Honza Houška o tom, jak Česko zavírá romské děti do oddělených tříd a proč za to zaplatíme miliardy

Tento historický verdikt v kauze D. H. a ostatní proti České republice tehdy padl na základě žaloby osmnácti ostravských dětí a šokujících statistik z tamních škol. Data ukázala, že zatímco z neromských dětí chodila do zvláštních škol necelá dvě procenta, mezi romskými dětmi to byla více než polovina (56 %) – pravděpodobnost umístění romského dítěte do školy pro děti s mentálním postižením tak byla sedmadvacetkrát vyšší. Právě u České republiky štrasburský soud poprvé ve své historii uplatnil princip takzvané nepřímé diskriminace ve vzdělávání. Řekl, že o rasismus jde i tehdy, když zákony na papíře vypadají neutrálně, ale v realitě drtivě dopadají na jednu etnickou skupinu – a stát musí sám dokázat, že děti nerozděluje podle původu. To se České republice nepodařilo.

Česko tehdy muselo své selhání formálně akceptovat a Výbor ministrů Rady Evropy mu nařídil okamžitou reformu. Česká vláda sice slíbila nápravu, reálná proměna však nepřišla. Změna v praxi spočívala především v administrativní tvořivosti: po přejmenování zvláštních škol na školy praktické navázala reforma z roku 2016 tím, že název „praktická“ z legislativy úplně vymazala. Školy sice navenek vystupují jako běžné základní školy, uvnitř však dál provozují oddělené třídy pro žáky s přiznanými podpůrnými opatřeními. V poradnách se jen přepsala políčka v posudcích – místo diagnóz se začala vykazovat potřeba „podpůrných opatření s úpravou učiva“. Diagnostika dostala modernější obal, ale praxe vyčleňování dětí z hlavního proudu zůstala pod novou terminologií nedotčena.

Už v roce 2012 tehdejší předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání Klára Laurenčíková kritizovala, že stát pouze přejmenoval škatulky. O šest let později veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová mnohokrát upozorňovala na přetrvávající problém, kdy poradenské testy nedokážou odlišit sociální znevýhodnění rodiny od mentálního handicapu. A v roce 2023 sociolog Daniel Prokop na datech doložil, že v některých okresech – zejména v Ústeckém a Karlovarském kraji, jako jsou Most, Chomutov, Teplice či Sokolov – má romské dítě mnohonásobně vyšší šanci získat nálepku lehkého mentálního postižení než v jiných regionech Česka. Poradenský systém totiž neodráží vrozený intelekt dětí, ale přejímá místní zvyklosti a sociální i etnický původ.

Evropským institucím proto došla trpělivost. Poté co v září 2023 Evropská komise doručila Česku odůvodněné stanovisko v rámci řízení pro porušení smlouvy, v červnu 2026 vypršela posledním varováním i vyžádaná lhůta pro nápravu. Celý spor tak přešel do fáze bezprostředně hrozící žaloby u Soudního dvora EU. Jakmile však složenka z Bruselu dorazí, hněv veřejnosti nebude směřovat na selhávající úředníky a politiky, ale paradoxně na samotné romské rodiny – s výmluvou, že společnost platí za ty, kteří se nechtějí začlenit.

Ukazování prstem na romské rodiny přehlíží základní fakt: past na děti se neotvírá až u zápisu do první třídy, ale zavírá se o dva roky dříve u dveří mateřských škol. Jak doložila studie PAQ Research a Nadace OSF „Desegregace vzdělávání“, vyčleňování nevychází z nezájmu rodičů o vzdělání. Podle Rámcového vzdělávacího programu má přitom mateřská škola dorovnávat startovní pozici u dětí vyrůstajících v chudém prostředí a vyrovnávat chybějící podněty z domova – což je přirozený důsledkem života v sociálně znevýhodněných podmínkách. Rodiče by své děti do školky dali rádi, stát a obce jim však vstup do předškolní péče fakticky znemožňují.

První zeď se staví už při samotném zápisu, a to kombinací neoficiálního tlaku a oficiálních pravidel obcí. Vedení běžných školek pod tlakem neromských rodičů neformálně odrazuje chudé romské rodiny hned při podání přihlášky a odkazuje je na vzdálenější zařízení u chudinských čtvrtí. Pokud rodiče i přesto přihlášku podají, narazí na kapacitní a sociální síto. Školský zákon sice garantuje bezplatnou školku, ale až v posledním povinném ročníku, tedy od pěti let. Pro mladší děti kapacity nestačí a obce při zápisech v bodovacích systémech běžně upřednostňují zaměstnané rodiče, to znamená, že děti romských rodičů zejména z vyloučených lokalit srážejí na dno pořadníku. Česká školní inspekce popisuje tento dvojí proces jako systematické „měkké vytěsňování“. Kancelář veřejného ochránce práv ve svém Doporučení k předškolnímu vzdělávání z roku 2017 přitom výslovně konstatuje, že jak kritérium zaměstnanosti rodičů, tak neformální odrazování ze strany škol zakládá nepřímou diskriminaci v rozporu s antidiskriminačním zákonem. Reakce na nápravu nebyla žádná.

Druhou past představují chybějící peníze a byrokracie. Odpuštění školného musejí rodiče dokládat rozhodnutím z Úřadu práce, kde však po zavedení dávkové reformy (tzv. superdávky) vznikají zbytečné průtahy. Zpoždění při doručení potvrzení znamená, že školka vystaví dluh, pro který může dítě podle školského zákona z docházky ihned vyloučit. Ještě tvrdší zeď představuje stravné: jeho plošné odpouštění legislativa neumožňuje, nová superdávka ho nepokrývá a bez zaplaceného oběda dítě do školky nesmí, pokud zařízení nevyužívá dotační projekty MPSV či MŠMT. I když dítě přes tyto překážky do školky přece jen nastoupí, rodiny narážejí na přísné provozní nároky od nákupu vybavení přes složité omlouvání až po nedůvěru učitelů.

Bez předškolní přípravy tak tyto děti přicházejí k zápisu do první třídy se ztrátou v návycích i slovní zásobě, kterou běžná škola neumí smazat. Náhradou měly být přípravné třídy, ty však podle zprávy České školské inspekce z roku 2023 slouží převážně většinovým dětem s odkladem docházky. Poradenský pracovník pak předloží šestiletému dítěti diagnostické testy zaměřené na znalosti z mateřské školy. Chybějící nácvik však poradna nevyhodnotí jako zanedbanou přípravu z důvodu chudoby, ale posoudí jej jako mentální zaostalost a vystaví posudek pro výuku podle ořezaného učiva pro žáky s lehkým mentálním postižením (§ 16 odst. 9). Jak varuje ombudsman, úřední systém tak pouhou absenci předškolní docházky promění v nepravdivou diagnózu, která dítě ze standardního vzdělávání definitivně vyřadí.

Následky chybějící předškolní přípravy se plně projevují hned v září při nástupu do první třídy. Přetížený učitel ve třídě s vysokým počtem žáků má omezené časové i personální možnosti se dítěti bez základních předškolních návyků věnovat individuálně.

Běžná základní škola ze svého standardního rozpočtu nedokáže zaplatit stálé doučování ani asistenta pedagoga. Státní systém financování školství nastavený Vyhláškou č. 27/2016 Sb. funguje tak, že finanční prostředky směřují za žákem na základě stanovených normativů. Pokud pedagogicko-psychologická poradna vydá doporučení k zařazení žáka do režimu podle § 16 odst. 9 školského zákona (výuka podle upraveného učiva pro žáky s mentálním postižením), škola získá ze státního rozpočtu nárokový finanční příplatek na podpůrná opatření. Pro školy bez systémových prostředků na prevenci se tak vyžadování poradenského posudku stává cestou, jak dosáhnout na navýšení rozpočtu. Výsledkem je, že místo rozvoje chybějících dovedností škola tyto žáky soustředí do samostatných tříd, kde rozhodujícím kritériem zůstává jejich sociální a etnický původ.

Vyřazování dětí z hlavního vzdělávacího proudu upevňuje způsob, jakým správa měst vymezuje spádové obvody základních škol. Rodiče pouze reagují na nabídku vzdělávacích zařízení, kterou jim radnice určí. Pokud městská samospráva stanoví spádový obvod tak, že romským rodinám přidělí jako jedinou spádovou školu zařízení v sociálně vyloučené lokalitě, vytváří uzavřené prostředí bez možnosti integrace. Vznik oddělených škol následně zintenzivňuje odchod většinových rodin do jiných či soukromých zařízení i tolerovaná spádová turistika.

Rozsah problému potvrzují data Ministerstva školství a zjištění České školské inspekce: v České republice funguje přes 130 základních škol, kde podíl romských žáků přesahuje jednu třetinu. Na více než sedmdesáti školách tvoří romské děti přes polovinu žáků a přes desítku škol má výhradně romské žactvo. V celostátním průměru přitom romské děti představují přibližně 3,5 % žáků základních škol, avšak v oddělených třídách se zjednodušeným učivem tvoří celou čtvrtinu – což odpovídá zhruba 10 tisícům dětí.

Rozhodování samospráv má čistě politický rozměr. Podle školského zákona spadá vymezování spádových obvodů do výhradní kompetence zastupitelstev obcí. Změna hranic obvodů spojená s rozptýlením žáků do většinových škol však naráží na nesouhlas většinových voličů. Pro místní politiky je jednodušší zachovávat stávající praxi a ignorovat Metodické doporučení MŠMT k tvorbě spádových obvodů, Nález Ústavního soudu i stanoviska ombudsmana, které obcím ukládají povinnost segregaci aktivně předcházet.

Za systémovou stagnací stojí roztříštěnost kompetencí v českém školství. Ministerstvo školství stanovuje vzdělávací programy a financuje platy pedagogů, zřizovateli základních škol jsou však obce. Do celého procesu navíc vstupují kraje, které zřizují pedagogicko-psychologické poradny. Krajské úřady nemají pravomoc zasahovat do spádových obvodů obcí a obce naopak nemohou ovlivňovat diagnostické postupy v poradnách.

Tento stav přímo dopadá na vedení základních škol. Systém financování svazuje výši rozpočtu školy přímo s počtem žáků – odchodem většinových dětí tak škola přichází o podstatnou část provozních prostředků. Zároveň stát dlouhodobě nezaručoval nárokové financování sociálních pedagogů či školních psychologů ze státního rozpočtu a spoléhal na dočasné dotační projekty. Přetížený učitel tak v běžné třídě zůstává bez potřebné odborné podpory.

Výsledkem je zakonzervovaný stav vzájemného přenášení odpovědnosti mezi ministerstvem, samosprávami a krajskými poradnami. Tento alibismus funguje navzdory dlouhodobým deklaracím. Závazky přijaté Českou republikou po rozsudku Evropského soudu pro lidská práva z roku 2007 měly být naplněny do deseti let. Další úpravy přinesla inkluzivní reforma z roku 2016 a současná Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ vytyčila konec segregované výuky do roku 2030. Vytyčené harmonogramy však zůstávají na papíře a reálná praxe ve školách trvá a zřejmě bude trvat nadále.

Vedle dlouhodobého tlaku Rady Evropy se nyní do popředí dostávají právní důsledky ze strany Evropské unie. Řízení o porušení povinnosti (infringement) vede Evropská komise s Českou republikou podle článku 258 Smlouvy o fungování EU již od roku 2014. Vzhledem k absenci strukturálních změn, jak už bylo řečeno, v červnu 2026 vypršela stanovená lhůta pro nápravu a celé řízení pokročilo k podání žaloby u Soudního dvora EU. Z hlediska unijního práva je přitom odpovědnost přičítána výhradně České republice jako členskému státu bez ohledu na rozdělení pravomocí mezi ústřední orgány a samosprávy.

Pokud Evropská komise žalobu podá a Soudní dvůr EU konstatuje porušení unijního práva, bude mít Česko povinnost vykonat rozsudek. V případě přetrvávající nečinnosti může Komise podle článku 260 SFEU podat druhou žalobu na uložení finančních sankcí. Tyto sankce se skládají z paušální částky a denního penále za každý den trvání protiprávního stavu, které v celkovém součtu může podle metodiky EU dosáhnout v přepočtu až jednoho milionu korun denně. Měsíční náklady spojené s pasivitou orgánů veřejné správy by tak ze státního rozpočtu představovaly přibližně 30 milionů korun.

Hrozba finančních sankcí poukazuje na nutnost systémové intervence ze strany státu. Že je desegregace na úrovni samospráv realizovatelná, dokládají příklady měst jako Krnov nebo Kutná Hora, která přistoupila k reorganizaci spádových obvodů a rozptylu žáků. Klíčovým aktérem změny musí být Ministerstvo školství ve spolupráci s Ministerstvem financí. Stát disponuje legislativními nástroji k tomu, aby obcím uložil povinnost slučovat spádové obvody segregovaných a většinových škol. Vytvořením jednoho obvodu pro dvě školy – kde jedna budova slouží pro první stupeň a druhá pro druhý stupeň – dochází k přirozenému zániku vyčleněného prostředí.

Tento požadavek na obce musí být provázán s dotační politikou státu. Rozvojové granty a investiční prostředky na rekonstrukce školských budov by měly být podmíněny aktivním rušením segregovaných obvodů. Podle Analýzy opatření pro snižování nerovností od Národní ekonomické rady vlády (NERV) a doporučení PAQ Research je finanční motivace samospráv nejúčinnějším nástrojem pro prosazení změn.

Zároveň je nezbytné legislativně zakotvit trvalé financování školních psychologů, speciálních pedagogů a sociálních pracovníků přímo ze státního rozpočtu místo dočasných fondů OP JAK. Současně je třeba posílit kontrolní pravomoci České školské inspekce při revizi odborných posudků vydávaných poradenskými zařízeními, aby se zamezilo chybné diagnostice sociálního znevýhodnění. Celý systém nápravy musí být opřen o právně vymahatelný nárok na předškolní vzdělávání pro děti ze znevýhodněného prostředí od tří let věku, podpořený investicemi do kapacit MŠ, nárokovým stravným a zajištěním dopravní obslužnosti.

Dopady stávajícího stavu mají výrazný ekonomický rozměr. Podle analýz NERV a PAQ Research představuje každý jednotlivec, který kvůli nekvalitnímu základnímu vzdělání nedosáhne středního vzdělání či výučního listu, pro veřejné rozpočty ztrátu ve výši 2,5 až 3 milionů korun na ušlých daních a sociálních výdajích. Ponechání změn pouze na formální a deklaratorní úrovni tak pro Českou republiku znamená nejen riziko pokut ze strany EU, ale především trvalé finanční ztráty v řádu desítek miliard korun ročně v důsledku nevyužitého lidského potenciálu.