Článek
Pan Flanderka je člověk, se kterým se v našem životě setkáme, a protože se nejedná o obyčejné setkání, utkví nám pan Flanderka v mysli na dlouhou dobu, přičemž se nedá vyloučit, že v mysli jedince zůstane po zbytek jeho života. Takové to je neobyčejné setkání. Potencionální čtenáři nosící toto jméno mi snad odpustí, jedná se pouze o pracovní označení.
Pan Flanderka je obyčejný člověk mužského či ženského pohlaví, žije tu s námi a na první pohled je celkem nenápadný. Pokud byste se s ním potkali na ulici, pozdravíte se a pokračujete vytyčeným směrem. Není důvod se za ním otáčet. Názor na něj ovšem změníte ve chvíli, kdy se s ním střetnete v té správné situaci a naplno ho poznáte. V tu chvíli se zjeví v celé své kráse.
Pan Flanderka může být zlý ale i dobrý, může mít dobré srdce, lásku může rozdávat plnými doušky. Nenechte se tedy mýlit, že zloba je jeho dominantní vlastnost. Je to člověk stejný jako všichni ostatní, přesto je neobyčejný.
Čtenář v tuto chvíli stále tápe, protože neví, jak si pana Flanderku představit. Nejlepší bude, když příhodu s mým panem Flanderkou popíšu. Jsem přesvědčen o tom, že v mysli čtenářově se ihned objeví obraz jeho pana Flanderky.
Budou to už dva roky, kdy jsem zavítal do prodejny jednoho z našich mobilních operátorů. Potřeboval jsem zde vyřídit nějaký úkon, který bohužel nešel udělat pomocí počítače z domova. Jako čas své návštěvy jsem si zvolil páteční odpoledne, protože jsem se domníval, že v prodejně už bude relativní klid, všichni zákazníci už své požadavky vyřídili dříve a místní zaměstnanci mou žádost zpracují co nejrychleji, protože už se budou těšit na víkend. Ulice na hlavní třídě našeho města, kde se prodejna nachází, byly liduprázdné. Všude vládl klid a mír. A v tento čas (bylo přesně 17:35 hodin) jsem vešel do prodejny. I zde je prázdno, jen v koutě prodejny sedí za počítačem jedna zaměstnankyně a naproti ní postarší pán.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem přítomné.
Paní od počítače zvedla unavené oči. Politoval jsem ji, páteční směna byla dlouhá a náročná. Opětovala můj pozdrav a zeptala se, co mám za přání. Vysvětlil jsem ji svůj požadavek, jehož vyřízení dle mého mohlo trvat tak tři minuty (o pravdivosti tohoto odhadu jsem se přesvědčil později). Paní od počítače povídá: „Ano, ale budete muset chvíli vydržet.“
Ujistil jsem paní, že to nevadí. Rád počkám, hlavně že už sem nebudu muset jít znovu. Paní pokývala hlavou, že rozumí a otočila se na zákazníka:
„Tak pane Flanderko, kde jsme to skončili.“
Znáte to, jste v prázdné prodejně, nechcete poslouchat, ale stejně slyšíte, co je projednáváno. Pan Flanderka měl v úmyslu si pořídit chytré hodinky. Chvíli jsem (nechtě) naslouchal a slyšel jsem paní od počítače, jak panu Flanderkovi vysvětluje snad úplně vše, co má k chytrým hodinkám vztah. Když už se zdálo, že snad není už o čem vyprávět, pan Flanderka vytasil další chytrý dotaz.
Bylo 17:45 hodin a já jsem pochopil, že paní od počítače není unavená z celodenní směny, nýbrž z dotazů páně Flanderkových a z jeho osoby celkově. Do prodejny vešla jakási starší paní zřejmě s vnučkou. Paní jsem otipoval, že je mazanější než já, protože přišla se svým požadavkem později a bude odbavena ještě rychleji. I ona pozdravila, přednesla zaměstnankyni svůj požadavek a byla rovněž upozorněna, že bude muset chvíli počkat.
Nyní nás bylo v prodejně pět, dotazy pana Flanderky neubývaly a kdyby došlo k jeho násilné smrti rukou zaměstnankyně, výpověď tří přítomných osob by musela být pro paní od počítače významnou polehčující okolností.
V 17:53 hodin došla paní a její vnučce trpělivost a opustily prodejnu. Možná jsem jim i záviděl, ale přesvědčoval jsem se, že to snad do pěti minut musí pan Flanderka vzdát a já to stihnu. Během tohoto přesvědčování jsem zaregistroval další část hovoru.
„A tyhle hodinky jsou přesně ty, které si chci koupit?“ dotázal se pan Flanderka a ukazoval na vystavené hodinky. V ruce přitom třímal krabičku se stejnými hodinkami (zapomněl jsem ve svém popisu sdělit, že paní od počítače používala názornou pomůcku při poskytování odpovědí).
„Ano, to jsou ony. Jsou to ty samé,“ odpověděla paní za počítačem.
„A proč mají tyhle vystavené nabitou baterku a tyhle ne? Nemůžu si raději vzít tyto, třeba jsou tamty rozbité!“
Toto byla poslední věta, kterou jsem zaslechl, protože kalich mé bezmezné trpělivosti přetekl a já jsem opustil prodejnu. Bylo 17:56 hodin.
Netuším, jak tehdy jednání s panem Flanderkou dopadlo a jestli si domů odnesl nové chytré hodinky. Snad ještě žije, protože v následující dnech jsem se v našem místním plátku o žádné násilné smrti nedočetl. Hned v pondělí jsem se do prodejny vydal v čase dopoledním. Při vstupu jsem se rozhlédl po prodejně, která byla plná zákazníků, naštěstí i personálu bylo vícero. Naštěstí zde žádní Flanderkové nebyli, takže jsem byl za pár minut zase venku.
Teď už čtenář ví, kdo je pan Flanderka a rád bych viděl do jeho hlavy, zda se mu v mysli nějaký ten jeho pan Flanderka zjevil.
Paní od počítače z prodejny mobilního operátora si nedovedu vybavit a netuším, jak vypadá. Co však vím, že máme společného pana Flanderku, na kterého asi v životě nezapomeneme.
