Článek
Poprvé jsme se potkali, když mi bylo nějakých šest let. Nemohu vyloučit, že mi bylo pět, ale ani sedm. Zůstaneme u toho věku šesti let, a tak svého společníka budu nazývat pro lepší identifikaci Šestkou. Takže jednoho krásného dne jsem na něj narazil. Nebylo to o tom, že by se objevil u „dveří“, zazvonil a řekl: „Tak jsem tady.“ Chvíli jsme se oťukávali a já zkoušel, jestli Šestka je pro mě tím pravým. To víte, jako malý chlapec jsem byl nedůvěřivý (což mi de facto zůstalo až do dnešních dnů), proto jsem Šestkovi moc nevěřil. Ale osvědčil se a zvykli jsme si na sebe.
Úplnou shodou náhod jsme dokonce spolu nastoupili do první třídy základní školy. A protože jsme se spolu už nějaký čas znali, sedli jsme si společně do jedné lavice. V tomto duchu nám to vydrželo celých osm let. Rozuměli jsme si navzájem, já jsem se s ním dělil o svačiny a společně jsme doháněli učivo, když jsem byl někdy nemocný.
Protože i mně na Šestkovi záleželo, jednou, když byl nemocný, dovedl jsem ho na ošetření. Paní doktorka ho tehdy ošetřila a jemu i mně se moc ulevilo. Nebylo to tehdy příjemné. Já osobně nejsem potěšen, když někomu není úplně „hej“. Ale tenkrát jsem to pro Šestku moc rád udělal a udělal bych to znovu.
Čtenáře asi nepřekvapí, že jsme spolu posléze začali studovat na střední škole. I zde jsme si kupodivu sedli do stejné lavice a nutno podotknout, že nikdo z vyučujících nebyl proti. Tímto způsobem bych chtěl právě vyučujícím (a to nejen) na střední škole poděkovat za tuto velkorysost. Šestka mi byl věrným společníkem v časech středoškolského studia. Maturitu jsme složili ve stejný den a dodnes si pamatuji, jaká radost zavládla, že už to máme za sebou.
A stejným způsobem bych mohl ve vyprávění o věrném společníkovi, čili Šestkovi, pokračovat dále. Těch příhod, které jsme spolu prožili, byly tisíce a tisíce, proto jen stručně popíši, co následovalo. Po dokončení střední školy nástup na vojnu a následně do zaměstnání. Že jsme pracovali na stejné pracovní pozici už asi nemusím zdůrazňovat. I prvnímu setkání s mojí manželkou byl přítomen, i když žena si ho hned napoprvé ani nevšimla. Domnívám se však, že Šestka to mojí budoucí ženě velkoryse odpustil, protože byl i na naší svatbě. Jak ten se, panečku, musel radovat na svatební hostině. Dokážu si jeho nasazení při zdolávání svatební večeře živě představit. Jak jsem psal, tak to šlo dál a dál.
Tak se ve svém vyprávění přenáším do dní nedávno minulých. Dívali jsme se se Šestkou na televizi. Už si ani nevzpomínám, co přesně dávali. Jediné, co vím, že byl už večer. Byl jsem doma sám, a tak jsem si řekl, že bychom si se Šestkou mohli dát něco na zub. Zpětně si uvědomuji, že ten den už nebyl Šestka zcela ve formě a měl jsem pocit, jako by ztrácel rovnováhu. Během toho večerního pojídání najednou cítím, jak se Šestka celý zachvěl a najednou upadl. Já jsem zůstal krátkou chvíli tiše zírat a s hrůzou jsem si uvědomil, co se stalo. Na záchranu už bylo pozdě, věděl jsem to. První pomoc v tomto případě nebyla k ničemu.
Hned druhý den jsem volal do ordinace a popsal jsem průběh té hrozné události. Brzy jsem byl pozván, abych celou věc vysvětlil osobně. Lékař pochopil, co hrůzného se stalo a musel se přesvědčit, zda jsem v pořádku. Při této prohlídce zjistil, že Šestka se neulomil celý, ale jeho část zůstala. Nechtěl mě opustit, vždyť ještě nejsem tak stár. Bohužel, i ta zbytková část musela ven. Doktor musel vynaložit hodně síly, aby Šestku vytáhl, protože ten se vzpouzel a nechtěl ode mě odejít. Vždyť jsme toho spolu tolik prožili. Nakonec však neodolal a navždy mě opustil. Díky za všechno, Šestko, budeš mi chybět.
