Škvorec pod pokličkou: proč tají, kdo a jak rozhodoval o řediteli školy?

Ve Škvorci se 24. srpna 2026 rozhodovalo o tom, kdo povede místní základní školu. Čtyři uchazeči, konkursní komise, veřejná škola, veřejný zřizovatel. Na první pohled běžný personální proces. Jenže místo jasného a transparentního uzavření výběrového řízení dnes nad celou věcí visí otázky, na které vedení městyse zatím nedalo přesvědčivou odpověď.

Jeden z účastníků konkursu, který byl komisí označen za vhodného kandidáta a skončil ve výsledném pořadí čtvrtý, se po skončení řízení rozhodl ověřit, jak přesně bylo výsledku dosaženo. Nežádal žádné nové posudky, nové hodnocení ani dodatečné vysvětlování toho, co si kdo myslel. Chtěl existující dokumentaci: zápis, individuální pořadí sestavená členy konkursní komise, způsob výpočtu výsledného pořadí, hodnoticí podklady, komunikaci a dokumenty vztahující se k průběhu konkursu.

A právě zde se jednoduchý příběh mění v příběh mimořádně podivný.

Každý člen konkursní komise sestavoval vlastní pořadí uchazečů. Žadatel proto výslovně požádal, aby bylo zřejmé, kterému konkrétnímu členu komise každé pořadí patří. Městys dokument poskytl – ale právě tuto informaci odstranil. Ve svém rozhodnutí otevřeně uvádí, že pořadí poskytl tak, aby nebylo možné zjistit, který konkrétní člen komise které individuální pořadí sestavil.

Proč?

Veřejnost smí vědět, kdo v komisi seděl. Smí znát výsledné pořadí. Smí vědět, že členové kandidáty hodnotili. Ale jakmile má být spojeno konkrétní jméno hodnotitele s konkrétním výsledkem jeho hodnocení, přichází anonymizační clona.

A právě tady začíná být transparentnost skutečně důležitá.

Během samotného konkursu totiž před svědky zazněly výroky, které nelze jednoduše smést ze stolu jako nepodstatné poznámky. Jeden z členů komise současně působící ve vedení městyse před dalšími přítomnými uvedl, že jiní kandidáti před konkursním řízením komunikovali se zastupiteli, zatímco jeden z uchazečů nikoli. A právě tato skutečnost mu byla prezentována negativně. V průběhu téhož konkursu před svědky zazněla také výtka, že dotyčný uchazeč není „místní“.

To už není abstraktní debata o transparentnosti. To je velmi konkrétní otázka: měly při výběru ředitele veřejné školy hrát roli předchozí osobní kontakty se zastupiteli a místo bydliště kandidáta?

Povinný subjekt následně sám uvedl, že písemná komunikace s několika uchazeči před konkursním řízením skutečně existovala. Zároveň sdělil, že podle dostupných podkladů neexistoval žádný dokument, který by všem kandidátům předem sděloval, že se od nich očekává kontakt s představiteli městyse. A stejně tak nebyla nalezena hodnoticí kritéria, podle nichž by mělo být přihlíženo k tomu, zda je někdo „místní“, kde bydlí, jak dlouhou má vazbu na obec nebo zda předem kontaktoval vedení městyse.

A teď přichází jádro celého problému.

Pokud tyto okolnosti žádnou roli nehrály, proč má být tak obtížné ukázat, jak jednotliví členové komise kandidáty skutečně seřadili?

Pokud předchozí kontakt se zastupiteli nebyl hodnoticím kritériem, proč má být skryto, zda právě člen komise, který o těchto kontaktech před svědky hovořil, hodnotil kandidáty výrazně odlišně?

Pokud „místnost“ uchazeče neměla na rozhodování žádný vliv, proč by veřejná kontrola konkrétního hodnocení měla představovat problém?

Právě proto je anonymizace individuálního pořadí tak citlivá. Nejde o zvědavost. Jde o jediný způsob, jak porovnat veřejně pronesené postoje jednotlivých členů komise s jejich skutečným hodnoticím úkonem.

Pak ovšem přichází ještě druhá bariéra.

Peníze.

Za poskytnutí dokumentace požaduje městys 6 000 korun. Tvrdí, že zpracování žádosti, posouzení citlivých údajů, konzultace a anonymizace mají zabrat dvacet hodin práce. Dvacet hodin. Dva a půl pracovního dne. Konkurs se čtyřmi uchazeči.

Ano, dokumentace může být rozsáhlá. Ano, některé údaje musí být chráněny. Ale kde je rozpis? Kolik dokumentů? Kolik stran? Kolik e-mailů? Kolik minut nebo hodin připadá na jednotlivé skupiny listin? Co konkrétně tvoří ony „konzultace“? Proč právě dvacet hodin?

Odpověď chybí. Je tu pouze konečný výpočet: dvacet hodin, šest tisíc korun.

Celá věc je ještě bizarnější tím, že městys ve svém rozhodnutí vydaném téhož dne už přesně popisuje, jaké dokumenty nalezl, jaké neexistují, co bude anonymizováno a jak bude s jednotlivými podklady naloženo. Na konci dokonce uvádí, že v ostatním rozsahu byly požadované informace poskytnuty. Jenže současně v druhém dokumentu tvrdí, že poskytnutí informací je podmíněno zaplacením 6 000 korun.

Tak tedy byly informace poskytnuty, nebo nebyly?

A jestliže úřad už ví, co dokumenty obsahují a co přesně v nich hodlá anonymizovat, proč potřebuje dalších dvacet hodin na jejich posouzení?

Tohle už není spor o jednu žádost podle informačního zákona. Je to test důvěryhodnosti místní samosprávy.

Vedení městyse může mít pro každý jednotlivý krok právní vysvětlení. Může vysvětlit anonymizaci. Může doložit dvacet hodin práce. Může vysvětlit, proč před konkursním řízením komunikovali někteří kandidáti s představiteli obce. Může vysvětlit, proč před svědky zazněla poznámka o tom, kdo kontaktoval zastupitele a kdo nikoli. Může vysvětlit i poznámku o „místním“ kandidátovi.

Ale právě to je potřeba udělat. Vysvětlit. Doložit. Otevřít dokumentaci kontrole.

Protože transparentnost není hrozbou pro poctivě vedený konkurs. Naopak. Je jeho nejlepší obranou.

Jestliže byl výběr ředitele místní základní školy veden korektně, podle stejných pravidel pro všechny čtyři uchazeče a bez skrytých preferencí, není co skrývat. Individuální hodnocení pak může celý proces očistit od pochybností.

Pokud se ale odpovědí na legitimní otázky stane anonymizace, nejasná dvacetihodinová kalkulace a šestitisícová vstupenka k dokumentům, pochybnosti nezmizí.

Naopak rostou.

A tak nad konkursem na ředitele školy ve Škvorci zůstává viset jediná, velmi jednoduchá otázka:

Jestliže bylo všechno v pořádku, proč je tak těžké ukázat, jak se skutečně rozhodovalo?

Zdroje: