Článek
Nikdo mi nevymluví, že žijeme v uspěchané době. Ač se cítím mladý duchem, můj skutečný věk napovídá, že půl století mého bytí na tomto světě klepe na dveře. Proto si dovolím tvrdit, že žijeme v „časovém kvapíku“. Můžu totiž porovnávat, jak to bylo dříve a jak je to teď. Stačí, když se člověk projde městem a chvíli se rozhlíží okolo sebe. Lidé spěchají rychlým krokem po chodníku a hbitě se přemísťují z místa na místo. Čas je vzácný, je ho málo a je potřeba všechno stihnout. Mnoho z nich třímá v ruce mobilní telefon a aby čas ušetřil, vyřizuje během svého závodu v chůzi telefonáty s dětmi, které mají zpracovat domácí úkol z matematiky, pracovní záležitosti nebo odbývají pracovnice či pracovníky různých společností, které nás obšťastňují svými telefonáty. Na silnicích se to jen hemží osobními automobily nejrůznějších značek. Právě proto, že je třeba být v našem rychlém světě rychlejší, lidé mají potřebu pořizovat si ne jeden, ale minimálně dva osobními automobily. Je to logické, protože v rodině nejsou jen maminka a tatínek a spěchat potřebují všichni.
Živě si ve vzpomínkách svého dětství vybavuji starší babičky, které stály na rohu ulice s taškou v ruce a živě debatovaly o tématech nejrůznějšího druhu. Lámu si hlavu, ale takové babičky jsem neviděl v ruchu velkoměsta už dlouho. Babičky se asi přemístily na rohy klidnějších ulic anebo jdou s dobou a pořádají on-line meetingy. Už ani ty babičky nejsou to, co bývaly.
A zde se vracím k úvodní otázce, co je štěstí. Nebudu se na tomto místě rozepisovat, co vše může udělat člověka šťastným, ne každému bych se trefil do vkusu jeho definice štěstí. Pochopitelně, každý se raduje z něčeho jiného. Nebudu psát ani to, co udělá šťastným moji maličkost. Jak ale vidím štěstí obecně svým pohledem?
Na jedné škole byl pořádán sportovní turnaj. Týmy mezi sebou zápasily, každý chtěl vyhrát. Děti nechávaly na hřišti všechno. Při tom lítém boji jsem si všiml chlapce, který jen tak seděl a zasněně se díval někam do dálky. Vůbec mu nevadilo, že kolem něho pobíhaly desítky jeho spolužáků, které svůj běh podporovaly ječením. Také mu nevadilo, že jeho tým hrál zrovna zápas a ostatní spoluhráči byli na hřišti, kde bojovali jako lvi. Ten chlapec si našel v té naší uspěchané době čas a jen tak si užíval bytí na tom našem světě. Chlapce jsem musel vyrušit a upozornit ho, že jeho spoluhráči hrají zápas a on by měl být s nimi. On se hned vrátil zpátky do reality a zapojil se do zápasu. Zpětně si uvědomuji, že tomuto klučinovi závidím. Dal mi odpověď na položenou otázku. Štěstí je prostě být, umět se zasnít a najít si chvíle, které přenesou člověka z uspěchaného světa do světa klidu, pohody a míru. Až budu mít čas, hned to vyzkouším.
