ředitele. Znamená to ale něco podstatného: zákon zná aktivní zřizovatelskou roli. Zřizovatel není poštovní schránka, která všechny nepříjemné otázky přeposílá krajskému úřadu, soudu nebo České školní inspekci.

A zde přichází nejnepříjemnější otázka celé kauzy.

Co vlastně sledujeme?

Je to dlouhodobé nepochopení elementárního rozdílu mezi výkonem státní správy a zřizovatelskou působností? Jestli ano, je legitimní ptát se, jak kvalitně je na teplickém magistrátu právně zajištěna oblast školství, jestliže musí občan znovu a znovu vysvětlovat rozdíl mezi odvoláním proti správnímu rozhodnutí a odpovědností zřizovatele za vlastní příspěvkovou organizaci.

Nebo vedení města rozdíl chápe, ale zřizovatelskou rovinu jednoduše nechce otevřít? Pak je stejně legitimní otázka, proč.

Úmysl obcházet zákon z dostupných dokumentů prokázán není. Stejně tak nelze z jednotlivých přípisů objektivně diagnostikovat „nekompetentnost“ konkrétních osob. Ale občan má plné právo ptát se, proč po měsících korespondence, po konkrétním rozsudku NSS přímo ve věci těchto škol a po opakovaném citování § 102 zákona o obcích stále přichází prakticky stejná odpověď.

Situace je o to podivnější, že během roku přibývaly další skutečnosti. Okresní soud v Nymburce podle předloženého usnesení z července 2026 konstatoval, že děti byly do teplických škol přihlášeny bez souhlasu otce a že otázka změny školy zůstává předmětem soudního řízení. Školy byly znovu upozorňovány na pokračující nesouhlas i na otázku právního titulu další školní docházky. Přesto jako by se u zřizovatele zastavil čas 20. března 2026.

Nejde přitom jen o jednoho otce a dvě děti.

Jde o mnohem základnější otázku fungování veřejné správy. Zřizovatel základních škol nakládá s veřejnými penězi, jmenuje jejich vedení a nese vlastní zákonem vymezenou odpovědnost za organizace, které vytvořil. Pokud dokáže při závažném a dlouhodobě dokumentovaném problému odpovídat pouze tím, že čeká na jiné orgány, co přesně si pod pojmem „výkon zřizovatelské působnosti“ představuje?

A pokud představitel odpovědný za školství dostane opakovaně položenou jednoduchou otázku „rozhodovala o tom rada, ano, nebo ne?“ a místo jednoznačné odpovědi přijde další obecný přípis, problém už dávno není jen právnickou debatou.

Je to otázka politické odpovědnosti za způsob správy města.

Adam Souček i Rada města Teplice mají samozřejmě právo dojít po řádném posouzení k závěru, že určité zřizovatelské opatření není potřebné. Neměli by však zaměňovat takový závěr za tvrzení, že samotná existence pravomoci krajského úřadu či soudu jejich vlastní zřizovatelskou roli odstraňuje.

Zákon ji totiž neodstraňuje.

A právě proto už nejde jen o otázku: „Kdo má pravdu ve sporu rodičů?“

Otázka zní mnohem jednodušeji:

Když město zřizuje školy, kdo v Teplicích skutečně vykonává odpovědnost zřizovatele – a proč je tak obtížné dostat na tuto otázku jednoznačnou odpověď?

Zdroj: