Článek
Kotlár v umělecké instalaci, která už v názvu naznačuje porušování společenských zvyklostí, vychází ze své zkušenosti queer Roma a prozkoumává pojetí času, tělesné disciplíny a selhání v současné společnosti.
Když jde člověk do posilovny, obvykle se snaží v šatně strávit co nejméně času – rychle se převléknout a jít cvičit, a pak zase honem převléct zpátky a spěchat domů – zkrátka neztrácet v ní čas. Ľuboš Kotlár přeměnil tento jindy pouze liminální, přechodový prostor na hlavní dějiště své výstavy. Z celé jedné galerijní místnosti se stala sportovní šatna, a vstupem do ní se stává součástí instalace každý návštěvník. A cílem je ztratit v ní tolik času, kolik jen bude člověk chtít.
Kotlár ve své umělecké tvorbě dlouhodobě vychází z queer teorie (queer je zastřešující označení pro LGBTQ+ lidi, jedná se zejména o spojení odlišné sexuální a genderové identity s progresivním a antidiskriminačním politickým přesvědčením). Při svém zkoumání času a selhání vychází zejména z práce filozofa Jacka Halberstama.
Queer čas, koncept, s nímž Kotlár pracuje, spočívá v odmítnutí lineárního plynutí času, které směřuje k neustálému růstu, produktivitě a reprodukci. Podrývá kapitalistickou představu, že jediný správný způsob využití času je ten, který vytváří nějakou zpeněžitelnou hodnotu. A už je celkem jedno, jestli jde o výrobu věci, která se dá prodat, nebo o zplození potomka, který bude v kapitalistické honbě za ziskem pokračovat.
Kotlárova galerijní šatna tento čas popírá, zastavuje. Prostor, ve kterém je jinak vhodné trávit co nejméně času, je tady postaven právě naopak, aby se v něm návštěvník zastavil, nikam nespěchal a časem záměrně a vědomě plýtval.
Podobně se v Kotlárově díle projevuje i teorie selhání jako osvobozujícího aktu. Nejen že je selháním samotné plýtvání časem v šatně, která nakonec do žádné tělocvičny nevede, ale ve svém předpokládaném účelu selhává i její vybavení. Sprchy se totiž nacházejí ve skříňkách, a ač je obojí naprosto funkční, je to rovněž naprosto nepoužitelné.
Ľuboš Kotlár ve fyzické podobě svého díla odráží filozofické teorie, které vztahuje na vlastní existenci a tím je polidšťuje. Jako queer Rom, který ani jednu z těchto částí své identity nijak neskrývá, je svým způsobem sám v očích majoritní společnosti selháním, protože není schopen naplnit její představy o kapitalistické produktivitě a reprodukci. Spíše, než jako negativum vnímá Kotlár toto selhání jako osvobození od konvencí a nekonečné honby za ziskem. V selhání vidí možnost žít v přítomnosti, nerůst a vytvářet s lidmi okolo sebe osobní, nikoliv obchodní vztahy.
Vizuálně nejvýraznějším prvkem celé výstavy je ovšem její sytě zelená barva evokující green screen, využívaný ve foto a videotvorbě k digitálnímu nahrazení původního zeleného pozadí jiným. V případě Kotlárovy výstavy ale zůstává žádoucím výsledkem právě jindy podkladová zelená barva. Nechává tak prostor představám, projekcím a ideálům jednotlivých návštěvníků, kteří tím výstavu sami dotvářejí.
Výstava sometimes i like to go to gym with my hair loose nabízí místo úniku před společenskými očekáváními, neustálým tlakem na výkon a představami o úspěchu. Neukazuje selhání jako ostudu, ale jako společenský konstrukt, jehož rozložení skýtá významný umělecký i společenský potenciál.
Instalace vznikla ve spolupráci s organizací Ara Art a také s Prague Pride, která pořádá pražský týden hrdosti LGBTQ+ lidí. Samotná výstava je v galerii k vidění až do 7. září.
