Článek
O válce na Ukrajině byla napsána už spousta slov. Desítky, stovky, tisíce. My jakožto běžní občané tyto zprávy vnímáme a děláme si obrázek, co se pár stovek kilometrů od našich východních hranic vlastně děje. Média nám podávají zprávy a my informace přijímáme. Co si máme myslet? Proč je vůbec okupováno území suverénního státu? Má agresor nějaké „právo“ k okupaci? Těžko soudit, každý si musí obrázek udělat sám.
Téma Ukrajina je ve společnosti omíláno všude – na ulici, v restauračních zařízeních nebo ve škole. Jsou slyšet názory, ať si to vyřídí mezi sebou a dobře jim tak a…Nemá cenu se více v této části rozepisovat.
Před několika dny jsem zhlédnul dokument Dvacet dní v Mariupolu. Ukrajinský štáb natáčel ve městě Mariuopol. Toto město se nachází na východě Ukrajiny, nedaleko hranic s Ruskem. Natáčení probíhalo pár dní po zahájení okupace. Hrůzy, co jsem v dokumentu viděl mnou naprosto otřásly. Záběry ze sídliště, kde se ve vchodech schovávaly obyvatelé bytů. Vždyť na takovém podobném sídlišti jsem vyrůstal. Je to vůbec možné? Rok 2022, vyspělý evropský stát.
Svědectví z nemocnic, kde umíraly děti. Zíral jsem na dokument a nevěřil jsem. Nemocnice postižené ostřelováním, lékaři pracující do vyčerpání. Nedostatek léků, anestetik, všeho.
Zoufalí mladí rodiče malého chlapce. Lékaři se snaží chlapce oživit. Neúspěšně. Zmar rodičů a jejich pláč.
Mladý náctiletý chlapec. Stejný příběh. Otec svého syna oplakává. Ten chlapec jen hrál fotbal (možná na tom sídlišti podobném tomu, kde jsem vyrůstal). Zaplatil životem. Za co vlastně zaplatil?
Mrtvá těla balena do pytlů a odvážena do vykopaným jam. Rok 2022, vyspělý evropský stát.
A tak bych mohl pokračovat. Filmovému štábu se podařilo z Mariupolu odjet i s natočeným filmovým materiálem. Filmaři měli štěstí a zachránili si holý život. Já si pokládám otázku, jaké jsou osudy lidí, které byly v dokumentu zachyceny. Dovedeme si tu hrůzu vůbec představit?
Před šesti lety u nás byla na výměnném školním pobytu dívčina z Ukrajiny. Jmenovala se Vitalina a bydlela v Užgorodě. Sympatická dívenka se šťastným úsměvem. Ukazovala nám fotografie ze své domoviny, vyprávěla o své rodině. Nechce se mi vůbec věřit, že její vlast je poslední dva roky ve válce. A konec konfliktu v nedohlednu. Jen pár stovek kilometrů na východ. V roce 2022 ve vyspělém evropském státu.
