Článek
V roce 1989 mi táhlo už měsíc na desátý rok. Žil jsem se svou matkou a starší sestrou v bytě v panelovém domě. Měli jsme se dobře, jen občas jsem dostal na zadek, protože jsem zlobil. Zpětně se dozvídám, že bylo těžké nakoupit například banány, tudíž nejsem schopen říct, jestli jsem toto ovoce znal in natura. Ve škole jsem prospíval s vyznamenáním, ale jak jsem už prozradil, občas jsem zlobil. Vykřikoval jsem a když jsem znal odpověď na položenou otázku, mával jsem se zdviženou rukou na paní učitelko a křičel jsem: „Ško, ško, já to vím.“ „Starší“ ročníky ví (mladším prozradím), že toto oslovení byla zkomolenina oslovení soudružko, tedy oslovení ryze komunistického charakteru. A takto jsem jako dítě prožíval své mládí.
Přichází 17. listopad. Já se chci dívat v televizi na svoje oblíbené pořady v černobílé HD kvalitě. Ono upřímně řečeno nebylo v té době moc na výběr. Simpsonovi byli ještě za oceánem, takže jsem se jistě těšil na Večerníček. Předtím snad mohli vysílat FKÚ – Federální ústředna pátrá, kde jsem si mohl ověřit, zda policie nehledá někoho v mém okolí nebo jsem si mohl zacvičit s oblíbeným pořadem Cvičme v rytme. A ejhle, v televizi běží nějaký přenos. V Praze se sešla spousta lidí. Mávají tam státními vlajkami, v ruce mají nějaké transparenty a pořád něco skandují. Vzpomínám si, že nějaký takový přenos byl vysílán v květnu na Prvního máje. Ale tohle je asi jiné. Tady spíš lidi u mikrofonu k něčemu vyzývají a jako by na něco nadávali, aniž by teda používali sprostá slovíčka. Nevím, co to je, ale žádný pořad ani Večerníček nedávají, tak si jdu lehnout. No jo, ale ono to pokračuje i v dalších dnech. Pořád to samé. Nějaké povídání, záběry na davy lidí s vlajkami. A zase jsem bez Večerníčku. A to jsem nic neprovedl. Ve škole nám navíc zakázali říkat moje oblíbené „ško“, a že učitelům musíme říkat paní učitelko nebo pane učiteli (tím pádem mě de facto odnaučili vykřikovat, protože toto oslovení je nepoměrně delší).
Očima devítiletého chlapce mě teda 17. listopad pěkně naštval. Nevím, co pozitivního mi přinesl. Samé zákazy a ztráta oblíbeného (Večerníček mluví za vše).
Očima dospělého jedince pochopitelně chápu význam 17. listopadu a jsem rád, že mé děti mohou vyrůstat v zemi, kde vládne demokracie. A mezi nesčetné výhody, které jim demokracie přináší, patří i to, že si mohou ohmatat, a dokonce sníst banán nebo se podívat na Večerníček barevně. Pevně doufám, že už žádná další demonstrace nebude.
