Článek
K tomu, aby člověk vypadal jako hlupák, stačí málo - zatvářit se „neobvykle“. Ono na tom není nic těžkého, jednoduše se zatváříte v reakci na nějakou situaci a ostatní si udělají o vaší grimase svůj úsudek. Upřímní jedinci vám bez okolků sdělí, že se jako hlupák tváříte. Lépe řečeno, že se tváříte jako blbec. Upřímnost je fajn, ale někdy je kruté slyšet tuto informaci ve vztahu ke své osobě.
Pokud někdo ve vašem okolí vlastní záznamové zařízení pořizující fotografie, může být váš výraz blbce navždy zadokumentován a může se stát předmětem nepřeberného množství veselí s vaším výrazem v hlavní roli. Třeba i nudná akce, na kterou by bylo ze strany účastníků brzo zapomenuto, zůstane nakonec v paměti proto, že byl pořízen snímek osoby s „tváří blbce“.
Jednu zimní sezónu jsme s dětmi z naší základní školy měli vánoční představení v jednom domově důchodců. Pro nás učitele i samotné děti je to příjemná akce, protože udělá radost druhým. A seniorům dvojnásob. Děti (ale i nás pedagogy) zaujal už samotný pohled na publikum. Senioři nejen že jsou vděčným publikem, jsou i publikem specifickým. Z provizorního jeviště jsem pohlédl do jejich řad a zjistil jsem, že většina vypadá, jako by spala. Těžko říci, kolik lidí naše představení vnímalo. Na konci zazněl potlesk, představení se zřejmě líbilo.
O několik dní později jsme stejné představení zkoušeli v kostelíku místní obce. Čekalo nás milé předvánoční setkání – dorazí rodiče, sourozenci a místní zvědavci, kteří nepohrdnou pěkným kulturním zážitkem. Ono představení jsme nacvičovali v místě konání v dopoledních hodinách, odpoledne byla premiéra. Děti se převlékly, já jsem si sedl do „hlediště“ a sledoval jsem představení z pohledu diváka.
Děti představení odehrály, řekli jsme si pár detailů, kdo a kde má zde v kostelíku stát a zkouška byla za námi. Vyšli jsme ven společně s dětmi a jedna žákyně šesté třídy mi povídá:
„Pane učiteli, vy, jak jste seděl v tom hledišti, tak jste vypadal přesně jako ti dědečkové z toho domova seniorů, kde jsme hráli.“
Tak jsem byl zase jednou přistižen, že vypadám jako blbec. Zpětně jsem si uvědomil, že jsem skutečně pozoroval děti s mírně nakloněnou hlavou, přitom jsem ještě převaloval žvýkačku v puse, takže to skutečně mohlo vypadat, jako bych si ve svých ústech rovnal protézu.
Člověk si to zkrátka neuvědomí. Málokdo z nás touží po tom „tvářit se jako blbec“, ale každému z nás se to méně či více často podaří. A když vám to ještě někdo nakrásně poví do očí (a může se jednat i o hubatou ale bezelstnou desetiletou žákyni šesté třídy) nezbývá vám, než se pousmát a říct si, že jste aspoň někoho pobavili. Nikdo z nás asi nechce být blbcem, ale když už se jím jednou třeba jen na krátkou chvílí stanete…
