Článek
Měli jsme v rodině pejska. Roztomilý podvraťák. Zkrátka zlatíčko. Bylo to s manželkou naše první dítě. Pak přišly na svět teprve ty naše další dvě lidské. Na úvod je nutné podotknout, že já jsem jako dítě nikdy pejska nevlastnil. Moje matka ke zvířatům nikdy neměla žádný kladný vztah (odpusť maminko), i když tvrdila, že ano, protože v jejím dětství měli doma foxteriéra. Ono totiž pes má chlupy, dělá loužičky, je špinavý, když je venku nevlídné počasí, a tak by se dalo pokračovat. Z uvedených důvodů jsem tedy psa nikdy neměl a vlastně jsem po něm nikdy ani netoužil. No a přes oslí můstek se vracím na začátek povídání.
Jak už to v životě bývá, čas plynul a pejsek umřel. Musím se přiznat, že to bylo moc smutné. Netrvalo dlouho a manželka ve mě nenásilnou formou vypěstovala potřebu pořídit si pejska nového. Pořídili jsme si australského ovčáka. Měl to být můj kamarád na běhání, kterému holduji. Ausíci jsou živí tvorové, mají rádi pohyb, jsou inteligentní a zbožňují své páníčky. Všechno to na našeho pejska sedlo, jen jsem po několika pokusech zjistil, že to nebude můj kamarád na běhání, protože to naší holčičce moc nešlo. Po necelém roce objevila žena na sociálních sítích (zaplaťpánbůh za ně) jakýsi psí útulek, který nese jméno Psí štěstí. A tady se nacházela roztomilá psí holčička, která jako by z oka vypadla našemu prvnímu pejsku. Rodina se do mě pustila (i když budou zapírat) a já souhlasil, že si pořídíme pejska dalšího. Já kluk z paneláku jsem se najednou mě stát majitelem dvou psů.
Jednoho krásného nedělního odpoledne jsme se vydali s velkou částí naší rodiny do dalekého hlavního města, na jehož okraji se útulek nachází a kde už na nás netrpělivě čekalo to naše soukromé psí štěstí. Po příjezdu do cílového místa se zrovna vracela paní majitelka z vycházky s pejskem. A v onom pejskovi jsme poznali tu naši. Šli jsme se s majitelkou pozdravit a pejsek udělal okamžitě leh na záda a koukal na nás. Říkal jsem si, čemuže je psí slečna naučena. S majitelkou jsme se rozloučili, naložili pejska do auta a odjeli jsme vesele s novým členem naší rodiny domů.
Nová psí holčička je pako. Už název Psí štěstí mě měl varovat, že se jedná o chyták. Jméno holčičky, které zní Dory, zdrobněle Dorýšek, mělo být varováním číslo dvě. Znalí pohádky Hledá se Nemo, kde vystupuje zapomnětlivá bláznivá ryba s týmž jménem, budou vědět, co tím myslím. Ten pes je poděs. Počůrala během několika měsíců, co mohla, rozkousala, okousala, obkousala, překousala, zakousala a klidně si přidejte jakoukoliv předponu nebo příponu slova kousat, všechno to udělala, drtivou část zařízení našeho domu.
Jednou takhle v pondělí přijdu domů a rozkousaná deka. V úterý přijde domů žena a volá mi, že nám pes (a ta větší a starší ségra, která by ji měla okřiknout ji zcela jistě pomáhala) rozkousal opěrku na gauči. Ve středu přijdou děti a zjišťují, že jsou rozkousány lišty. V tomto kritickém období jsem si raději vypínal zvonění a když už jsem náhodou telefon zvedl, již při přijímaní hovoru příslušným tlačítkem mobilního telefonu jsem upadal do mdlob. Přiznám se, že se jsem si v rámci vlastní duševní rovnováhy nevedl žádný deník zničených věci. Zatímco zpočátku měli naši psi celý dům pro sebe, v dnešních dnech tráví čas naší nepřítomnosti v malé chodbě (se souhlasem psího psychologa pochopitelně). Dobře jim tak, nemají nám ničit obydlí.
Nutno podotknout na její obranu, že si zřejmě zažila krušné štěněcí mládí, kdy byla v rukou zlého člověka, který ji týral. Ani si nedomýšlím, čím si musela projít. My jsme ji naučili jíst z misky, čůrat venku a mnoha dalším socializačním návykům. Ten pes je pako pořád, ale v jejím pohledu vidím tu vděčnost. Už nám nic neničí (vlastně už není co), přesto je to s ní náročné. Ale když se na ni podívám, vidím, že jsme udělali dobrý skutek, když jsme si ji vzali k sobě. A i když mě rozčiluje, že štěká na tmu a občas se z nějakého důvodu počůrá, když ráno vstanu a já hned po ránu nadávám, protože nemůžu najít hadr a dělá spoustu jiných bláznivých věcí, mám ji rád.
