Článek
Příběh pozůstalosti po archimandritovi Martinu Marku Krupicovi začíná smrtí výrazné osobnosti českého pravoslaví, ale jeho skutečně podivuhodná kapitola se píše až dnes. Marek Krupica nebyl anonymním vlastníkem několika nemovitostí a účtů, po němž zůstala pouze účetní položka v dědickém spise. Byl pravoslavným duchovním, teologem, pedagogem a člověkem pevně spojeným s pravoslavnou tradicí. Je proto přinejmenším symbolicky pozoruhodné, kam jeho majetkový odkaz po několika letech putování nakonec dospěl. Ne k pravoslavné církvi, ne k někomu z jeho blízkého duchovního okolí, ale – prostřednictvím jeho matky – k ženě spojené s Církví československou husitskou. A právě způsob, jakým k tomu došlo, vyvolává stále více otázek.
Po Markově smrti bylo o jeho pozůstalosti vedeno dlouhé řízení u Okresního soudu v Litoměřicích. Nakonec byla jako jediná dědička potvrzena jeho matka Marie Krupicová. Už samotný konec tohoto řízení však obsahuje detail, který tehdy mohl působit nevýznamně, ale dnes získává zcela jiný rozměr. Marie Krupicová byla v závěrečné fázi řízení zastoupena Marií Hánovou. Marie Hánová je přitom osobou spojenou s prostředím Církve československé husitské. A právě ona se po smrti Marie Krupicové v roce 2026 podle vyrozumění soudní komisařky stala její jedinou závětní dědičkou.
Tady se celý příběh začíná uzavírat do pozoruhodného kruhu. Majetek Marka Krupici přejde na jeho matku. Matku při dokončení dědictví po synovi zastupuje Marie Hánová. O necelé dva roky později matka umírá – a její jedinou závětní dědičkou se stává právě žena, která ji předtím zastupovala. Právně může být takový postup naprosto legitimní. Člověk může svůj majetek odkázat komukoli a samotná skutečnost, že se bývalý zmocněnec stane dědicem, nic nezákonného nedokazuje. Jenže tady nejde pouze o abstraktní právní možnost. Jde o konkrétní majetek, jeho původ a o osobní odkaz zemřelého archimandrity.
Podle svědectví z Markova okolí přitom jeho vztah k Marii Hánové a k jejímu manželovi, kazateli či duchovnímu spojenému s mosteckou Církví československou husitskou, rozhodně nepatřil k blízkým. Řečeno zdrženlivě, být problematický. Marek je podle těchto svědectví neměl rád a nepovažoval je za osoby, kterým by chtěl svěřovat svůj osobní či majetkový odkaz. To je důležitá součást příběhu, protože právě ona vytváří onen téměř ironický kontrast: člověk, který byl celý život pevně spojen s pravoslavím a který měl mít k těmto lidem problematický vztah, se po smrti dostává do situace, kdy podstatná část jeho majetkového odkazu nakonec končí právě u osoby z tohoto okruhu.
Ještě ostřejší světlo na celý příběh vrhá otázka dluhů. V pravomocném usnesení o pozůstalosti po Marku Krupicovi nebyla zachycena pouze aktiva. Mezi pasivy byla uvedena také pohledávka ve výši 596 862 Kč z titulu plateb souvisejících s úvěrem a další čtyři konkrétní položky. Celkem šlo o 689 553 korun. Rozhodnutí zároveň uvádí, že aktiva a pasiva byla stanovena na základě prohlášení tehdejší dědičky Marie Krupicové. V téže době ji už zastupovala Marie Hánová.
Ani zde není právně přesné tvrdit, že tím byl dluh mezi věřitelkou a dědičkou pravomocně přisouzen jako rozsudkem na plnění. Pozůstalostní usnesení má jinou povahu. Fakticky však zůstává velmi podstatné, že závazky v celkové výši 689 553 korun byly v soudním pozůstalostním rozhodnutí výslovně zachyceny mezi pasivy. Podle dostupných podkladů je Marie Krupicová za svého života neuhradila. A po její smrti je nová jediná dědička Marie Hánová odmítá uznat.
To vytváří další paradox: žena, která byla na straně Marie Krupicová přítomna už při konečné fázi předchozí pozůstalosti, dnes jako její právní nástupkyně odmítá závazek, který je právě v dokumentech z této předchozí pozůstalosti zachycen. Je proto zcela namístě zjistit, jakou přesně roli Marie Hánová při tehdejším sestavení aktiv a pasiv měla. Podepsala některé z podkladů? Činila prohlášení jménem Marie Krupicové? Byla přítomna jednání, na němž byly dluhy projednávány? Nebo se těchto úkonů vůbec neúčastnila?
A pak přichází ještě jedna postava – mostecká notářka, která v nové pozůstalosti vystupovala jako soudní komisařka. Do tohoto řízení byla dne 4. května 2026 přihlášena pohledávka 689 553 korun, věřitelka byla přesně označena a upozornila také na probíhající civilní spor. Přesto před skončením pozůstalosti neproběhla ze strany soudní komisařky komunikace o tom, že nová dědička pohledávku popírá. Informace o odmítnutí pohledávky se k věřitelce dostala až prostřednictvím soudu v jiném řízení.
Ani z toho nelze automaticky dovozovat pochybení. Věřitel přihlášením pohledávky nezískává automaticky postavení účastníka celého pozůstalostního řízení. Přesto zůstává velmi důležitá otázka: jak přesně bylo s pohledávkou naloženo a co znamenalo její označení za „spornou“? Šlo jen o reprodukci názoru Marie Hánové, nebo o právní kvalifikaci soudní komisařky? A pokud druhé, na jakém základě?
Ještě citlivější je otázka případných vazeb. Existovala mezi soudní komisařkou a Marií Hánovou nebo bývalou právní zástupkyní Marie Krupicové nějaká bližší profesní či osobní provázanost? Pro takový závěr dnes není veřejně doložený důkaz, a proto by bylo nezodpovědné tvrdit, že nějaká nepřípustná vazba skutečně existovala. Ale právě množství neobvyklých okolností vytváří legitimní požadavek na transparentní odpověď. Pokud žádné nadstandardní vazby neexistovaly, lze to přece jednoduše vyjasnit. Pokud existovaly, je třeba znát jejich povahu a intenzitu.
Celý příběh se tak vrací k jediné zásadní otázce. Jak se stalo, že majetkový odkaz výrazného pravoslavného archimandrity nakonec přes jeho matku připadl kazatelce či pracovnici úplně jiné církve – osobě, která jeho matku předtím zastupovala při dědictví po něm samotném? A proč zároveň právě tato nová dědička odmítá uznat závazek, který byl už v předchozí pozůstalosti zachycen mezi pasivy?
Možná existuje jednoduché a zcela legitimní vysvětlení. Možná Marie Hánová staré paní dlouhodobě pomáhala, získala její důvěru a Marie Krupicová se svobodně rozhodla odkázat jí svůj majetek. Jenže dokud neznáme datum a formu závěti, okolnosti jejího vzniku, přesný rozsah předchozího zastupování, obsah rozhodných protokolů a způsob, jakým bylo naloženo s téměř sedmisettisícovou pohledávkou, zůstává celý příběh otevřený.
A možná právě v tom spočívá největší paradox odkazu archimandrity Marka Krupici. Člověk, který spojil svůj život s pravoslavím, po sobě zanechal majetek, jehož konečným dědicem je dnes osoba z prostředí Církve československé husitské. Nejde o to někoho předem obvinit. Jde o to položit otázku, kterou by měl být schopný zodpovědět každý důvěryhodný právní systém: jak přesně k takovému výsledku došlo – a je celý tento příběh skutečně tak transparentní, jak by vzhledem k odkazu Marka Krupici měl být?
Zdroj:
1. Okresní soud v Litoměřicích (2024). Usnesení ve věci pozůstalosti po Martinu Marku Krupicovi, sp. zn. 35 D 1357/2018, č. j. 35 D 1357/2018-275, ze dne 5. 6. 2024.
2. Okresní soud v Mostě (2026). Řízení o pozůstalosti po Marii Krupicové, sp. zn. 44 D 507/2026, zejména usnesení č. j. 44 D 507/2026-68 ze dne 24. 8. 2026; řízení soudní komisařky vedeno pod sp. zn. Nd 199/2026.
3. Okresní soud v Mostě (2026). o zaplacení 689 553 Kč s příslušenstvím, sp. zn. 13 C 31/2026, zejména usnesení č. j. 13 C 31/2026-39 ze dne 4. 5. 2026.
