Role zaměstnání v rámci rozhodování o poměrech nezletilých dětí

U rodičů může být jedním z těchto kritérií i jejich pracovní vytížení či výkon zaměstnání jako takový. Vzhledem k tomu, že v podstatě v každém řízení o úpravu poměrů k nezletilým dětem je tato otázka skloňována, rozhodli jsme se upozornit na jeden z nálezů Ústavního soudu, který se zabýval specifiky zaměstnání rodičů (např. i práce na směny) v souvislosti s rozhodováním o péči dítěte a styku s ním.

Konkrétně se jedná o nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 847/22. V tomto rozhodnutí se jednalo o otce, který byl příslušníkem Policie ČR a měl tedy pevně stanovené směny, kdy soudu předložil rozpis termínů, ve kterých může o nezletilou dceru pečovat a žádal střídavou péči. Nebylo mu však vyhověno.

Ústavní soud se v tomto rozhodnutí vyjádřil v tom smyslu, že je potřeba vždy zohlednit specifika každého případu (což by měly obecné soudy činit v každém řízení). Soud pak měl upravit společný čas otce a dcery právě dle těchto specifik. Ústavní soud také zdůraznil, že není možné nutit rodiče do výběru mezi zaměstnáním a dítětem, resp. není možné pouze z důvodu, že si rodič zvolil určité povolání, omezovat možnosti výkonu jeho rodičovské odpovědnosti.

Samozřejmě není možné, aby se dítě a druhý rodič plně přizpůsobovali zaměstnání a časové vytíženosti druhého rodiče. Pokud však má rodič zájem situaci řešit, snaží se si svůj čas přizpůsobit a může o dítě pečovat (byť v řekněme atypických intervalech), mělo by mu to být umožněno. Vše je samozřejmě podmíněno tím, že úprava styku či péče nesmí být v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. Ostatně povinnost respektovat a zohlednit nejlepší zájem dítěte, jakožto primární hledisko v řízeních, které se práv dětí dotýkají, jde zde vždy.

Tímto není samozřejmě řečeno, že nemohou nastat situace, kdy z důvodu zaměstnání, resp. zejména časové vytíženosti jednoho z rodičů, nebude možné rozhodnout ve prospěch střídavé péče nebo nebude možné stanovit široké možnosti styku. I takové situace se jistě stávají, nicméně soudy musí vždy pečlivě odůvodnit, z jakého důvodu není střídavá péče nebo alespoň co nejširší styk nepečujícího rodiče s nezletilým dítětem možný právě s ohledem na specifika toho kterého případu, kdy soudy musí vždy klást důraz na nejlepší zájem dítěte.

Problémovou otázkou někdy bývá i to, zda je v pořádku, pokud jednomu z rodičů vypomáhají s péči o dítě jeho rodinní příslušníci (typicky babičky a dědečkové). Samozřejmě je to v pořádku. Rodiče mají právo delegovat část svých povinností na jiné osoby, zvlášť za situace, kdy to vyžaduje jejich pracovní vytížení apod. Je přeci běžnou záležitosti, pokud rodičům i v rámci fungujícího partnerského vztahu občasně prarodiče (či jiné blízké osoby) vypomohou. Stejně tak není problém, pokud v rámci předávání dítěte ke styku s druhým rodičem doprovází dítě někdo jiný než rodič (například jiný rodinný příslušník či nový partner rodiče).

V předmětném nálezu se Ústavní soud pozastavil i nad věkem dítěte, jakožto kritériem pro rozhodování o typu péče o nezletilé dítě.  K tomuto snad jen podotkneme, že ani nízký věk dítěte není překážkou pro rozhodnutí o střídavé péči, pokud jsou oba rodiče schopni zajistit dítěti plnohodnotnou péči.

O tom, jak může být střídavá péče nastavena, a že nemusí být pouze ve známém režimu „týden a týden“, jsme se zmiňovali již v jednom z předchozích příspěvků. Vždy je na místě se o tomto poradit s advokátem, který se v dané problematice orientuje.