Článek
Vyprávění hlavní hrdinky Dory je totiž mnohem více než životním příběhem jedné ženy. Schovává v sobě osud poválečné generace Romů a její zkušenost s necitlivostí a nespravedlností asimilační politiky.
Když Dora začíná vyprávět svůj příběh, je už starší ženou. Život se s ní zrovna nemazlil, ale ty nejdivočejší zvraty už má, zdá se, snad za sebou. Ty se, stejně jako velká část knihy, odehrály za normalizace, v 70. a 80. letech.
„Totalitní mašinérie se rozjela podle zaběhnutých pravidel a nad osudem Dořiny dcery i dalších lidí začal nabírat na síle úřední hurikán,“ píše Danišová o prvních dnech po Dořině prvním porodu, které nakonec vyústily v rozhodnutí o odebrání dítěte do ústavní péče. Dora se tak zařadila k tisícům Romek, kterým tehdy stát bez jasného a oprávněného důvodu odebral dítě.
Dora sama neměla ideální start do života. Otec její matku opustil už během těhotenství a matčin nový partner doma nesnesl „cizího parchanta“, a tak Doru vychovávala hlavně její babička Matylda. I přes babiččinu péči a lásku ale stejně nakonec skončila na nějaký čas v dětském domově. Tam se sice možná postarali o to, aby měla co jíst, kde spát a co na sebe, do skutečného rodinného prostředí měl ale hodně daleko.
Když se jako čerstvě dospělá vrátila zpátky k babičce, byla emocionálně vyhladovělá. I proto to Štefanovi – staršímu, ženatému známému, nedalo ani moc práce, aby si s ním Dora začala milostný poměr. Stačilo pár milých slov a planých slibů, a o pár měsíců později už Dora čekala nemanželské dítě. Tím její životní útrapy ale teprve začaly.
Eva Danišová knihou upozorňuje na opomíjenou kapitolu asimilační politiky minulého režimu, který bez opodstatnění odebíral děti z romských rodin a posílal je na převýchovu do dětských domovů či adoptivních rodin. Doufal, že by se pak více podobaly gádžům než Romům. Místo toho z nich často vyrostli lidé s vyvlastněnou kulturní identitou, kteří tak úplně nepatřili ani k jedné ze skupin a museli si své místo na světě pracně najít sami.
Zatímco jiné aspekty asimilační politiky, jako třeba protiprávní sterilizace, se konečně dostávají do povědomí veřejnosti jako zločin proti lidskosti, kterým byly, hromadné odebírání dětí do ústavní péče zatím takové rozhořčení zdaleka nebudí. I proto je kniha Evy Danišové tolik důležitá.
Kromě nespravedlnosti spáchané na Romkách majoritní společností se Danišová zabývá i poměry mezi Romy, zejména co se týče intimních a sexuálních vztahů, a to těch manželských i nemanželských. Dotýká se také nedostatečné sexuální výchovy, kvůli níž Dora dlouho nevěděla, že je těhotná, a jak se rodí, zjistila až při vlastním porodu. Velkým tématem je také nevěra, ale i psychické a fyzické domácí násilí.
Ve stáří už si Dora dopřává zasloužený klid, těžký život za sebou ale zanechal šrámy. Nejbouřlivější období života má už snad, zdá se, za sebou, deprese, se kterými se potýkala celý život, ale nikam nezmizely. A přestože se Dora rozhodla poprat se s nimi sama bez pomoci psychiatra, vůbec to neznamená, že by je popírala nebo před nimi utíkala. Staví tak na světlo i téma duševního zdraví. Své deprese ani životní osud ale nepovažuje za selhání a neobviňuje se z nich. „Nejsem pyšná na to, jak jsem žila, ale myslím, že jsem to nakonec zvládla, jak nejlíp to za daných okolností bylo možné,“ uzavírá Dořin příběh Danišová.
Pouhých 140 stran, kterými kniha disponuje, napěchovala Danišová poutavým příběhem i řadou společensky důležitých témat. Využila každého řádku, a opět se ukázala jako zkušená a nadaná autorka – text totiž přes svou nasycenost vůbec nepůsobí hutně nebo přeplácaně. Čtenářský zážitek pak ještě umocňují tematické ilustrace Juraje Horvátha.
Nakonec je kniha i varováním. V době, kdy politická atmosféra houstne a společnost se čím dál více rozděluje a radikalizuje, Diliňi Dora ukazuje, jak špatně to dopadá, když se většinová společnost k Romům nechová jako k sobě rovným lidem, ale degraduje je na úroveň sociálního problému.
