Článek
Znáte knihu Kronika města Kocourkova? Já jsem ji nikdy nečetl a musel jsem se podívat, kdo je autorem. Panu Ondřeji Sekorovi tímto skládám hold za to, jaké nadčasové dílo vymyslel. Jen ve zkratce. Kocourkov je město či městečko, kde místní obyvatelé vydávají různá podivná a nesmyslná nařízení, podle kterých se musí kocourkovští obyvatelé řídit. Zajímalo by mě, co inspirovalo pana Sekoru při vymýšlení. Zda se jednalo jen o fantazii nebo se mu stala předlohou nějaká osoba či osoby, se kterými se ve svém životě potkal. Hádal bych to druhé.
Jak jsem zmínil, nikdy jsem knihu o Kocourkově nečetl, přesto vím, o co v knize šlo. Však zlidovělo výše zmíněné prohlášení „tady je to jako v Kocourkově“. Prohlášení zlidovělo, protože lidská hloupost je bezmezná a kocourkovští žijí mezi námi neustále.
Znovu jsem se o tom přesvědčil nedávno, když jsem se jal studovat, co nového se děje v té naší drahé české kotlině. Jeden z článků mě upozornil, že mají z českého jídelníčku zmizet kapustové karbanátky nebo houbové řízky. No tak to je konec. Už jsem se smířil s tím, že nemůžu u nás v Čechách pít rum, ale musel jsem se přeorientovat na tuzemák. Skousl jsem i to, že si nemohu namazat na chleba pomazánkové máslo, ale jen pomazánkové bez másla. Ok, řekl jsem si tehdy, vlk se nažral, ale koza zůstala skoro celá. No jo, ale ono to pokračuje, stejně jako v tom Kocourkově. Takže teď jsou na řadě houbové řízky a kapustové karbanátky. Podle příslušných úřadů totiž mohou tyto názvy klamat či mást spotřebitele. Oni to nakonec ti kocourkovští myslí dobře s námi, se spotřebiteli, protože pokud se půjdeme my spotřebitelé najíst do restaurace, už nebudeme klamáni a nemůžeme dostat to, co nechceme.
Předpokládám, že každý normální jedinec ví, co je kapustový karbanátek. Když přijde do restaurace a objedná si kapustový karbanátek, ví, že dostane na talíř kapustový karbanátek. Asi to neví jen ti kocourkovští, kteří asi očekávají něco jiného.
Budeme-li tady u nás pokračovat v tomto duchu, bude muset naše největší automobilka přestat vyrábět jeden ze svých modelů. Hrozí totiž, že by si běžný spotřebitel mohl tento model splést s medvědem.
Když tak o tom přemýšlím, knihu Kronika města Kocourkova bych zařadil mezi povinnou četbu vysoce postaveným úředníkům na ministerstvech a jiných podobných „úřadech“. Třeba by se po jejím přečtení chytli za nos a někteří by se třeba i zastyděli. Ti ostatní by alespoň rozumně strávili pracovní dobu a nevymýšleli by nová kocourkovská nařízení.
