Článek
Je pochopitelné, že partneři si do vztahu přináší návyky, kterým byli naučeni od svých rodičů, či prarodičů, jednoduše řečeno od lidí, kterými byli vychováváni. Člověk je tvor chápající, tudíž pochopí, co se od něj žádá. Někdy to pochopit nedokáže a tatínek odepne řemen nebo maminka popadne vařečku, kterou hněte těsto na nedělní buchty. Dříve nebo později se to každý jedinec naučí.
Takto vyrůstá a dospívá. Chlapci se stávají ztepilými muži a dívky půvabnými ženami. Potom se začnou dívka s chlapcem hledat a dříve nebo později se najdou. Je z toho láska jako trám, snesli by si i modré z nebe, ale protože nebe je daleko, praktičtější je si zařídit nějaké společné bydlo.
A teď je ten čas, kdy se nutně vyžaduje ona tolerance a trpělivost. A zde je krátký výčet možných důvodů ke vzniku sporu mezi partnery, který může nastartovat začátek konce.
První možný začátek konce: Chlapec je zvyklý z domova čůrat ve stoje. Dělal to tatínek a maminka coby submisivní jedinec přestala protestovat ještě před chlapcovým narozením. Dívčin otec se pod vlivem její maminky naučil čůrat v sedě. Dívka chlapce napomene „že to stříká všude“. Neposlechne-li chlapec, je zle. Ani jeden nechce ustoupit.
Druhý možný začátek konce: Dívka po sobě zásadně neuklízí hrníček ani talíř do myčky. Chlapec je pořádkumilný, otec je voják. Dívka se odmítá polepšit, chlapec to nedokáže přenést přes srdce.
Třetí možný začátek konce: Chlapec dává ve vaně sprchu na levou stranu, dívka jí dává na pravou. Oba trpí drobnou, jinak neznatelnou poruchou a ta sprcha je nebetyčně rozčiluje. Ani jeden není schopen dávat sprchu na druhou stranu.
A takto bych mohl pokračovat. Těch případů nutnosti tolerance je nepřeberné množství. Každý čtenář si po krátkém zamyšlení jistě uvědomí, že něco musel začít dělat jinak.
A ono to tak je de facto i v běžném životě. Neustále se musíme (a měli bychom se) něčemu přizpůsobovat, protože bez tolerance by to v naší společnosti mohlo dopadnou všelijak.
Takže toleranci zdar!
