Soudce Fukal místo znalců? Když soudcovský úsudek začne suplovat odborné znalce

Existuje zvláštní a málo diskutované nebezpečí soudní moci. Nespočívá nutně v korupci, politickém tlaku ani v otevřené svévoli. Je mnohem nenápadnější. Vzniká ve chvíli, kdy se hranice mezi právním hodnocením a odborným poznáním začne rozplývat a soudce postupně nabude přesvědčení, že otázku určenou psychologovi, psychiatrovi, lékaři, technikovi nebo jinému specialistovi lze vyřešit dostatečně přesvědčivou soudcovskou úvahou. Právě tento problém názorně otevírá rozsudek soudce Mgr. Jakuba Fukala z Okresního soudu v Nymburce. Nejde přitom jen o jeden rozsudek a jednoho soudce. Fukalův případ je spíše ilustrací obecnější otázky: kde končí legitimní volné hodnocení důkazů a kde začíná nebezpečná iluze, že soudcovská funkce člověku propůjčuje univerzální odbornost?

Soudce je odborník na právo. To je jeho základní role. Musí rozumět právním normám, procesním pravidlům, dokazování, argumentaci, logice rozhodnutí a ústavním limitům veřejné moci. Není však automaticky klinickým psychologem, psychiatrem, znalcem stavebních konstrukcí, neurologem, genetickým expertem ani forenzním specialistou. Právě proto právní řád zná institut znalce. Nikoli jako dekoraci soudního řízení, ale jako procesní nástroj pro situace, kdy rozhodnutí závisí na skutečnostech, jejichž správné posouzení přesahuje běžné znalosti soudu.

A tady vzniká problém. Pokud soudce začne odbornou otázku označovat za nepotřebnou pro znalecké posouzení, ale následně ji sám v rozsudku vyřeší, vzniká paradox, který přesahuje konkrétní soudní spor. Buď daná otázka odborné znalosti vyžaduje, nebo nevyžaduje. Jestliže je její řešení natolik jednoduché, že ji lze spolehlivě vyhodnotit pouze ze svědeckých výpovědí a listin, znalec není třeba. Jestliže však jiný soud v souvisejícím řízení ustanoví psychiatra a klinického psychologa, zadá jim vyšetření rodičů a dětí a položí jim otázky po příčinách narušení rodinných vztahů a po možném ovlivňování dítěte jedním rodičem proti druhému, je obtížné současně tvrdit, že stejnou oblast lze v jiném řízení bezpečně vyřešit pouhým soudcovským úsudkem.

Právě v tom je případ soudce Fukala zajímavý jako obecnější varování. V souvisejícím opatrovnickém řízení bylo odborníkům uloženo posoudit konkrétní příčiny případného narušení vztahu dětí k rodičům a také otázku, zda jsou děti některým z rodičů ovlivňovány proti druhému. To nejsou právní otázky. To jsou otázky psychologické dynamiky, vývoje dítěte, loajality, rodinného konfliktu a kauzality. Přesto se v rozsudku soudce Fukala objevují vlastní závěry o tom, jaké faktory vztahy ovlivnily, z čeho děti odvozovaly své postoje a že jejich negativní postoje nebyly výsledkem výlučně či převážně působení matky. V témže rozhodnutí přitom soud označil širší znalecké zkoumání vztahů za nadbytečné. Právě tento rozpor je důležitější než osobní spor jeho účastníků.

V soudní síni se totiž může velmi snadno narodit nebezpečný druh epistemologické moci: soud nerozhoduje jen o tom, co právně platí, ale začne mít pocit, že zároveň bezpečně ví, proč se lidé chovají, jak se chovají, co dítě skutečně prožívá, proč změnilo vztah k rodiči, jak významný byl určitý vliv a co by odborník pravděpodobně stejně zjistil. V tu chvíli se z právní autority stává autorita vševědoucí. A právě zde se právní stát dostává na tenký led.

Největším nebezpečím přitom není ani chybný znalecký posudek. Ten lze zpochybnit, doplnit, porovnat s jiným posudkem, vyslechnout znalce a prověřit jeho metodu. Mnohem obtížněji se polemizuje s odborně znějící soudcovskou úvahou, která formálně vystupuje jako „hodnocení důkazů“. Kdo totiž určí, kde ještě soudce hodnotí důkaz a kde už fakticky provozuje psychologii bez psychologa? Kde pouze interpretuje výpověď dítěte a kde již vyvozuje mechanismus formování jeho osobnosti? Kde konstatuje sled událostí a kde začíná určovat jejich psychickou kauzalitu?

Tento problém není omezen na rodinné právo. Úplně stejně může vzniknout ve zdravotnickém sporu, kde soudce začne sám posuzovat příčinu komplikace léčby. Ve stavebním řízení může bez specialisty „logicky“ dovodit příčinu statické poruchy. V pracovním sporu může sám hodnotit zdravotní způsobilost. V trestním řízení může podle dojmu určit psychický stav obviněného. Ve sporu o elektronická data může bez znalce rozhodnout, co je technicky možné a nemožné. Jakmile se takový způsob uvažování normalizuje, znalec se z procesní pojistky stává jen volitelnou rekvizitou: použijeme jej, pokud se jeho expertiza hodí, a odložíme jej, když má soud již vlastní vysvětlení.

Jenže soudcovská nezávislost neznamená odbornou všemohoucnost. Nezávislost chrání soudce před vnějšími zásahy do rozhodování. Nedává mu však licenci překračovat hranice vlastní odbornosti. Naopak skutečně profesionální soudce musí být schopen rozpoznat okamžik, kdy právo končí a začíná medicína, psychologie, ekonomie nebo technika. Přiznat, že určitou otázku musí vyhodnotit odborník, není slabost. Je to projev kompetence.

Právě proto může případ soudce Fukala sloužit jako užitečný symbol širšího problému. Nejde o tvrzení, že každý jeho skutkový závěr musí být nutně chybný. To může posoudit odvolací soud. Podstatnější je metoda: soud věděl, že v související věci probíhá odborné psychologické a psychiatrické zkoumání, znal jeho zaměření, přesto vlastní rozsudek postavil také na závěrech, které se s otázkami položenými znalcům obsahově výrazně překrývají. To je přesně okamžik, kdy by měla být veřejnost, advokáti i samotné soudnictví mimořádně pozorné.

Soudní moc totiž disponuje něčím, co žádný znalec nemá: autoritou státu. Znalec může napsat chybný názor a soud jej může odmítnout. Když však soudce vloží vlastní odborně znějící úvahu do rozsudku, stává se součástí státního rozhodnutí a může bezprostředně ovlivnit rodinu, majetek, profesní život nebo pověst člověka. Právě proto musí být hranice mezi právním a odborným úsudkem střežena přísněji, nikoli volněji.

Talár totiž není univerzální diplom. Soudní síň není laboratoř a soudcovská zkušenost není psychodiagnostická metoda. Rozsudek může mít autoritu práva, ale nemůže pouhým vyhlášením proměnit laický odhad v odborný poznatek. Pokud zapomeneme na tento jednoduchý princip, může se justice začít nenápadně měnit z instituce, která rozhoduje na základě odborně zjištěných skutečností, v instituci, která považuje vlastní přesvědčení za dostatečnou náhradu poznání. A právě tam už začíná skutečné nebezpečí: nikoli soudce, který se mýlí, ale soudce, který už nepotřebuje vědět, protože mu k jistotě stačí to, že rozhoduje.

Zdroje: