Článek
Když chybí základy: Kdo píše naši historii?
Z národa, který si dříve své příběhy a vědomosti předával z generace na generaci, se stáváme lidmi bez kořenů. Problém je v tom, že když člověk nezná svou minulost, nemá se v přítomnosti o co opřít. Vzniká prázdné místo. A tohle prázdno dává ostatním lidem naprostou svobodu v tom, aby určovali, kým jsme, odkud jsme přišli a co smíme dokázat. Protože kdo nemá vlastní znalost své historie, tomu ji dříve nebo později vnutí někdo zvenčí. Naše historie je přitom úžasná, jedinečná a naprosto bez debat hrdá.
Nejhorší na tom je, že člověk ten cizí, pokřivený obraz časem přijme za svůj. Jako Rom se začne vidět očima většiny, často ztratí vnitřní jistotu a smíří se s podřadnou rolí, kterou mu někdo jiný určil. Znalost historie přitom není žádná věda pro vyvolené. Je to základní štít. Je to jasný důkaz toho, že naše hrdost a identita nevznikly včera někde na okraji společnosti. Romové nevznikli v sociálně vyloučených lokalitách, jak se nám snaží namluvit ti, kteří nás chtějí poučovat.
Past chvilkové solidarity aneb Proč emoce nestačí
Řekněme si to na rovinu: Fungujeme ještě vůbec jako komunita, která drží při sobě? Udržujeme stále povědomí našich předků a jejich historickou zkušenost, že nikdo jiný než my sami jsme si nikdy nepomohli? Nebo budeme dál pokračovat v téhle slepotě? Opravdu si naivně myslíme, že naše problémy vyřeší vláda, premiér, romský zmocněnec nebo kdokoliv jiný zvenčí? Nikdo to za nás neudělá. Pokud jako komunita vůbec ještě existujeme, musíme se spolehnout jen na vlastní sílu a schopnosti.
Je smutné, že naše soudržnost se ukazuje skoro vždycky jen tehdy, když se stane nějaké neštěstí. Dokážeme se naštvat, spojit se a křičet, když je někdo brutálně napaden nebo když se stane zjevná křivda. To je přirozené, ale pro dlouhodobý život to nestačí. Jakmile opadne první vlna emocí a zájem na sociálních sítích, tahle jednota se okamžitě rozpadne. Právě v těchto okamžicích teprve začneme myslet na řešení a obranu. Je to stejné, jako kdybychom začali kupovat zámek na dveře až ve chvíli, kdy nám zloději vykradli dům.
Právě proto nám pod rukama utíká to nejpodstatnější. Přehlížíme tichou, každodenní likvidaci budoucnosti našich dětí v oddělených školách a třídách. Tohle přece není náhodná chyba několika učitelů nebo ředitelů. Je to chladně fungující stroj, který záměrně udržuje chudobu a slabost z generace na generaci. A nejde jen o děti. Každý kousek života Roma v téhle zemi, od zdraví až po to, kde bydlí, neurčují jeho reálné schopnosti. Určuje ho předsudek, barva kůže a nános lží, které jsme jako komunita nevyvrátili a někteří z nás je dokonce přijali za své.
Největší úspěch každého útlaku je, když dokáže lidi rozdělit. Mnoho z nás žije v bludu, že když mají dobrou práci, bydlení nebo peníze, tak se jich ty zlé řeči a nálepky netýkají. Jenže tenhle způsob myšlení je past. Útok na práva jednoho člověka z nás, ať už chcete, nebo ne, je přímým ohrožením pro všechny ostatní. Nejen dnes, ale i pro další generace, protože jsme neudělali nic, abychom tomu zabránili. Dokud totiž budeme vystupovat jako roztříštění jednotlivci, společnost nás bude jednoduše přehlížet. Síla vzniká až tehdy, když držíme spolu jako jeden pevný celek.
Konec proseb u cizích dveří
Změna se ale nedá vyvzdorovat prázdným křikem ani dočasnými emocemi. Vyžaduje stavbu vlastních, naprosto nezávislých míst a organizací. Je naivní si myslet, že systém, kterému naše slabost vlastně vyhovuje, nám sám od sebe nabídne nějaké řešení. Cesta k respektu nevede přes čekání, doprošování se lepších podmínek a čekání na to, co nám kdy kdo dovolí – to se nestane. Ona změna vede přes vybudování vlastní síly – od vlastních školních center až po silná, nezávislá média, která mluví naším hlasem. Pokud nebudeme mít vlastní hlas, budou za nás mluvit hlasitě ti, kterým jsme k tomu nedali právo, a hlavně ti, kteří nebudou mluvit v náš prospěch. Pravda pak zůstane na okraji, přesně tak, jak jsme zvyklí.
Když dnes chcete označit Roma v médiích nebo na sociálních sítích, aniž byste ho jmenovali, stačí říct slovo „nepřizpůsobivý“. Je to hanebné vůči naší historii, našim předkům i našim dětem. Můžete to vidět prakticky pořád. Politici a televize mají z romského tématu skvělý obchod. Kdykoliv je ve státě krize nebo lidé ztrácejí jistoty, vytáhne se Rom jako viník všeho zlého, aby se odvedla pozornost od skutečných problémů země. Dokud se o nás bude mluvit jen v souvislosti s kriminalitou nebo dávkami, podstata věci – právo na důstojný život bez předsudků – zůstane nedotčená.
Odpovědí na tohle zjednodušování ale není uražené ticho ani neustálé obhajování se. Odpovědí je sebevědomý občanský postoj. Naše práva nejsou dary, které dostáváme za dobré chování. Jsou to věci pevně dané ústavou. Tečka. Musíme je přestat brát jako milost a začít je tvrdě vyžadovat.
Investice do budoucnosti našich dětí
Největší daň za naši pasivitu platí mladá generace. Tito lidé vyrůstají v hrozném rozpolcení. Venku narážejí na předsudky a doma, uvnitř vlastní komunity, často nacházejí jen prázdnotu bez jasných myšlenkových vzorů. Pokud mladým neotevřeme dveře k jejich vlastním kořenům a neukážeme jim, že jejich původ je zdrojem hrdosti a odolnosti, budeme dál sledovat, jak jejich talent a síla mizí v nezájmu nebo v tom, že se raději vzdají sami sebe.
Úřady a instituce nedělají nic jen proto, že jim to naše vlastní nečinnost dovoluje. Mezi platným zákonem a skutečnou spravedlností stojí často jen náš vlastní strach z otevřeného střetu. Když se nebudeme aktivně bránit právní cestou, společnost si logicky pomyslí, že nám na vlastních právech vlastně nezáleží.
Sedět doma u stolu a nadávat na poměry nestačí. Každý požadavek na změnu musí mít jasný plán, postup a vytrvalost. Respekt si nikdo v historii nevyprosil – každá skupina lidí si ho musela vybojovat sama skrze vlastní rozum, neústupný tlak a hrdost, kterou už nikomu nedovolila zlomit.
