Soudce Fukal znovu na hraně zákona? Nymburská justice pod palbou

Příběhy o oslabování právního státu nezačínají vždy převratem, politickým nátlakem nebo otevřeným porušováním ústavy. Někdy začínají mnohem obyčejněji. Jedním chybějícím výrokem. Jedním protokolem, který neodpovídá tomu, co se podle jiného soudního dokumentu při jednání stalo. Jedním účastníkem, kterému soud nařídí jednání, ale než dostane skutečný prostor promluvit, už slyší rozsudek. A potom přijde další chyba. A další. A postupně přestává být podstatné, zda každou z nich lze jednotlivě vysvětlit. Začne být podstatné, co jejich součet dělá s důvěrou v instituci, která má být posledním garantem zákonnosti.

Právě tak působí řízení vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 87/2025 soudcem Mgr. Jakubem Fukalem. Původně obyčejný spor o vypořádání společného jmění manželů se postupem času změnil v učebnicovou otázku procesní kultury justice.

V lednu 2026 vydal soud rozsudek. Později se ukázalo, že jeho výroková část vůbec nerozhodla o celém předmětu řízení. Nešlo o překlep v rodném čísle nebo špatně napsané datum. Chyběla rozhodnutí o několika uplatněných nárocích. Sám soud následně připustil, že nebylo formálně rozhodnuto o celé věci. Vada přesto nebyla zachycena před předložením spisu odvolacímu soudu. Teprve Krajský soud v Praze v červnu spis vrátil „bez věcného vyřízení“, protože nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení.

Chyba se stát může. To platí i pro soudce. Jenže právě po takovém zjištění by člověk očekával téměř laboratorně čistý další postup. Soud už ví, že jeho původní rozsudek byl neúplný. Ví, že věc je v odvolacím řízení. Ví, že účastník nesouhlasí s rozhodnutím bez jednání. A tak jednání skutečně nařídí.

Jenže 14. srpna přichází další zlom.

Úřední protokol zaznamenává přítomné osoby, oznámení, že jednání je nahráváno, a pak následuje věta, která by v právním státě měla každého procesualistu zarazit: „Na to bez přerušení jednání byl vyhlášen tento ROZSUDEK.“ Poté rovnou následují čtyři zamítavé výroky. Před vyhlášením rozsudku protokol nezachycuje žádný přednes žalovaného, žádnou výzvu k vyjádření, žádné projednání jednotlivých nároků ani závěrečnou argumentaci.

Tak k čemu vlastně ono jednání bylo?

Občanský soudní řád nestanoví jednání jako divadelní kulisu, která má dodat již hotovému verdiktu slavnostnější atmosféru. Jeho smyslem je dát účastníkům možnost tvrdit, namítat, reagovat a přesvědčovat soud ještě předtím, než rozhodne. Ústavní soud v nálezu II. ÚS 3679/12 zdůraznil, že pokud se účastník práva účasti nevzdal a s rozhodnutím bez jednání nesouhlasil, nelze smysl jeho procesního práva obejít. Účastník má mít možnost před soud předstoupit, přednést tvrzení, důkazy a hájit svá práva. V nálezu I. ÚS 1555/23 Ústavní soud ještě přesněji vysvětlil, že právo být slyšen znamená mít možnost účinně argumentovat k otázkám, na nichž bude rozhodnutí spočívat, tedy reálně ovlivnit soudní úvahu.

Právo mluvit poté, co už rozsudek zazněl, je totiž podobné právu podat připomínky k vlaku poté, co odjel ze stanice. Podle § 156 odst. 3 občanského soudního řádu je soud vyhlášeným rozsudkem vázán. Pokud tedy účastník dostane skutečný prostor až potom, co soud rozhodnutí vyhlásí, lze se legitimně ptát, zda byl opravdu slyšen, nebo pouze vyslechnut.

A pak přichází další zvláštnost. Doplňující rozsudek sám výslovně uvádí, že při jednání dne 14. srpna byla vznesena námitka podjatosti. Protokol o stejném jednání ji ale vůbec nezachycuje. Máme tedy dva dokumenty téhož soudu: jeden tvrdí, že procesní úkon existoval, druhý o něm mlčí.

Ještě podivnější je závěr protokolu. Ten nejprve uvádí, že byl zamítnut návrh žalovaného na jeho doplněn. O několik řádků dále však následuje formulace „Hlasitě diktováno bez námitek.“ Jak může být protokol bez námitek, když sám eviduje spor o jeho obsah?

Nejvyšší správní soud už podobnou situaci řešil v kárném rozhodnutí 11 Kss 5/2023-156. Tam se ukázalo, že protokol označený jako diktovaný „bez námitek“ neodpovídal zvukovému záznamu, podle něhož námitky ve skutečnosti zazněly. Kárný senát zdůraznil, že věrná protokolace není kosmetická formalita. Je podmínkou toho, aby účastník mohl účinně hájit svá práva a aby bylo později vůbec možné zjistit, co se v jednací síni odehrálo.

A právě tady se dostáváme k další, poněkud bizarní nymburské tradici: rozhodování ve chvíli, kdy ještě kolem rozhodujícího soudce visí otázka podjatosti. Skoro to začíná působit jako jakási procesní kratochvíle nymburského soudu — nejprve rozhodnout a potom vysvětlovat, co vlastně s námitkou podjatosti.

Právně je samozřejmě nutné být přesný. Každá námitka podjatosti automaticky nezastavuje řízení a § 15b odst. 2 občanského soudního řádu umožňuje za určitých podmínek věc nadřízenému soudu nepředkládat. To ale není podstata problému. Podstatné je pořadí. Jestliže účastník dostane reálnou možnost vyslovit pochybnost o nestrannosti soudce až poté, co tentýž soudce právě vyhlásil rozsudek, pak se procesní právo začíná podobat požárnímu alarmu, který se aktivuje až po dohoření domu.

V právním státě by otázka nestrannosti soudu neměla být technickou poznámkou za rozsudkem. Je jedním z předpokladů samotné legitimity rozhodování. A jestliže soudní proces vytváří obraz, že nejprve se rozhodne a teprve potom se řeší, zda měl účastník vůbec možnost relevantní pochybnost uplatnit, může být takový postup možná procesně vysvětlován, ale pro důvěru veřejnosti působí mimořádně nešťastně.

Do tohoto obrazu zapadá i další kuriozita. Doplňující rozsudek je datován 11. srpna 2026. Jenže tentýž dokument hodnotí námitku podjatosti, o které sám tvrdí, že byla vznesena až 14. srpna. Samotné chybné datum samozřejmě není důkazem předem připraveného rozhodnutí. Mohlo jít o banální písařskou chybu. Jenže když už máme neúplný původní rozsudek, vrácený spis, jednání bez zaznamenaného projednání věci, nezachycenou námitku podjatosti a vnitřně rozporný protokol, další „banální chyba“ přestává působit tak banálně.

Právě zde se z příběhu jednoho soudce stává příběh celého systému.

Soudní moc může občanovi vzít majetek, zasáhnout do rodinných vztahů, rozhodovat o jeho svobodě a definitivně určit jeho práva a povinnosti. Takovou moc lze demokraticky legitimovat jen tehdy, pokud je sama přísně svázána pravidly. Autorita soudu nevzniká státním znakem nad soudcovským stolem. Vzniká přesvědčením, že soud respektuje stejné právo, jehož respekt vyžaduje po občanovi.

A právě zde začíná skutečný problém. Občan zmešká lhůtu a nese následek. Neoznačí důkaz včas a nese následek. Nepřesně formuluje návrh a nese následek. Když ale soud opomene část výroku, nepřesně zachytí jednání nebo vyhotoví dokument s nemožnou chronologií, bývá to často vysvětleno jako chyba, která se „napraví“.

Taková asymetrie je pro důvěru v právní stát jedovatá.

Neznamená to, že každý soudcovský omyl je kárným proviněním. Ale jestliže se procesní vady vrství, vracejí a navzájem potvrzují v dokumentech samotného soudu, pak už veřejnost má právo požadovat víc než další frázi o možnosti podat odvolání.

Odvolání může napravit rozsudek. Nemůže zpětně vytvořit důvěru v proces, který už proběhl.

Zákon o soudech a soudcích proto soudci výslovně ukládá chovat se tak, aby nesnižoval důvěru v soudnictví, a každému účastníku poskytnout plnou možnost uplatnit jeho práva. Není to morální doporučení. Je to zákonná povinnost.

A právě proto je případ soudce Fukala větší než jeden majetkový spor.

Klíčová otázka dnes nezní, zda Krajský soud jednotlivé výroky potvrdí nebo zruší. Zní jinak: kolik procesních rozporů může u jednoho soudce a v jedné věci vzniknout, než jejich součet začne objektivně narušovat důvěru v řádný výkon soudnictví?

Právní stát totiž nekončí ve chvíli, kdy soud vydá chybný rozsudek. Ten lze opravit.

Skutečné nebezpečí přichází až tehdy, když občan začne nabývat přesvědčení, že procesní pravidla jsou tvrdě závazná pro něj, zatímco pro soud jsou jen doporučením.

A tehdy už nejde o spor jednoho účastníka se soudcem Jakubem Fukalem.

Tehdy jde o spor justice s vlastní důvěryhodností.

Právní stát totiž nezačíná tím, že občan respektuje rozsudek. Začíná tím, že soud a soudce respektuje právo.

Zdroje.