Článek
Znáte písničku Just The Way You Are, tedy „Přesně taková jaká jsi“?
Ne, nemám na mysli tu od Bruna Marse. I když jeho pocta kráse ženy, kterou miluje, je nesmírně něžná a výjimečně krásná. Nicméně existuje ještě jedna, téměř padesát let stará, píseň se stejným názvem. Je od Billyho Joela. A právě ta mne oslovuje mnohonásobně více.
Třeba už jen proto, že to, co všichni vidíme očima (a co mnohdy obdivujeme a toužíme po tom), je jen venkovní obal a naprosto všechno se ve skutečnosti děje uvnitř. Tam, kam nikdo z nás nevidí.
Don't go changing, to try and please me (nechci, abys ses měnila/a kvůli mně)
You never let me down before (nikdy dříve jsi mne nezklamal/a)
Don't imagine you're too familiar (nemysli, že tě považuji za „běžnou“ součást)
And I don't see you anymore (že už tě vůbec nevnímám)…
Věřím, že zde Billy mluví z duše nejen většině mužů.
Jasně, chápu. Na začátku partnerských vztahů jsme všichni rozesmátí, vyleštění, svěží a mladí. Pak ale přijde realita ruku v ruce s časem. Najednou jsou tu místo dokonalé vizáže pyžamové dny, oblíbené tepláky s vytahanými koleny, proprděné spodní prádlo, které má své nejlepší dny už za sebou, či tzv. „celoroční oděv“. Místo romantických večeří ve dvou přijdou jen narychlo ohřáté párky, tři dny starý chleba, společné debaty o tom, kdo dneska vynese koš a plus mínus 10-20 cm navíc kolem pasu (platí velice často pro oba v páru).
Říká se, že muži velice často touží po tom, aby žena jejich života zůstala taková, jaká byla na začátku vztahu. „Kéž by byla jako dřív, když jsme se… (zde doplňte podle potřeby)“. Za časů mé babičky se prý říkávalo, že hned po svatbě si žena musí ostříhat vlasy. Něco o tom, že by jí jinak utekl ženich/manžel. Zajímavé! Věřím, že většina kadeřníků by souhlasila. Komu by jinak vytvářeli na hlavách svá umělecká díla a barvili vlasy třeba na rudo, že?!
Nicméně i když je Billyho text bezpochyby o romantické lásce, zdá se mi, že jeho poselství sahá mnohem dále. Přijetí, které popisuje, je totiž důležité i v jiných vztazích.
Například mezi rodiči, dětmi a sourozenci.
Třeba když dospívající dítě hledá samo sebe a potřebuje cítit, že je milováno přesně takové, jaké je. Ať už je jeho životní cesta jakkoliv odlišná od těch ostatních. Protože je neoddiskutovatelným faktem, že rodičovské vztahy s puberťáky jsou kataklysmatickým středobodem většiny rodinných a parnerských vztahů.
Psychologové se seč mohou snaží o to, aby byli dospívající akceptováni, ale přitom i vychováváni. „Absolutní přijetí a pochopení.“ To je to, co se od „dospělých“ očekává.
Upřímně?!
Je to fakt těžké. Ale možná by pomohlo, kdyby se na celou věc pohlíželo i z druhé strany. Absolutní přijetí a pochopení i od dospívajících pro své rodiče a sourozence. Rovnice musí fungovat na obě strany!
Pamatuji si, jak jsem jednou stála u dveří s automatickým otevíráním. Najednou k nim odněkud přiběhla malá holčička, sotva osmnáctiměsíční. Bohužel si stoupla zrovna tak nešťastně, že ji dveře, které se otevřely, mohly těžce zranit. Byla jsem nejblíž a tak jsem ji odvedla stranou. A jak už je mým zvykem, vysvětlila jsem jí, co by se mohlo stát. V ten moment dorazila i její maminka a řekla pro mne velice překvapivou větu: „To jí nevysvětlujte, ona to stejně nepochopí.“
Myslím, že tady leží jeden z problémů, který ve všech vztazích vzniká. Podceňování druhých. Občas si vůbec neuvědomujeme, že i ti druzí mají neskutečnou kapacitu pochopení a tzv. je šetříme nebo chráníme. Nesnažíme se vysvětlovat, protože je to jednodušší a rychlejší. Něco jako když raději uvaříte sami, než byste uklízeli ten vzniklý čurbes či hodiny vysvětlovali, proč se to dělá tak a tak.
U dospívajících se stále dokola mluví o tom, že je musíme chápat. Že si procházejí těžkým hormonálním obdobím. Že je to pro ně v dnešní době náročné. Dokonce jsem si vyslechla i názor, že bychom se jim měli omluvit za dobu, do které se narodili a kterou jsme my sami stvořili.
Ale skutečně je tomu tak?
Nesnažíme se až moc uhýbat, vycházet vstříc a přizpůsobovat?
Neměli bychom najít někde zdravou rovnováhu?
Je naprosto v pořádku vymykat se normám. Je naprosto v pořádku přijímat lidi všech věkových kategorií i s jejich odlišnostmi. Koneckonců v tom tkví skutečná síla našich vztahů. Ne ve snaze druhé změnit, ale v jejich absolutním přijetí.
Na druhou stranu tu číhá reálné nebezpečí: pokud budeme uhýbat až příliš, pokud budeme chápat až moc, pokud budeme přijímat bez hranic, může se stát, že jednoho dne ztratíme pevný bod. Stejně jako řeka, jejíž tok se neustále odklání, až se nakonec rozlije a způsobí nenávratné škody.
Naše babičky měly ještě jedno krásné přísloví: „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“
Akceptování, pochopení a přijetí jsou skvělé věci. Nicméně skutečně fungují jen tehdy, když jsou alespoň trochu v rovnováze nejenom ve vztahu mezi mužem a ženou. Stejně jako výše zmíněná rovnice. Jak totiž všichni víme, pravidla matematiky jsou jasně daná a obě strany rovnice se musí sobě rovnat.
S láskou a pozitivní energií do vašeho dne
Mara
