Článek
Lao Tzu kdysi řekl, že když je student připraven, učitel se objeví.
Má životní zkušenost mne však nabádá k tomu, pozměnit či spíše doplnit moudrost Lao Tzu: „Každou vteřinou našeho života jsme my všichni studenty i učiteli zároveň. Každé naše setkání či vztah je oboustrannou lekcí i darem.“
Víte, už téměř dvacet let sdílím svůj životní prostor a každodenní chvíle s osobou s poruchou autistického spektra. Přijímám jako vesmírný dar, že spíše než Rain Man Dustina Hoffmana či dítě půlnoci je „náš“ autista vlastní verzí Sheldona Coopera z TBBT.
To však neznamená, že náš společný život blízce nepřipomíná Ralley Paříž-Dakar, v níž se krátké životní etapy (tzv. nadechovací) konají v ulicích Paříže a zatímco zbytek každodenních cest věrně odráží ty nejnáročnější etapy uprostřed afrických dun.
Po čase už si sami nařídíte zvyknout si, že vám denně vodovodními trubkami proteče v průměru jedno Ferrari. Že zahrada navzdory veškerým prosbám, modlitbám, kletbám, zaříkávání i snahám o výcvik (včetně pamlsků) bude vždy připomínat něco mezi patníky rušné ulice poblíž psího cvičiště a okolí veřejných záchodků. Že úsilí potřebné k tomu, dostat se do koupelny, byť jen si vyčistit zuby, bude vždy stejné jako úsilí o dobití Leningradu armádami Německa a jejich finskými spojenci za druhé světové války.
Ano, obsedantně-kompulzivní chování je náročné pro všechny, co žijí pod jednou střechou.
Strnulost, nečekaná agrese, rutiny, senzorické přetížení, sociální nedorozumění, nepochopení ze strany okolí - vždyť vypadá úplně normálně!
Nicméně kdo definuje „normální“?
Postupem času se učíte (nikdy se zcela nenaučíte) komunikovat tak, abyste přežili. Snažíte se držet jazyk za zuby, protože jinak se stanete terčem slovního útoku. Vybíráte si své bitvy a raději někdy necháte maličkosti být, protože jedinou alternativou, se kterou se můžete setkat, je emocionální hurikán. Ten vás smete a nakonec celé pochroumané vyplivne jen s jedinou myšlenkou: „Prosím, už ne, už nikdy nechci, dovolte mi odejít a jen tak jít kamkoliv do neznáma, jen když to bude někde jinde…“ Intenzita reakce je často zcela neúměrná původnímu „vnímanému útoku“. Nicméně logika zde většinou neplatí.
Navzdory všemu, ale existují i chvíle, které si pamatujete pro jejich krásu. Chvíle, kdy se spokojený třeba nechá obejmout, pohladit a někdy i sám obejme vás. Tehdy cítíte lásku, která z něj k vám plyne. Je tam, jen je schovaná pod všem těmi vrstvami odlišných potřeb.
Ovšem není to jen láska, která nás navzájem spojuje. Je to i osamělost. Izolace vědomí, že jen málo lidí může skutečně pochopit vzájemnou dynamiku našich vztahů. Částečně i proto, že každý, kdo trpí poruchou autistického spektra, je jiný, odlišný a má zcela jiné projevy i potřeby.
Jak již mnohokráte bylo řečeno, každé setkání i každý vztah (ať už pracovní, přátelský, sourozenecký, milenecký, rodičovský či manželský) nám přináší dar. Některé z nich s nadšením přijímáme, jiné nás mohou rozesmutnit, rozzlobit či vyvolat v nás negativní odezvu, protože je jako dar prostě nerozpoznáváme. Dar poznání, dar svobody, dar lásky, dar pochopení, dar být otcem či matkou, dar uznání…
Ani já jsem vždy v minulosti nerozpoznala všechny dary, kterých se mi dostalo. Stejně tak jako jsem nerozpoznala všechny životní lekce. Nicméně život s „autismem“ mne proměnil způsoby, které bych nikdy dříve nepředpokládala.
Trpělivost, dříve tak vzdálený koncept, si našla cestu do mého života. Stejně tak jako vděčnost za malé životní radosti a vítězství (klidné jídlo, teplá voda, možnost jít se vysprchovat, laskavé slovo a úsměv). Svět se zpomalí, když jsme nuceni se začít pohybovat „jeho“ tempem a umožní nám všimnout si detailů, které bychom jinak přehlíželi.
Naučí nás pokoře i radosti (i když nikdy nepřestanete ve skrytu toužit po tom utéci někam pryč od bolesti, které jste pravidelně vystavováni). Přesto všechno bych tuto cestu nevyměnila. Donutila mne růst způsobem, kterým bych to jinak asi těžko dokázala. Naučila mne pochopit, že láska může mít tisíce podob. Dala mi dar pochopení, porozumění a vnímání.
Takže děkuji ti za tvůj autismus. Udělal ze mne „jiného“ člověka. Snad laskavějšího, trpělivějšího, lépe vnímajícího některé složitosti lidské mysli.
Není to a nikdy nebyla snadná cesta, ale je to cesta, po které jdu s vděčností, protože bez ohledu na úhel pohledu jsou její výzvy jen součástí našeho společného příběhu. Ten zbytek, to jsou ty okamžiky, díky nímž to všechno stojí za to.
S láskou a pozitivní energií do vašeho dne
Mara
PS: Hlavně na mne neprozraďte, že jsem Vám něco řekla. Raději bych se vyhnula dalšímu hurikánu…
