Článek
Kdo tvrdí, že není Rom, ale „hrdý Cikán“, dokazuje tím hlavně to, jak málo zná vlastní historii. Je to podobné, jako by se někdo prohlásil za hrdého otroka. Slovo „Cikán“ se v Evropě táhne od středověku spolu s pověstmi o kradení dětí, čarodějnictví nebo špionáži ve prospěch Turků – negativními nálepkami, které Romům přisoudila majorita. Zakladatelka české romistiky Milena Hübschmannová to shrnuje takto: „Slovo Cikán nevymysleli Romové. Je to jméno, které jim dali druzí, a velmi brzy se stalo synonymem něčeho nežádoucího, nečistého nebo asociálního.“ Historička Jana Horváthová, bývalá ředitelka Muzea romské kultury, dodává, že Romy tímto termínem vždy nazývalo jejich okolí – sami si ho nevytvořili ani nepřijali za vlastní. Přirovnává to k tomu, jak Inuité nikdy nepřijali označení „Eskymáci“. Emil Ščuka to na jednání romských aktivistů s prezidentem Václavem Havlem počátkem roku 1990 shrnul jednou větou, která se cituje dodnes: „Cikáni je označení deklasované sociální skupiny, Romové je označení národa.“ Kdo je tedy na takové označení hrdý, leští z pouhé nevědomosti nebo hlouposti své vlastní okovy – tak usilovně a tak často, až nakonec uvěří, že jsou ze zlata. Rozdíl mezi oběma slovy je totiž prostý: jedno Romům dalo jejich okolí, druhé si dali sami – jedno v sobě nese hrdost, druhé druhořadost a odsouzení.
Cikán jako úřední cejch – dědictví otroctví a totality
Chápu, že starší generaci, která žila svůj dospělý život v totalitním Československu, tohle slovo možná nepřipadalo hanlivé, protože se před něj tehdy běžně přidávalo „soudruh“, což mělo navodit příjemnější charakter. Bohužel už se málo ví, že komunisté odmítali přiznat, že bychom vůbec byli národem. Romština byla na veřejnosti i ve školách potlačována a označována za „hantýrku“, která brání rozvoji dětí. Když se vlivem Pražského jara v roce 1969 podařilo založit Svaz Cikánů-Romů, který usiloval o uznání a emancipaci, režim ho v roce 1973 v rámci normalizace zakázal. Elity, které se snažily o svébytnost romského národa, byly umlčeny a sledovány Státní bezpečností. Právě v rámci tohoto svazu, v oficiálním věstníku – časopise Románo ľil, který vycházel v letech 1970 až 1973 – autoři jasně deklarovali, že odmítají státem diktovaný pojem „Cikán“ a požadují, aby byli oficiálně uznáni pod svým jménem jako národ Romů.
Osvěta ale kromě těchto vzácných okamžiků pro Romy v Československu v tom, jak se máme pojmenovávat, skoro neexistovala a toto označení se dalo pochopit jako generační zvyk. Po roce 1989 už ale bylo jasné, kdo jsme. Pojem „romská národnostní menšina“ byl poprvé oficiálně uzákoněn 9. dubna 1991. Navíc se debata o oslovení Rom a cikán pravidelně dostávala do nejsledovanějších televizních diskusních pořadů, jako byla tehdejší populární Aréna na České televizi. V těchto živých přenosech docházelo k přímým střetům. Romští představitelé veřejnosti vysvětlovali, že slovo „cikán“ vnímají jako historicky zatížené, vnější označení, které v češtině získalo silně pejorativní nádech spojený s kriminalitou. Proto i ti, kteří slovo cikán slýchávali běžně ve svém mládí, v devadesátých letech už museli vědět, co je správně. Pokud někdo zůstal neznalý i v této době, neexistuje pro to omluva.
Dnešní internetový digitální věk je plný informací a můžete si také dohledat, co v minulých staletích slovo Cikán znamenalo – například v rumunských knížectvích, kde bylo až do roku 1856 čistě úředním názvem pro otroka, a nejen tam, ale i v Krymském chanátu od 15. do 18. století, a stejně tak fungovalo v 19. století v carské Besarábii, kde ho napsali přímo do ruských zákonů jako oficiální pojmenování pro koupeného otroka.
V první polovině 20. století toto zneužívání slova pokračovalo v zákonech moderních států, kde slovo „Cikán“ stále neoznačovalo svobodný národ, ale byl to úřední cejch pro kontrolu a diskriminaci. Podle československého zákona z roku 1927 toto slovo v policejní praxi postavilo lidi na úroveň kriminálníků. Stalo se tak i přesto, že za první republiky žila naprostá většina tehdejších Romů řádně, s platným domovským právem, vlastnili nemovitosti a například v Praze byli váženými a integrovanými členy profesních spolků – jako například známá povoznická rodina Rychterových, které patřily pražské povozy. Lidé s tímto úředním označením však museli mít zvláštní průkazy. Nemluvě o nacistických zákonech, které toto slovo dokázaly dehumanizovat na pouhou věc k odstranění.
Od otrockého trhu v Besarábii až po soudružské oslovení v socialistické brigádě vede jedna přímá linie: slovo „Cikán“ nikdy nebylo hrdým označením národa ani jeho kultury, ale nálepkou, kterou Romům dával vždy někdo jiný – jen se měnilo, kdo a proč.
Na co je vlastně někdo hrdý?
Pokud tedy někdo prohlašuje, že je hrdý Cikán, na co je vlastně hrdý? Romská kultura, jazyk a dějiny nejsou cikánské, jsou romské. Žádná cikánská kultura ani „cikánství“ neexistuje – máme romskou vlajku, romskou hymnu, a sami sebe jsme nikdy, ani přes staletí vnucovaného označení, takto neoznačili. Naopak na prvním Světovém romském kongresu, který se konal 8. dubna 1971 u Londýna, jsme se jasně definovali jako Romové, ne jako Cikáni – nebylo to proto, že bychom do té doby nevěděli, kdo jsme, ale právě proto, abychom dali najevo celému okolnímu světu, že Cikáni nejsme a nebudeme. Romství je reálná, historicky podložená kultura a národ. Kdo tedy o sobě prohlašuje, že je hrdý Cikán, bude si tuto hrdost i dějiny muset teprve vytvořit – a neměl by si je zaměňovat s romstvím.
Soukromí versus veřejnost – proč záleží na tom, kde slovo zaznívá
Hodně lidí bude namítat, že si tak mezi sebou v rodině nebo komunitě běžně říkají, a ptají se, proč by to mělo vadit veřejně. Tohle se stává u mnoha skupin na světě, že si lidé záměrně začnou říkat ošklivým slovem, aby mu vzali jeho jedovatost a udělali z něj něco důvěrného a neformálního. Jenže to má jeden velký háček: toto právo funguje jen uvnitř té skupiny, kde všichni vědí, jak je to myšleno. Jakmile se toto slovo vytáhne na veřejnost, do médií nebo na úřady, okamžitě se vrací jeho původní, ošklivý význam.
Pokud se lidé sami veřejně označují za Cikány, dávají tím většinové společnosti zelenou, aby je tak pojmenovávala dál. Maže se tím rozdíl mezi soukromým rozhovorem a veřejným ponižováním. Většina lidí pak nemá žádný důvod učit se, jak nás správně oslovovat, a my sami ztrácíme možnost se ohradit, když nás takto začne někdo na veřejnosti shazovat.
Cikán není neutrální exonymum
Lidé z řad většiny budou zase namítat, že slovo Cikán je exonymum, tedy termín, který pro nějaký národ používají lidé zvenčí, podobně jako když Němcům říkáme Němci, i když se tak oni sami neoznačují. Ale slovo Cikán není nevinné označení. Slovník spisovné češtiny Ústavu pro jazyk český AV ČR toto slovo přímo v definici uvádí v přeneseném významu jako synonymum pro lháře, a i časopis Naše řeč zaznamenal, že čeští mluvčí toto slovo běžně vnímají jako nadávku a projev nadřazenosti. Organizace ERRC – European Roma Rights Center (Evropské centrum pro práva Romů) toto označení a jeho cizojazyčné ekvivalenty striktně odmítá a označuje je za rasistickou urážku.
Používat slovo Cikán jako svou identitu znamená nechat o sobě rozhodovat druhé, místo abyste mluvili sami za sebe. Skutečná hrdost neznamená bránit jméno, které nám vnutili jiní – znamená znát vlastní kulturu a dějiny a nazývat je vlastním jménem. To jméno je Rom. Cikán nikdy nebylo označení národa – bylo to označení otroka, podezřelého, kriminálníka. Kdo si dnes tohle jméno hrdě přivlastňuje, nepřevrací dějiny ve svůj prospěch. Jen dál nosí okovy, které mu nasadil někdo jiný, a říká tomu svoboda.
