Článek
Časům poštovních holubů je již dávno odzvoněno. Holubáře, který vysílá svého vycvičeného ptačího miláčka, kterého dlouhou dobu piplal, aby se mohl věnovat povolání listonoše, potkáte v současnosti jen zřídka.
Podobně je na tom telegraf. Aby se současná generace dozvěděla, co to vlastně telegraf je a jak funguje, musí si zajít do muzea. Ačkoliv, ani já, jako zástupce generace starší, jsem telegraf nikdy naživo neviděl a znám ho vlastně hlavně díky černobílým filmům pro pamětníky. A do muzea se kvůli svým jiným aktivitám také nedostanu, tudíž jsem na tom stejně jako generace mladší. Buď jak buď, holubi ani telegrafy se už nevyužívají a člověk si předává zprávy jiným způsobem.
Tím, jak se zrychluje doba a není čas ztrácet čas, potřeboval člověk předávání vzkazů urychlit. Proto v devatenáctém století vymyslel telefon. Co měl na srdci, to si hned vložil na jazyk a pomocí telefonního aparátu mohl okamžitě předat svou myšlenku dále. A to na jakoukoli vzdálenost. Ovšem o nějakých sto let později si člověk řekl, že i tento způsob není dostatečně rychlý a je-li třeba předat vzkaz více osobám najednou, musí se předávání ještě zrychlit. Ono totiž než člověk doběhl k telefonu, který stál na jednom místě, trvalo drahnou dobu a ve velkém procentu případu volající nevydržel čekat. Byl nejvyšší čas zrychlit, a tak se na scéně objevuje mobilní telefon.
Na rozdíl od telegrafu a poštovních holubů znají mobilní telefon všichni. A všichni také vnímají, jak se i práce s mobilem zrychluje. Světlo světa poznaly nové způsoby komunikace, které díky nim probíhají. A zrychluje se i způsob, jak předat co nejrychleji vzkaz více osobám. Tím zázrakem je vytváření skupin v různých digitálních platformách.
Pojďme si shrnout, k čemu taková skupina slouží a jak funguje. Je logické, že musí mít minimálně tři členy. Už se ani nepřepokládá, že by se měl každý člen zdržovat na jiném místě. Dospěli jsme tak daleko, že i když sedí jeden člen v obývacím pokoji a druhý vedle v kuchyni, nemusí si po staru (čili ústně) informaci předat. Ve skupině je to rychlejší.
V tuto chvíli nastává ta pravá chvíle k vytvoření skupiny. Pověřená osoba, která se často pověřuje sama, vytvoří jakousi skupinu. Úmysly takové osoby jsou čisté jako studánka vysoko v horách a ryzí jako zlato. Přátelům, kamarádům, spolupracovníkům a dalším osobám nejrůznějšího druhu přijde na mobilní telefon upozornění, že byli právě zařazeni do komunikační skupiny. Sláva! Přijaté členy čeká zdroj nových informací, společného plánování atakdále. Jenomže to by člověk nesměl býti člověkem a musel by chápat, nač a proč vlastně skupina funguje. V drtivé většině případů napíše zakladatel přátelské vyznání, ve kterém se praví, že právě založil pro ten a ten účel tuto skupinu. Přátelsky účastníky pozdraví a vyzve přítomné, aby do vlákna přispívali svými dotazy, návrhy a připomínkami. Někteří z členů vyjádří své díky poděkováním, úsměvem, vřelým slovem nebo trefnou připomínkou. Někteří budoucí skupinový aktéři jsou nadšení, jiní zakulí otráveně očima nebo prozkoumají strop v místě, kde se právě nachází a kde je zastihla ta radostná novina.
Ne nadarmo se říká, že víc hlav, víc ví (také jsem možná někdy zaslechl rčení, že co Čech, to názor). Protože obé je a bude pravda, zasypávají členové skupinu svými názory, domněnkami, připomínkami a já vím čím ještě vlákno skupiny. Čisté a ryzí úmysly zakladatele skupiny (byly-li ovšem nějaké) se vypařují jako pára nad hrncem. Anebo naopak – sdělení ve skupině jsou tak strohá a bezpředmětná, tudíž se lze s klidným svědomím zamýšlet, zda bylo vytvoření skupiny vůbec nutné.
Ale zpět k případu, kdy to ve skupině žije a hýří se zde nápady. Představme si například, že Karel napíše zprávu. Berme v potaz, že je důležitá pro všechny. S odpovědí přispěchá Božena, Jiří, Martin, Silvie a Jindřich. Karel reaguje na návrh Silvie a Jindřicha a dává „palec“ na výraz souhlasu s Boženou. Reakce na Jindřicha je souhlasná, na Silvii reaguje nesouhlasně. Božena děkuje ve zprávě Karlovi a v tu samou chvíli reaguje Boris, který by raději přijal návrh Martina. S tím ovšem nesouhlasí Jiří, který by chtěl znát vyjádření Karla. Tu vstupuje na scénu Josefína, která je zrovna na nákupu v jakémsi obchodním středisku. Přejede zběžně proběhlou komunikaci a „lajkne“ (čili vyjádří souhlas) s Borisem. Jiří, který už Josefínu zná, pozná, že Josefína nakupuje, a ne zcela se ztotožňuje s jejím názorem, protože ví, že si vše pořádně nepřečetla. Zeptá se se Jiří milé Josefíny, zda-li náhodou nenakupuje. Josefína se celé skupině svěří, že tomu tak je a ona tráví danou chvíli v obchodě. Aby jí ostatní věřili, pošle foto obchodního střediska a dále vyfotí regál s cenovkou na akci určitého zboží. Silvie potvrdí, že akce v obchodě skutečně je. V tom se vloží do diskuze Jiřina a informuje, že v jiném obchodě je dané zboží ještě levnější. To potvrzuje také Karolína a „lajkem“ i Jindřich. Martin a Karel se shodnou, že ceny zboží jdou v současnosti nahoru. Libor se zčistajasna projeví a sděluje, že minule Karolínu v obchodě opravdu viděl. V tuto chvíli se ptám – kde je ona čistota a ryzost tvůrce skupiny?
Milan, který se vrací večer ze zaměstnání, je dalším hrdým členem nové skupiny. Dnes v zaměstnání mu telefon po celou dobu jeho směny hlásil příchozí zprávy a teď projíždí zběžně komunikaci. Po deseti minutách (v ideálním případě) zjišťuje, že oněch deset minut svého života strávil zbytečně. Naopak Milada si možná udělá kafíčko, a protože v televizi nic kloudného nedávají, libuje si, že má co číst a dozví se, kde mají výhodnou akci.
Souhlasím s tím, že s vývojem lidské společnosti souvisí i pokrok v komunikaci mezi lidmi. Rychlá doba žádá rychlá sdělení. Přesto si na závěr postesknu, že poštovní holubi a telegrafy by se mnohým z nás hodili. Připadá mi totiž, že předávání zpráv jejich pomocí vyžadovalo více toho pověstného selského rozumu.
