Článek
Jakožto pedagog klidnějšího ražení doprovázím svoji kolegyni na různé školní akce, které podniká se svou třídou. Jak bylo zmíněno v úvodu, kolegyně se dokáže dostat do situací, které běžný smrtelník nemůže prožít. Moje maličkost, coby častý doprovod, jsem těchto situací svědkem. Dovolte mi tímto popsat krátký příběh z poslední akce.
Rozhodli jsme se se třídou vydat na cyklistický výlet v okolí naší školy. Kolegyně přijela na sraz včas, bohužel však na bicyklu, který měl vypuštěno zadní kolo. Oprava nebyla možná. Co teď? Natěšená třída čeká. Kolegyně volá svému známému, který má sídlo v sousední vsi. Otázka zní: „Půjčíš mi kolo, já mám kolo rozbité.“ Kladná odpověď kolegyni potěšila, jak se však pro kolo dostat? Probíhá druhý telefonát a je oslovena další kolegyně, která vlastní osobní vůz s tím, zda může posloužit coby taxík. Druhá kolegyně je ochotná a odváží naši kolegyni pro bicykl.
Třída vyráží. Jedeme cestou necestou, polem nepolem. A to doslova. Zhruba po deseti minutách jízdy je před námi mírný kopec. Kolegyně na vypůjčeném kole zabírá nohama, přičemž tento mocný záběr způsobuje přetržení řetězu kola. Co teď? Kolegyně telefonicky oslovuje známé i neznámé lidi z širšího i bližšího okolí. Nikdo nemá kolo na půjčení. Až jeden z žáků osloví svou příbuznou, která zapůjčí kolo svého devítiletého syna. Kolegyně, ač vzrůstu malého, sedí na půjčeném kole jako vosa na bonbónu. Snad vydrží (kolo nebo kolegyně?).
Po dalším kilometru jízdy odbočujeme vlevo ze silnice. Jedna z žaček ovšem sjezd nezvládá a rozbíjí si koleno. Kolegyně okamžitě poskytuje první pomoc.
„Jedu za ostatními dětmi, sejdeme se u rybníka. Trefíš tam?“
Takto se ptám kolegyně, která dokončuje ošetřování žačky.
„Ano,“ zazní z jejich úst.
Vyrážím za ostatními žáky. Zatím spíše na kole stojíme a čekáme, než jedeme, tak snad nás čekají lepší cyklistické časy.
Dorazili jsme k rybníku a čekáme na zbytek výpravy. Deset minut – nic. Dvacet minut – nic. Taková ztráta se snad ani nedá za dva kilometry jízdy nabrat.
No nic, jedu zpět. Dojíždím na křižovatku, když mi začne vyzvánět telefon.
„Kde jsi?“ ptá se kolegyně.
„Jsem na křižovatce, kde se odbočuje k rybníku.“
„My jsme jinde. Počkej tam, já se podívám do mapy.“
Čekám pět minut. Nic.
Zvoní telefon.
„Kde jsi, my to nemůžeme najít.“
Ano kolegyně dokázala zabloudit během dvou kilometrů o další čtyři.
Vracím se zpátky ke třídě a čekáme
Za padesát minut se kolegyně přiřítila. Sděluje mi, že špatně odbočila, což jsem ostatně předpokládal. Dále mi vypráví, že ji bolí z malého kola záda, což se dá pochopit.
Jedeme dále. Kolegyně na vypůjčeném malém kole jede daleko za námi a na jedné z křižovatek hlásí, že se nechá do cíle odvézt autem. Další telefonát kolegyně a zajištění odvozu.
Se třídou až do cíle již pokračuji sám. Projevil se nevyhnutelný fakt – jedeme mnohem rychleji.
Druhý den jdeme se třídou na krátkou procházku před obědem. Máme asi šedesát minut. Výlet v lese je krásný a my jdeme po turistické značce. Na jedné křižovatce odbočíme ze značené cesty a jdeme kousek do lesa. Kolegyně rozhoduje o tom, že se nechce vracet stejnou cestou a jdeme podle mapy (já jsem si vzpomněl na včerejší den a mrazí mě v zádech). Celé to dopadlo tak, že z krátké procházky před obědem se stalo solidní branné cvičení na dvě hodiny.
Na jedné z křižovatek kolegyně navrhuje, aby se šlo opět zkratkou podle mapy. Já mám svůj život rád a také mám jen jedny nervy, s díky odmítám a pokračuji po značené cestě. Část třídy jde se mnou, ostatní nešťastníci pokračují s kolegyní (ještě z toho nemají rozum). Díkybohu se nic nestalo a v cíli jsme se nakonec sešli všichni.
Jak vidíte, náš výlet rozhýbal okolí. Dvě rozbitá kole rozeseta po dvorech různých domů, desítky telefonátů a zapojení široké veřejnosti.
Raději zůstanu rozvážným kolegou, ale co se mi v budoucnu ještě při různých školních akcích přihodí, to ví jen sám Bůh. Mám se na co těšit.
