Článek
Při debatě týkající se zvyšování výdajů na obranu je otázka, zda vůbec budeme mít vojáky, kteří budou nově nakoupenou techniku využívat, zcela legitimní. Podstatné také není „pouhé“ nabírání nových vojáků, ale také rozdíl mezi tím, kolik lidí do armády přichází a kolik z ní odejde. „Letos ta čísla vůbec nejsou dobrá a ten trend není dobrý,“ zhodnotil v říjnu 2024 situaci náčelník generálního štábu Karel Řehka. Problémem je také stárnutí armády, resp. zvyšování průměrného věku. Níže rozeberu několik oblastí, se kterými je z mého pohledu vhodné pracovat.
Navýšení platů a dalších benefitů
Při výběru povolání je samozřejmě zásadní otázkou výše výdělku a benefitů. Aby se armáda mohla stát konkurenceschopnějším zaměstnavatelem, je bezesporu nutné tyto položky navyšovat. Zde ale bývá problémem, že voják je vnímán jako státní zaměstnanec a ve společnosti je obecně špatně nahlíženo na to, když platy ve veřejném sektoru převyšují výdělky v sektoru soukromém. Nelibost vystihuje tvrzení: „Proč mají brát více než my, když je z daní živíme?“
Podle mě si ale vojáci, policisté a hasiči zaslouží znatelně vyšší ohodnocení a jejich náročné a často nebezpečné povolání nelze srovnávat s různými úředníky, jejichž popis práce spočívá v odsezení požadovaného počtu tzv. židlohodin, kdy největší „vzrušení“ za den je diskuse o tom, kam se půjde na oběd. Nemluvím tím samozřejmě o všech úřednících, ale myslím, že takových pozic je na různých úřadech více než dost.
Paradoxní také je, že právě armáda, policie a hasiči požívají jako instituce nejvyšší důvěru veřejnosti. Ale když přijde na řadu diskuse, že by za svou práci měli být lépe odměňováni, už to tak slavné není, protože „jsou placeni z našich daní a co by ještě chtěli“.
Tím se dostáváme do situace, že armáda není na pracovním trhu konkurenceschopná. Situaci vojáků Řehka okomentoval takto: „Pokud je necháme dojíždět přes republiku, platit si cestovné a ubytovny, a přestože to jsou kvalifikovaní lidé, finančně se jim spíš vyplatí pracovat v Kauflandu na pokladně.“ Toto je potřeba bezesporu změnit a to zásadním způsobem. Jakási „pětistovka“ navíc nic nevyřeší.
Navýšení počtu vojáků by podle poslance za hnutí ANO a bývalého vojáka Pavla Růžičky mohla pomoci právě vyšší finanční odměna. „Je to jednoduché. Pokud mám nedostatek lidí nebo nedostatek kvalifikovaných lidí, tak v civilní firmě to uděláte tak, že těm lidem nabídnete nějaké nadstandardní finanční ohodnocení. To funguje všude,“ řekl Růžička pro Českou televizi.
S navyšováním platů vojáků by poslanec Růžička ale nejspíše narazil u svého stranického šéfa, který razí přístup, že naši obranu a bezpečnost zajistí rétorika, že chceme mír, našim spojencům by nepomohl a Trump to mezi Ruskem a Ukrajinou nějak vyřeší a že mu v tomto věří. Jinými slovy obrana naší země má být kdesi na vedlejší koleji a hlavní je uspokojit své voliče. Ale když na nás poletí ruské rakety, vyššími důchody a provoláváním, že chceme mír, se před nimi jednoduše neubráníme.
Délka služby a změna myšlení
Profese vojáka je u nás do značné míry vnímána stylem, že jedinec v armádě stráví celý pracovní život a po desítkách let odejde do důchodu, resp. bude pobírat výsluhový příspěvek. To je komplikovaná vyhlídka pro mladší lidi, kteří chtějí mít více svobody, cestovat, zkoušet, užívat si a ne se ve dvaceti letech věku kamsi upsat na celý život. Tím pádem do armády vstupují lidé vyššího věku, kteří si například nedokázali vybudovat až tak úspěšnou kariéru v civilním zaměstnání a volí určitou jistotu. To je z hlediska kvality armády problematické.
Limitujícím faktorem je rovněž myšlenkové nastavení společnosti. Pokud dvacetiletý do armády vstoupí, stráví v ní například 15 let, lehce se může stát, že posléze bude mít problémy při hledání práce, protože v 35 letech nebude mít žádné „normální“ pracovní zkušenosti a bude vnímán jako „zelený mozek“, co umí jen běhat po lese se samopalem. A nedej bože onen uchazeč o práci bude po odchodu z armády ještě v aktivních zálohách, bude jezdit na cvičení, takže ho zaměstnavatel radši nevezme, protože by musel řešit jeho pracovní výpadek.
To ukazuje i na myšlenkové odtažení armády od společnosti a společnosti od armády. „Převládl pocit, že obrana země se netýká občanů a celé společnosti, ale že se týká malého profesionálního sboru vojáků, kteří jsou za to placeni,“ uvedl Řehka. Odtažení se dá vystihnout i slovy: „Vy si chcete hrát na vojáky a my vám to máme platit.“ Situace, kdy je armáda vnímána jako cosi na obtíž a černá díra na peníze, je obzvlášť v současném světě cesta do pekel.
Například ve Finsku, kde je základní vojenská služba a armáda je obecně vnímána jako prestižní zaměstnavatel, do ní mladí lidé vstupují, protože ví, že i po případném odchodu to pro ně bude cenný zápis v životopise, který jim na pracovním trhu naopak pomůže k lepšímu zaměstnání. U nás, až na určité vysoce specializované profese, platí spíše pravý opak.
K tomu jen dodejme, že Finsko s 5,5 miliony obyvatel dokáže dát v případě války dohromady až 280 000 vojáků a navíc disponuje rezervou o velikosti 870 000. V populačně dvakrát větším Česku jsme na čísle lehce přes 30 000. A jsou snad Finové váleční štváči, neví co s penězi, lidé tam trpí bídou a nemají tam peníze na důchody? Nejspíše ne. Je to jednoduše o postavení armády ve společnosti, ale také o vztahu společnosti k vlastní zemi. Kde je vůle, je i cesta.
Osobní svobody
Další problematickou oblastí je míra osobních svobod. Zatímco ve zmíněném Kauflandu si zaměstnanec odpracuje svou směnu a víc neřeší, u profesionálního vojáka to je jiné. Přijde rozkaz, že jedete na cvičení nebo zahraniční misi apod. a jedete. Vaše osobní svoboda je tak mnohem menší, ale to je z podstaty věci pochopitelné. Jen ta ztráta svobody musí být odpovídajícím způsobem ohodnocena, což není.
Jako problematické vidím i omezení dalších svobod. Armáda musí být apolitická, což je naprosto správně. Asi nikdo soudný si nepřeje návrat obdoby komunistických politruků, kteří by prováděli politické školení mužstva o zákeřných západních imperialistech, aby pak jediný, kdo tuto zemi vojensky napadne, nebyli ti západní imperialisté, ale právě komunisté ze „spřátelených“ zemí.
Zarážející je skutečnost, kdy se vojáci nemohou vyjadřovat k věcem veřejným, protože by přece nebyli apolitičtí a zasahovali by do politiky. Představme si situaci, že nějaký voják by z pozice občana podepsal petici, že nesouhlasí s tím, aby byl městský park vykácen a vzniklo tam například parkoviště, o čemž by rozhodlo vedení města. A jelikož vedení města je zvoleno za nějaké politické subjekty, tak už onen voják podpisem petice není apolitický a zasahuje do politiky. A nedej bože, aby napsal kamsi na Facebook, že s přeměnou parku na parkoviště nesouhlasí. Lehce by se mohl dostat k nadřízenému na kobereček, protože z vedení města by přišla stížnost, že se voják nemá montovat do politiky, protože armáda má být striktně apolitická.
Vstupovat do instituce s předpokladem, že se nemůžete vyjadřovat v podstatě k jakýmkoliv věcem veřejným, abyste náhodou nezasahoval do politiky? To také jako lákadlo do armády zrovna nepůsobí.
„I příslušníkům armády musí být zachována možnost komentovat věci veřejného zájmu. Civilní kontrola armády totiž neznamená, že je možno vojáky redukovat na pouhé voliče a že je možno odříznout je od všech politických procesů, a zbavit ostatní občany práva slyšet jejich politické názory. Vojáci mají právo vyjadřovat své politické názory, pokud tím neohrozí efektivitu armády, resp. pokud tím neohrozí svoji způsobilost vykonávat přidělené úkoly,“ píše advokát Aleš Rozehnal a já s ním plně souhlasím.
Strach z války jako překážka pro vstup do armády?
Toto je velmi diskutabilní a nezaznamenal jsem nějaký hlubší výzkum. Lidskou přirozeností je samozřejmě přežít. Ale položme si otázku. Kdy budeme ohroženější? Když pro svou obranu nic neuděláme, budeme slabí a jen budeme opakovat, že chceme mír? Nebo agresora spíše odradíme tím, že budeme silní a připravení bránit svou zemi? Proč má oproti nám poloviční Finsko tak velkou armádu? Protože nechtějí mír? To asi ne.
Samozřejmě můžeme neustále poslouchat, že Putin přece země NATO nenapadne, že to není blázen a co by z toho měl. Ale tato slova zaznívají od těch samých lidí, kteří v únoru 2022 tvrdili, že Putin přece Ukrajinu nenapadne, že to není blázen a co by z toho měl. A ti samí rovněž hlásají, že když budeme investovat do obrany, jsou to vyhozené peníze, protože nás Putin nenapadne, aby současně hlásali, že když budeme investovat do obrany, tak tím budeme Rusko provokovat a Putin nás napadne. Logiku v podobných „facebookových“ vyjádřeních hledat netřeba.
Pokud by ale k něčemu došlo, vždy je lepší být připraven než překvapen. V krizové situaci bychom se samozřejmě nemohli spolehnout na osoby, které se označují jako „vlastenci“. Jak se tito lidé chovají v krizích ukázala již covidová pandemie a rovněž nedávné povodně.
I když mají plná ústa a klávesnice toho, že Ukrajinci se mají vrátit na Ukrajinu a jít bojovat, těžko si lze představit, že by tito lidé označující se za „vlastence“ bránili svou zemi, když jen neustále na vše nadávají.
Část by nejspíš ruské tanky vítala s tím, že Putin u nás konečně udělá pořádek, a část by se vydala ukrýt před ruskými raketami kamsi do Německa, kde by pravděpodobně nadávali, že jim Němci mají vyplácet vyšší dávky. Respektive by dělali přesně to, co sami kritizují, a to podle hesla „podle sebe, soudím tebe“.
Závěrem
Jedním z pilířů naší suverenity je naše armáda. A proto by měla být obzvlášť ve vztahu k současné bezpečnostní situaci, jejímž viníkem je teroristický Putinův režim, odpovídajícím způsobem financována a vojáci odpovídajícím způsobem odměňováni, aby nebyly nejmenší pochybnosti, jestli nebudou mít lepší podmínky v Kauflandu. Finsko, které má nižší celkové HDP než Česká republika, pořizuje 64 letadel F-35. Pobaltské země, které jsou chudší než Česká republika, budou na obranu vydávat až 6 % HDP. Jednoduše si váží své suverenity.
U nás je do značné míry obrana a armáda sprosté slovo a jakési údajné válečné štvaní, což neustále opakují různí proruští agitátoři. Kromě nich naši bezpečnost a suverenitu ohrožují i různí populisté zaměřující se na mazání medu kolem úst, jak vše bude levné, bude líp, s cizími problémy nás neotravujte, my vám nepomůžeme, financovat armádu nechceme, my chceme mír a Trump říkal, že to všechno vyřeší. Co by na tohle asi řekli českoslovenští legionáři, naši letci bojující v bitvě o Británii, vojáci 1. československého armádního sboru, účastníci odboje a další? Myslím, že by jim z takového přístupu bylo na zvracení.
