Článek
Představuji si onoho chrabrého policistu, budeme mu říkat John, jak dřímá ve svém služebním vozidle, protože je půlnoc a o půlnoci mají lidé spát. Tak je to zařízeno už od nepaměti a dělají to všichni živočichové, kromě těch, kterým bylo od přírody nakázáno, že budou v noci bdít a přes den snít. Policista tedy podřimuje, když ho probudí hlas z vysílačky:
„Kukačka sedm já Kukačka jedna.“
Sakra, sedmička jsem já, pomyslí si John.
„Kukačka sedm na příjmu.“
„Kukačko sedm, zajeď do sousední ulice, je tam nějaká party a sousedé si stěžují na hluk.“
„Rozumím, jedu.“
John si promne oči, srkne si kávy z termosky a startuje vůz. Pustí majáky na střeše vozu, ať vypadá akčněji a vyráží.
Po chvíli dorazí na danou adresu a skutečně slyší z domu hluk. Nasadí si čepici na hlavu, vystupuje z vozidla a zazvoní na zvonek, který se nachází u vchodových dveří.
Dveře otvírá sličná blondýnka. Johnovi je na první pohled jasné, že osoba, na kterou se dívá si dnes užívá alkoholového opojení.
„Dobrý večer paní jsem…“ John nedokončí větu.
„Nazdar fešáku, už jsme na Tebe čekali,“ s těmito slovy blondýna Johna vtáhne do dveří a než se John rozkouká, už je uvnitř domu.
„Dámy, už je tady.“
Během chvíle se okolo Johna vyrojí minimálně deset dam, které jsou ve stejném stavu jako blondýnka ode dveří.
John se snaží vysvětlit, že je policista, dámy ho však nevnímají, tleskají a skandují: „Začni už fešáku, chceme Tě vidět.“
John poznává, že je zle. Ty báby si myslí, že jsem striptér, uvědomuje si.
„Jménem zákona!“ zakřičí John.
Ženy tleskají hlasitěji a skandují: „Jmé-nem zá-ko-na, jmé-nem zá-ko-na.“
John rozvlní boky do rytmu tance, a když se ženy trochu rozestoupí, utíká směrem ke vchodovým dveřím.
Co bylo dál? John zavolal posily a s dalšími osmi kolegy šli znovu do domu. Ženy v domě konečně pochopily, že John je skutečný policista, večírek ukončily a policisté se rozjeli hájit pořádek na jiné místo. John bude na tuto příhodu ještě dlouho vzpomínat.
Takto nějak to klidně mohlo být. A já se skutečným policistou, který byl za striptéra považován, soucítím. Z vlastního zkušenosti totiž vím, jaké to je dostat se do spárů skupiny všehoschopných žen.
Během mé služby vlasti jsem byl jednou s kolegou vyslán do psychiatrické léčebny, kam jsme měli dopravit jednu ženu k hospitalizaci. Dovedli jsme ji na uzavřené ženské oddělení, kam nás doprovodila místní lékařka. Dovedla nás i s onou ženou do své ordinace. Tam nás s kolegou zanechala o samotě a odešla s ženou zřejmě na pokoj. Během krátké chvíle se před ordinací shromáždilo několik žen a začali se mě a kolegovi pokládat různé všetečné otázky typu „Jak se máte“, „Mátě hezké uniformy“, „Moc vám to sluší“ atakdále. Žen pomalu přibývalo a my jsme si s kolegou uvědomili, že jestli se lékařka brzy nevrátí, tak ty ženy vtrhnou do ordinace. Já už jsem se začínal rozhlížet, kudy že by šlo utéct, ale utíkejte z uzavřeného oddělení psychiatrické léčebny. Bez šance. Naštěstí nás s kolegou lékařka zachránila a ženy ode dveří rozehnala.
„Nebojte se, jsou neškodné,“ pravila tehdy.
Dodnes si říkám jak pro koho.
